Denisek. Nedonošené miminko, které letos oslaví druhé Vánoce, ale první doma…

Dobrý den,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že s Vámi mohu sdílet náš příběh a ráda bych touto cestou předala podporou a motivaci rodičům, které potkal stejný osud a narodilo se jim  miminko do dlaně.

Náš příběh začal vlastně už před devíti lety. To jsou roky, které jsme se všemi možnými silami snažili o miminko. V podstatě na poslední pokus IVF se stal zázrak a já pár měsíců po 39. narozeninách otěhotněla. Byl to neuvěřitelný pocit radosti, euforie ale hlavně strachu, aby všechno bylo po tolika letech snahy a zklamání v pořádku. Když pominu počáteční nevolnosti, tak mé těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Všechna vyšetření probíhala na jedničku a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že se náš syn rozhodne přijít na svět tak brzy.

Byl pátek po obědě a stalo se mi cosi zvláštního. Po googlení jsem zjistila že mi odešla „asi“ hlenová zátka… ale říkám si v pohodě to se určitě nic neděje spoustě ženám odešla a rodily v termínu. Manžel je větší strašpytel než já, a tak jsem raději jeli odpoledne na kontrolu na pohotovost k nám na Mělník, kde mi po vyšetření řekli, že čípek je zatím v pořádku ale jsem otevřená pro prst. V nemocnici si mě nechali s tím, že mi dají kapat magnesium, a ještě nějaké léky na podporu a raději mi dají i kortikoidy na dozrání plic miminka. Strašně velké díky má můj manžel za to, že mě přesvědčil jet na kontrolu. Po poslední dávce kortikoidů jsem totiž další den porodila. Ale to trošku předbíhám……

V Mělnické nemocnici po čtyřech dnech, to byl zrovna Mikuláš a vše vypadalo že bude v pořádku (kromě zácpy kterou jsem trpěla bohužel celé těhotenství), jsme se domluvili na pátý den ráno na propuštění. Jenže na večer jsem začala mít křeče v břiše, které jsem přikládala oné zácpě. Kolem jedenácté hodiny už jsem měla křeče opravdu silné a v pravidelných intervalech a po napojení na monitor jsme zjistili že se jedná o kontrakce. Okamžitě mi začali podávat léky na zastavení kontrakcí, ale vždy po dokapání infuze se intenzita bolestí opět zvýšila. Takhle jsem to vydržela do dalšího dne, kdy jsem šla na vyšetření, kde byl zjištěn progres na čípku a hrdle.

Pak už to bylo všechno tak strašně rychlé… Okamžitý převoz k Apolináři se slovy, kdybych náhodou porodila tak tam se o tak malé miminko postarají. Bohužel jsem po příjezdu do porodnice začala krvácet a pan primář rozhodl, že miminko musím porodit už dnes. Obával se odlučující se placenty. Ozvy ale byly v pořádku tak jsme se domluvili, že to zkusíme přirozeně. Stihli mi dát epidural a vlastně mi v tu chvíli, když pominu ten strach bylo úžasně. Neměla jsem téměř žádné bolestivé kontrakce. Za plentou se připravoval tým lékařů s inkubátorem a já se s manželem ještě smála a říkala, že vedle nás určitě už někdo porodí, když jsou nachystaní takhle lékaři. Byli ale nachystaní na nás…

Vlastně mi v tu chvíli pořád nedocházelo že za pár okamžiků porodím.

Ani ne dvě hodinky od příjezdu do porodnice jsem přirozeně porodila dne 6.12. v 13:48 našeho vymodleného syna Denise ve 29.t.t. s neuvěřitelnými mírami 1580 g a 37 cm. Říkala jsem si díky bohu, že se v manželově rodině rodili 4,5 kg miminka. 🤣

I teď po roce mám husí kůži, když si vzpomenu jak jsem poprvé to malinké, bezradné a křehké stvoření viděla v inkubátoru. Ten strach je nepopsatelný.  A to byl i den kdy jsem se poprvé seznámila s Nedoklubkem.  Dostali jsme spoustu prospektů a dárečků a já po rychlém přečtení zjistila, že i přes naše obavy a strach o miminko jsou tu rodiny se stejnými příběhy. Zkrátka že od teď v tom nejsme sami. 💜 Díky Nedoklubku a příběhům jiných rodin jsem zjistila že naše miminka jsou ohromní bojovníčci a je potřeba jim věřit a špatné myšlenky vytěsnit.

