Aneta nám napsala: „Ráda bych se podělila o náš příběh s nedonošenečkem. Zároveň bych chtěla vyjádřit obrovský dík Nedoklubku za osvětu, kterou dělá. Díky vám jsem si mohla mnoho přečíst a nasbírat trochu víc odvahy a síly, abychom celý proces, kterým jsme procházeli, zvládli.“ Jaký příběh maminky Anety je?
Až do osudného dne bylo mé těhotenství krásné
Dnes, 24. 11. 2022 a je to přesně rok, co jsem seděla v ordinaci své lékařky a čekala, co se mnou a pupíčkem bude. Do té doby bylo těhotenství krásné. Obtíže jsem neměla, cítila jsem se dobře, ani jsem moc nepřibírala, což byl pro mě i mou lékařku hezký bonus. Tonička byla taky v pořádku, akorát mi občas řekli, že je malinko menší, ale že to není nic závažného.
Najednou mi vylítl krevní tlak
Celé těhotenství jsem si ale měřila tlak. V rodině máme všichni vyšší tlak a u doktora ho mám vysoký vždycky. Tlak byl normální, naprosto v pořádku. Dva týdny před mým odvozem do FN HK se ale najednou zvýšil. Byl sice hraniční, ale jeden prášek jsem dostala. I přes něj se ovšem můj tlak vyšplhal do vyšších hodnot. Tak jsem raději šla na konzultaci k lékařce.
Vzala mě hned ráno před objednanými pacientkami. A už to jelo. Pozitivní bílkovina v moči, tlak 180/120 a otoky nohou. Oči jsme měly vytřeštěné obě a po otázce: „Vám je vážně dobře?”, se oči lékařky vyvalily ješte víc, protože jsem se cítila opravdu fajn, což bylo možná dobře pro mě i Toničku.
Paní doktorka se mě zeptala, zda jsem přijela autem. Nepřijela, jela jsem MHD. Zavřela tedy ordinaci a vezla mě do nemocnice na gynekologii pro další vyšetření. V té době se u nás ve městě opravovala silnice do nemocnice, takže by to prý sanitce trvalo, no, to už jsem se trochu lekla.
Doktorka mě dovezla před budovu gynekologie a čekala až zmizím uvnitř. Neuvěřitelné!!! ❤️ Tam se mě hned ujaly sestřičky a jedem znovu, měříme tlak, jdem čurat, bereme krev. „A vám je fakt dobře?”
ANO, cítím se dobře.
Bílkovina stále pozitivní, tlak stále vysoký, dostala jsem prášek navíc a čekám na výsledky krevních testů. Bude to trvat dvě hodiny. Pořád doufám, že dostanu víc prášků a půjdu domů.
Preeklampsie!
Po dvou hodinách jdu k paní doktorce, opět měříme tlak, dělají mi další gynekologické vyšetření. „Paní Tlapáková, jste pozitivní na preeklampsii, ale jelikož jste 28+4, tak zavoláme do Hradce Králové a probereme s nimi, jestli budete ležet tady nebo tam.”
V té chvíli mi bouchla hlava. Cože???
„Jestli máte někoho, kdo by vás odvezl, tak mu zavolejte, podle výsledků a fáze těhotenství pojedete do HK.” Volám manželovi, ale ten to nebere. „Tak radši nebudeme čekat, pojedete rychlou.”
Doktorka volá sanitku…
Já jdu do vedlejší místnosti, kde mi nasazují monitor na bříško, aspoň můžu poslouchat něco uklidňujícího a dostávám do žíly magnesium na snížení tlaku, je mi šílené teplo (děkuju ti magnesko) a čekám. Pět minut a přicházejí dva záchranáři a slečna studentka s křeslem. Beru si věci, pytlíček s magneskem a jedem. Poprvé v životě (a snad i naposledy!!!) jedu sanitkou. Není to tak hrozné, to houkání je zvenku horší. Jedeme kolem našeho domu, říkám si, jestli mi nezastaví, pár věcí do nemocnice by se mi hodilo, ale radši si to nechám pro sebe.
Jsme ve FN HK u porodních sálů
Tlak už 130/70, hurá klesnul. Přichází doktor a dělá mi velký UTZ, vše průchodné, mimčo vypadá v pořádku, menší je, ale vypadá to dobře, uf!
