Karolina nám napsala: „Dobrý den, chtěla bych se s vámi podělit o náš příběh. Už jen proto, že příběhy jiných maminek mne celé těhotenství držely nad vodou.“ Jaký je jejích příběh a co vzkazuje rodičům, kteří zrovna koukají na svá miminka do inkubátorů?
Obavy během těhotenství
Začala bych asi tím, že jsem čekala dvojčata. Můj lékař místo podpory mi každou kontrolu říkal, abych se neradovala, že pořád se něco může stát, pořád to nemusí přežít. Chodila jsem od něho s pláčem, pak jsem změnila lékaře a hned to bylo krásnější.
Když pominu létající krevní tlak a nevolnost, bylo vše v pořádku, žádné komplikace nenastaly. Ovšem i přesto si jeden z chlapečků prokopl plodovou vodu v 27. týdnu. Přijali mě v Hradci Králové, dostala jsem antibiotika a vše možné, aby, kdyby se cokoliv stalo a já porodila, byli chlapečci schopni života.
Byla jsem den na JIPce a pak šla na klasické oddělení. Ovšem pak lékař zdůraznil, že vzhledem k malé váze, kterou jsem za těhotenství přibrala, a jednomu chlapečkovi bez plodové vody, vyvolají porod kolem 34. týdne. Doufala jsem v to, že to tak dlouho vydržím. Maxík to vzal doslova a ještě ten večer způsobil spontánní porod.
Porod byl naštěstí rychlý
Narodili se ve 27+4 týdnu. Chlapečky hned odvezli na oddělení JIP. Viděla jsem je až druhý den, vzhledem i k pandemii, jsme museli čekat na výsledky testů. Maxmiliánek měl 1 070 gramů a Kristiánek 1 140 gramů a necelých 40 cm.
Jediné, co jsme věděli, bylo, že chlapečci žijí a sami dýchají s podporou. Když jsme je viděli poprvé, bylo mi z toho hrozně, neskutečný strach a tak jsem víc a víc hledala příběhy rodin, kde to dopadlo dobře, abych se uklidnila.
Během pobytu lékaři sledovali oba chlapečky. Maxík měl nález na mozku a na srdci, zjizvení plic a horší ledviny měli oba chlapečci. Plíce a ledviny jsou „normální“ u takto nedonošených dětí, jak nám sdělil pan doktor a opravdu se to během pár měsíců srovnalo. U Maxíka se srovnal nález na mozku i na srdci . Na začátku vypadali opravdu hrozně a hormony po porodu pracovaly.
Nic si nedělejte ze svých reakcí…
Protože v tomto okamžiku není nic správně a nic špatně. Já se rozbrečela v garáži obchodního centra, když jsme jeli pro plínky, a nešlo to zastavit. Jindy, když manžel vyprávěl jednomu chlapečkovi recept na svíčkovou, tak na něho hodil hrozný výraz a já se nemohla přestat smát, jiní na nás koukali. 🙂
Další věc, co bych chtěla předat maminkách: Ne vždy jde kojit.
Naši kluci to nezvládali dohromady s dýcháním a modrali. Dávala jsem jim moje mléko, dokud to šlo, ale domů jsme šli na umělém mléku.
Klukům bude za pár dní rok a já mohu přidat i náš příběh
A mohu s oddychem říci, že i když jsme menší a drobnější, jsme úplně v pořádku a zdraví. Kluci si prošli všemi odděleními, co jsou, sami se odpojovali od kyslíku a trošku trápili sestřičky. Byli celkem 2 měsíce v nemocnici a já měsíc a půl s nimi.
Chtěla bych říci všem maminkám, co to prožívají: Nikdy nic není tak černé, jak se v první chvíli zdá. Jste silné a i když se to v tu chvíli nezdá, zvládnete vše. Přeji vám hodně štěstí a plno sil pro vás a vaše malé poklady.
Napsat komentář