Miluše Plecerová je zdravotní sestra, která se specializuje na kojení předčasně narozených dětí. O kojení a mateřském mléce ví téměř vše.
V prvním díle našich rozhovorů jsme si povídaly o tom, jak se změnilo vnímání kojení v průběhu let její praxe. Zabrousily jsme také k její dávné osobní zkušenosti s předčasným porodem.
Autorka rozhovoru: Mgr. Petra Kašparová
Miluško, my už jsme spolu několik rozhovorů o kojení a mateřském mléce za posledních let udělaly. Zkusme na to kouknout z pohledu času: Je kojení módní, trendy záležitost? Mění se s generacemi přístup ke kojení?
Mám dojem, že už jsme za tou dobou, kdy kojení bylo součástí image moderní maminky. Myslím tím dobu, kdy ještě ten hlavní důvod, proč je kojení prospěšné a nejen krásné, nebyl dostatečně zdůrazňován.
V současnosti ve společnosti rezonuje zdravá podpora kojení s osvětou, která je pravdivá, vysvětlující.
Zároveň ale… Nežijeme v době, kdy je každý odborník na kojení?
Je dobře, že základní informace dostanou maminky v porodnicích, protože ne vše, co se můžeme dočíst na netu, je správná informace. Je také dobře, že ženám necháváme prostor k jejich vlastnímu názoru na základě všech informací. Pouze jim pomáháme tím, že je podpoříme v kojení a umožníme jim autentický prožitek a zkušenosti s kojením vlastního miminka.
Bohužel někdy tlak okolí, pokud se nedaří, dokáže maminky velmi traumatizovat. Ale to už je zase jiný příběh…
Vy se kojení věnujete na plný úvazek zhruba pět let. Ale u novorozenců pracujete celou svou kariéru. Je něco, co je nyní opravdu jinak než bylo v době, když jste s kojením začínala?
Ano, celý život pracuji jako neonatologická sestra, problematika kojení mě tím pádem provází skutečně celý život. Novorozenec a kojení, jedno jest! (úsměv)
Zažila jsem krátce dobu na oddělení fyziologie (šestinedělí), kdy se pravidelně, hromadně rozvážely děti na kojení k maminkám na pokoje a po přiložení se vozily zpět na dětský box, kde trávily čas bez maminek, pod dohledem sester. Dokrmovaly se tehdy umělým mlékem podle v té době platné tabulky. Nebylo běžné, aby se maminky zaučovaly tak důkladně v technice kojení jako dnes. Poloha při kojení byla preferovaná vleže, protože většina maminek měla epiziotomii (nástřih hráze při porodu). Informace o podpoře laktace byly tehdy prakticky nulové. Možná byly obecně známé takové ty klasické babské rady, které se předávají z generace na generaci. Tím myslím jíst silný vývar, pít meltu, dát si pivo… (úsměv)
A napadlo by vás, co třeba zpětně vypadá až směšně, co dříve o ne/kojení (mateřském mléce) platilo a nyní víme, že to je jinak?
Vzpomenu si okamžitě na vlastní zkušenost, kdy na konci každého dne, o půlnoci, po posledním hromadném přikládání obíhaly sestřičky všechny maminky a bez výjimky všem „preventivně“ natíraly bradavky a dvorce genciánovou violetí. Což z dnešního pohledu není v pořádku, protože genciánová violeť obsahuje dusičnany, které by se miminku neměly dostat na sliznici pusinky. Proto se používání genciánové violeti v průběhu času omezilo. My jsme trvale měly miminka s fialovou pusinkou a lila zdobenými košilkami. To je má vzpomínka na pobyt v porodnici s donošeným synem.
Já vím, že vy máte osobní zkušenost předčasného porodu. Vaše dcera se totiž narodila předčasně. Jak to bylo tehdy? Máte také nějaké vzpomínky o kojení?
Při hospitalizaci s předčasně narozenou dcerou se mi rozběhla laktace tak nějak sama. Sestry mi na noční stolek postavily vysterilizovanou skleničku od hořčice přikrytou alobalem určenou na odsáté mateřské mléko. Odsávala jsem pouze ručně, v té době efektivní odsávačky neexistovaly. To znamená, že každé tři hodiny jsem se nad skleničkou skláněla a strefovala se, aby ani jedna kapka nepřišla nazmar. A tak to bylo denně! Celé dva měsíce jsem takto odsávala mléko pro mou dceru v porodnici a pak pokračovala doma ještě další tři a půl měsíce.
Mohla jste tehdy ke svému miminku? Jak to tehdy chodilo?
Na box JIP maminky k dětem přijít nemohly. Pokud se k inkubátoru dostaly, bylo to velice výjimečně, většinou, přiznávám, z protekce. Já byla neonatologická sestra, takže mě k dcerce JEDNOU pustili, tři dny po porodu. Byla jsem vybavena ochrannými pomůckami, že by se za ně nemusel stydět lékař před operací. (úsměv) Na dítě se nesmělo sahat, pouze se pár chvil dívat. A pak jsem, plná emocí, zase musela jít.
Pamatujete si na moment, kdy jste svou dceru poprvé viděla?
Ano. V oblečení, jaké nyní známe z doby korona virové pandemie, vcházím na JIP box. Ukazují mi inkubátor, kde leží miminko na ventilátoru, s infuzí (jehlou) zavedenou do hlavičky. Miminko leží na bříšku, takže nevidím téměř nic. Nepřipadá mi, že je moje, tři dny prázdná náruč, žádný kontakt. Na boxu jsou ještě další děti v inkubátorech a já mám pocit, že se mám tak nějak postarat o všechny, tak, jak to v té době dělám už čtyři roky na jiné JIP NEO. A přitom jsem máma…
Jak váš příběh pokračoval?
V průběhu času, kdy byla dcera stabilní, jsem měla možnost ji vidět jednou za den, v poledne, přes sklo asi minutu, kdy ji sestra přináší a zase rychle odnáší. Říkali mi, že musím přece pochopit, že potřebuje být v teploučku, v inkubátoru… a tak se dny změnily na nepřetržité těšení se na 12. hodinu každého dne. Měla jsem vlastně štěstí, že můj zdravotní stav nedovolil být propuštěna domů a dva měsíce hospitalizace jsme byly s dcerou oddělené jen několika dveřmi.
Jen pro zajímavost, ležela jsem na desetilůžkovém pokoji, který sousedil s JIP NEO. Jak to asi vnímaly ostatní maminky…? Přišlo jim to asi normální, tak to bylo tehdy prostě nastaveno.
Co tátové? Kdy ti se s miminkem mohli seznámit?
Otcové miminko neviděli do propuštění…
2. díl seriálu rozhovorů o kojení: Mateřské mléko aneb „To je to, co je ve výživě předčasně narozeného miminka nezastupitelné.“
3. díl seriálů rozhovorů o kojení: Seriál rozhovorů o ne/kojení: Psychika ženy aneb „Buďte na sebe pyšná.“
Napsat komentář