Celé moje těhotenství bylo fyzicky velmi náročné, psychicky náročné začalo být po kontrole ve 20. týdnu, kdy mi lékaři řekli, že je plod velikostí pozadu. Začala jsem tedy chodit na ultrazvuk každý týden a pokaždé byl váhový přírůstek mojí holčičky nižší, než měl být.
Celé tělo jsem měla velmi oteklé a můj krevní tlak neustále stoupal. Když mi gynekoložka řekla, že budeme rádi, pokud těhotenství udržím do 28. týdne, nebrala jsem to moc vážně. „Já miminko přeci donosím,“ myslela jsem si.
Na začátku 28. týdne jsem cítila velký tlak na hrudi, po naměření tlaku 170/115 jsem zavolala záchranku, ta mě odvezla k Apolináři, kde se následně potvrdila má preeklampsie. Když mi lékaři vysvětlili, že se z nemocnice nedostanu, dokud neporodím, což může přijít během několika dnů, zhroutil se mi celý svět.
Byla jsem odhodlaná miminko donosit co nejdéle a dát jí tak lepší šanci na život. Po každém ultrazvuku jsem se však zhroutila, protože malá kvůli slabým průtokům sotva přibírala.
Bála jsem se, že to kvůli své velikosti nezvládne a tak jsem dále držela, ačkoliv už mi ve vlastním těle bylo příšerně. Po více než třech týdnech na rizikovém oddělení jsem se dozvěděla o setkání Nedoklubka. Byla jsem už tak nateklá, že jsem sotva otevřela oči, přesto jsem se však dovalila dolů do knihovny, abych se trochu rozptýlila.
Přivítala mě tam velmi milá koordinátorka Andrejka, která z vlastní zkušenosti poznala, s čím se potýkám. Dovedla mě ke stolu, kde jsem poznala malou roční Lidušku, jejíž maminka měla velmi podobný příběh tomu mému. Když jsem viděla tu krásnou holčičku, o které bych si nemyslela, že se narodila jen kilová, poprvé za několik týdnů mě přemohl pocit, že bychom to taky mohli zvládnout. Následně v noci mi už bylo velmi zle a věděla jsem, že další den těžko vydržím, domluvili jsme se tedy s lékaři, že půjdu rodit.
A tak se nám narodila Inka (30+5) s porodní hmotností 815 gramů. Svojí velikost dravě dohání a ten půlrok, co jsme spolu doma, si užíváme každou minutu, pokud se jí tedy zrovna neprořezávají zoubky 
Její bojovnost je mi ohromnou životní inspirací. Děkujeme Nedoklubku a malé Lidušce, že nám dodaly sílu v nejtěžších časech, a doufáme, že i náš příběh dodá naději maminkám, které se v náročné situaci strachují, protože jejich těhotenství není “tabulkové”.
Katka, maminka Inky
Když za námi do Centra pro pacientky U Apolináře přišla Katka poprvé, byla ještě těhotná. Setkání s Lidunkou a její maminkou jí dodalo sílu a další den se narodila Inka. 💜 I jejich příběh má šťastný konec 💫.
Každý příběh, který s maminkami prožíváme je jedinečný. Je pro nás velmi naplňující, když vidíme, jak rodiny, které mají svou cestu neonatologií už za sebou, inspirují ty, co přicházejí po nich 💫. Děkujeme všem rodičům, kteří své příběhy sdílejí pro povzbuzení ostatních. 🙏
Andrea Dohnalová a Markéta Řehořová
Napsat komentář