Syn se úžasně adaptoval. Podporu dechu měl pouze nosními kanylami. Každý den jsme klokánkovali, mazlili se a užívali si
společně chvilky. Vlastně když si vzpomínám, tak na začátku jsem měla šílený strach se syna jen dotknout abych mu neublížila, ale po prvním klokánkování jsem věděla, že už nechci přestat.  Je až neuvěřitelné kolik síly a energie vám takový malý uzlíček dokáže předat. Pokaždé když jsme měli svoji kouzelnou chvilku jsem věděla, že já jsem tu pro něj a on pro mě a vše spolu zvládneme. Pomalinku jsem se učila s pomocí sestřiček se o syna starat a díky Nedoklubku jsem už měla trošku načteno a věděla co mě čeká dál…

Jeden den jsem měla virózu a manžel jel za synem sám. V ten den měl i on svou první dokonalou chvilku. Vlastně několik hodin… Poprvé s Deniskem klokánkovali a po počátečním strachu už nechtěl také přestat. Proto můj vzkaz patří i tatínkům: „I Vás miminko potřebuje cítit. Stejně tak jako v bříšku, když jste si s ním povídali a hladili jste ho … Zahoďte obavy, protože ten pocit mít své miminko na hrudi je nepopsatelný!“

Asi po deseti dnech byl syn přeložen do Klaudiánovy nemocnice na nedonošenecké oddělení, které se stalo naším druhým domovem. Byli jsme s manželem u syna každý den a užívali si společné chvilky štěstí. Všichni k nám byli velice milí a vřelí.

U nedonošenců jsme trávili společně i naše první Vánoce. Opět jsme dostali od Nedoklubka krásné dárečky v podobě bodyčka moje první Vánoce a nádhernou vánoční ozdobu, která nás bude doprovázet už každé Vánoce.
Dny plynuly, syn krásně prospíval a 17.1. po 42 dnech jsme se konečně dočkali a mohli jsme doma trávit první den jako kompletní rodina. V tu dobu už jsem věděla díky všem prospektům od Nedoklubka, co obnáší mít doma tak předčasně narozené miminko a jak o něj pečovat.

Bohužel se nám po propuštění nevyhnulo pár zdravotních potíží.  Obzvlášť silné zvracení a váhové úbytky kvůli kterým jsme byli dvakrát hospitalizovaní. Vše jsme z vypětí sil zvládli a v březnu na mé čtyřicáté narozeniny jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Pustili nás po měsíci z nemocnice domů a od toho dne si ten společný život s naším malým zázrakem už jen užíváme.

Deniskovi byl před pár dny rok a je to deset kg lásky. Je to naprosto zdravý, veselý, šikovný a hrozně živý chlapeček. Málokdo by na něm poznal, že byl nedonošené miminko, které teď oslaví druhé Vánoce, ale první doma.

A co bych vám, maminky nedonošeňátek, chtěla vzkázat?

Každá jsme si určitě řekly proč zrovna já? Proč? Protože vy to zvládnete.. Vaše miminko už v bříšku vědělo, že přesně Vy jste dost silná na to, abyste to všechno zvládla a proto se nebálo přijít za Vámi na svět tak brzy. Stejně tak jak věří Vaše miminko vám věřte i Vy miminku. Je to velký bojovník v malinkém tělíčku.

Vzkaz pro tatínky: I vás miminko potřebuje cítit, i přes ten strach který máte, klokánkujte a hlaďte své miminko…  Je to magický okamžik spojení mezi vámi a vaším miminkem. Ono vám to tisíckrát vrátí.

 Závěrem bych chtěla z celého srdce znovu poděkovat porodnici Apolinář a nedonošeneckému oddělení v Klaudiánově nemocnici za veškerou péči, kterou jsme od vás dostali.

Nedoklubko, díky za to že jste, a hlavně za to co děláte. Díky Vám jsem získala více sebedůvěry a vím že se nemusím bát,

protože už v tom nikdy nebudem sami…

Petra