Jdu, po svých! na oddělení (už nevím jaké), brečím celý den a snažím se srovnat s tím, co jsem se dozvěděla. Ptala jsem se lékaře, jestli se dá říct, jak to se mnou bude. „Víte, je to nepředvídatelné. Můžete rodit za dva dny nebo za dva týdny. Ale myslím, že do Vánoc budete doma.” Do Vánoc, ehm, to je za měsíc, aspoň mám vidinu něčeho, čeho se můžu držet.
A začíná kolotoč, ráno měření tlaku, poslech miminka, krevní odběr, čekání na výsledky, pak snídaně. Do večera nic a při střídání směn zas to stejné. Přijali mě ve čtvrtek, v neděli najednou zas tlak letěl až do posledního patra. Přišla lékařka s tím, že se jí to vůbec nelíbí, a že mě radši přeloží na JIP u porodních sálů. Beru telefon, nabíječku, sluchátka a jedem.
Pokojík je malinký. Jsou tam tři postele a dvě už obsazené a slečny vypadají moc mile. Hurá! Dostávám magnesko, zas je mi vedro a večer jdu na velký UTZ. Vše je zatím pro mě v normě.
Na devět dní se z JIP stává můj nový domov
Stále je/bylo plno covidu, takže na mém bývalém pokoji už není místo a doktor mě chce mít radši nahoře.
Otoky jsou už ohromné. Od večera už se neohnu, opěrky židle mám na bocích vytlačené od večera do rána a ruce ráno jako Mickey Mouse. Každé ráno opět odběry, snídaně až po výsledcích, při střídání směn monitory miminka.
Monitory mě hodně uklidňují, holkám okolo pípají, protože mimča spí, mě pípá, protože mi sonda lítá na břiše jak šílená. Malá asi tancuje.
Na UTZ taky neposedí, aspoň, že tohle je v pořádku.
Každý den je pak stejný a stejný a stejný
A upřímně, už mě to nebaví. Ruce mám rozpíchané, oteklé, krev už mi nejde nabrat, pomalu už i obyčejná lidská potřeba je problém, přes otoky těla se skoro neotočím tam, kam bych potřebovala dosáhnout. Je to únavné.
Ke každodenní rutině se přidává kapačka s glukozou, která si elegantně vykape do těla a už tam i všechna ta tekutina zůstane. Dostávám i kapačku na otoky, ale nepomáhá. Jeden den jsem byla bez ranních odběrů, což ale dýl nejde, neví se výsledky, takže oblíkat a jedem na vasografii. Hurá, čerstvý vzduch! Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Tak pro ty, co to také nevědí. Přes ruku/nohu vám do hlavní žíly/tepny (omlouvám se za nepřesné názvosloví) zavedou hadičku, z ní dva vývody a hotovo. Jeden na kapačku, druhý na krev. Zní to možná děsivě, ale mě se ulevilo. Zbavila jsem se flexily! Jen jsem ty vývody měla přímo pod loktem, tak to bylo občas nepříjemné a potom dost otlačené, ale to bylo to nejmenší. Sestřičky se také radovaly, protože už mi krev nikdo nabírat nechtěl.
Slyšela jsem: 30. týden? To už je v pohodě!
Na vasografii jsem byla v neděli, přesně 30+0. I tam mě uklidňovali. „Vy čekáte holčičku a jste ve 30. týdnu?! To se nebojte, to už je v pohodě!” Cože? Jak v pohodě? Vždyť je furt strašně malá! Ale beru na vědomí a píšu si za uši!
V pondělí krev a UTZ. „Tak, zítra to ukončíme. Ty vaše hodnoty už nejsou nic moc.” Pan doktor měl pravdu, do Vánoc budu doma.
V úterý ráno, vnitřně připravená na porod přijde sestra s tím, že se ještě uvidí podle výsledků. No jak uvidí? To ne! Zavřu ještě na chvíli oči, z chvilky je hodina a sestra přichází znovu s cévkou a obvazy na nohy. „Paní Tlapáková, v 8 jdete na sál.” Je 7:37.
Ani se nestačím leknout a jedeme!
Anestezioložka se mě snaží napíchnout záda. Mám pochvalu za to, jak ta záda vyhrbím. Taky aby ne, když mám bříško poloviční než holky ve 40. týdnu. Klesá mi tlak 100/45, je mi špatně. Poprvé za dva týdny mi ho někdo zvyšuje. Záda se nevedou, jdeme na celkovou narkózu. Dostanu masku a šup! Tma.
Probouzím se, nejde mi mluvit. Hned mi říkají, že holčička je na JIRP, ale brečela a projevovala se, hurá!
Naše původně únorová Tonička se narodila 7.12.2021 v 8:38 s váhou 1 020 gramů.
Porod dospávám na JIP a druhý den jedem na pokoj, kde jsou také maminky bez dětí, za což jsem vděčná. Druhý den už tam jsem sama, ale jsem ráda, aspoň ty emoce můžu pustit ven. Za malou jdeme s manželem 9. 12., čekala jsem, až mi vyndají drén z břicha, byl tam kvůli otokům.
Z inkubátoru na nás kouká malá žížalka
Má všude spoustu hadiček, šnorchlík na puse a růžovou čepičku. Pan primář je moc hodný a povídá, jak k situaci přistupovat, co dělat a nedělat. Toni dýchá s podporou, je stabilizovaná. Hrozně mi pomáhá to, že se mi hned po porodu spustilo mléko. Už u Toničky se snažím ručně vymáčknout aspoň trochu a daří se.
Pátý den po porodu jdu domů, naštěstí
Tři týdny v nemocnici stačily. Doma odsávám dle instrukcí každé dvě hodiny a ,,až budete mít mlíko pro tři děti, tak můžete po třech.” Rozkaz pane primáři. Mléka je opravdu plno, za to jsem moc ráda, jen škoda, že se nemohlo dát i jiným dětem, odešla jsem z nemocnice s šesti prášky na den. Toničce se zatím daří, pomalu dostává mlíčko.
Po 14 dnech už dýchá bez podpory, i přes zánět bříška si to udržela a na Štědrý den si ji můžeme poprvé pochovat.
Děkujeme!!! A mateřská láska konečně přichází.
Odsávám, jezdíme do HK, jen Toni pomalu přibírá, moc jí to nejde. Dostává k mému mléko ještě formulku navíc a už to jede, 200 gramů za týden. Super!
Zkoušíme kojení. Kojení miminka do dlaně. Jela jsem tam se vším, co mohlo nastat, a ona se přisála hned a vytáhla si i pár mililitrů. Je úžasná.
Po pěti týdnech se stěhuje na intermediární oddělení, do dveří naproti. Kojím, odsávám, pyšný tatínek si chová Toninku. Modlíme se za každý gram, co by ji přiblížil k odchodu domů.
V úterý 25. 1. nastupuju do nemocnice za ní
Řekla jsem si, že týden před odchodem domů přijdu. Střídáme kojení a lahvičku, aby to všechno hezky zvládala. Zatím se daří. Ve středu už ji vyndávají sondu do žaludku. Ta radost je ohromná. A naštěstí ta naše prdelka je tak skvělá, že všechno sní a sondu už ji zpět dávat nemusejí. Každý den „prudím”sestřičky, kdy bychom mohly jít domů. Jsou všechny skvělé a ochotné, takže to se mnou zvládají a vždycky dostanu odpověď. V pátek jdeme na pokoj! Rovnou, ani nepůjdeme na nedonošence, ale šup s námi na roomimg. Já jsem to říkala, že za týden jdeme domů a taky, že jo!
A hlavně, poprvé od narození, můžu dát pusu svojí dceři. Po 53 dnech!
V úterý 1. 2. 2022 po 56 dnech a 12 dní před původním termínem odcházíme domů s Toničkou, která váží 2 250 gramů a měří 41 cm.
Ve vajíčku není ani vidět, v košíku doma zabírá půlku. Na doma dostáváme jen vitamíny a instrukce, kam se všude objednat.
Dneska je Tonička to nejživější dítě, za dva týdny jí bude rok. Ťape kolem nábytku, začíná říkat táta (jak jinak, máma je až druhá, že :D), sní za chvíli i nás a doktoři ubývají. Má skoro 9 kilo a ten nejhezčí úsměv s dvěma zoubky, které ji konečně vylezly. ❤️
Byla to dlouhá cesta plná otazníků a rozhodně si to takhle nikdo nepředstavoval, ale jsme vděční za to, že to takhle dopadlo, že máme zdravou dceru, že já už beru jen jeden prášek na tlak místo šesti a že můžeme být rodina.
Děkuju vesmíre, děkuju všichni doktoři a sestřičky z FN HK a děkuju Kubo, že jsi tam byl vždycky se mnou! 🥰
Napsat komentář