„Hezký den, před rokem mne příběhy maminek, kterým se narodila malinká miminka, držely v naději, že všechno dopadne dobře. Nyní bych se i já chtěla podělit o náš příběh do dlaně.“ Tak začíná své vyprávění maminka Tereza. Jaký je ten její příběh o malém velkém bojovníkovi?
Bezproblémové těhotenství
Až na zvýšené riziko Downova syndromu při prvním screeningu, které později vyvrátily DNA testy, to bylo vlastně bezproblémové těhotenství. Cítila jsem se dobře a těšila se na chlapečka, jen poslední měsíc mi strašně natékaly nohy, ale to každý připisoval létu a vysokým teplotám.
Toho dne jsem se chystala na pravidelnou poradnu u své paní doktorky, těšení se na další snímek z ultrazvuku ale vystřídal šok, kdy mne z ordinace rychle posílali na kontrolu do nemocnice, protože mi z ničeho nic vyskočil tlak a objevila se bílkovina v moči.
Preeklampsie
To slovo už mi navždy zůstane v paměti jako ta nejčernější vzpomínka. Byla jsem tehdy ve 30. týdnu a miminko vážilo něco kolem kila. Paradoxně jsem si při prvním screeningu jako vyděšená prvorodička nechala udělat testy i na preeklampsii. Negativní.
Protože naše nemocnice nebyla vybavena na tak malinká miminka, převezli mne rychlou do Fakultní nemocnice v Ostravě. Ještě v tu chvíli jsem si nepřipouštěla, že by mohlo být něco špatně, chtěla jsem se tam dokonce odvézt sama autem, kterým jsem do nemocnice přijela, protože mi vlastně nic nebylo, ale paní doktorka mne uzemnila, že v žádném případě nemůžu nikde sama cestovat a už vůbec ne řídit.
Těhotenství muselo být ukončeno
Ve FNO mne přijali na oddělení pro riziková těhotenství s tím, že si u nich poležím až do porodu, že to však nebude tak dlouhý pobyt mi nikdo neřekl. Po sériích vyšetření, monitorování, kapačkách, kontrolách tlaku, ozev miminka mi po třech dnech řekli, že nemůžeme déle čekat a miminko musí ven.
Nechápala jsem, co se to děje, byl to zlý sen, byla jsem v 30+2 týdnu a ten bobek v břiše vážil něco kolem kila, to přeci nejde, opakovala jsem si. Neměli jsme ještě vybrané jméno, neměli jsme nic zařízené, nebyla jsem připravená stát se mámou. Všechno se seběhlo tak rychle, ani nevím jak, ale 20. 8. 2021 ve 22:20 se nám narodil Viktor s váhou 1 040 gramů a jediná moje slova na porodním sále byla: „Prosím, zachraňte ho.“ Přítel naštěstí přijel včas do nemocnice a stihl mi být u porodu oporou.
Čekaly nás 2 měsíce na neonatologii
Přestože jsem dostala obě dávky kortikoidů, měl Viktorek trošinku horší start s dýcháním a musel být napojen na kyslík a několik dní i na plicní ventilaci. V nemocnici strávil přesně dva měsíce, každý den ráno jsem vyjížděla do 30 km vzdálené nemocnice, kde jsem trávila s Vikim celé dny, poctivě jsem odstříkávala mléko, jehož přebytky dostávaly i další děti na oddělení neonatologie, četla jsem mu pohádky, vyprávěla, jak je venku a kdo všechno mu přál zdravíčko. Během pobytu v nemocnici prodělal Viki dvě infekce, novorozeneckou žloutenku, dostal surfaktant, který pomáhal plicím s dýcháním i krevní transfúzi. V inkubátoru se vyhříval rovný měsíc, poté byl převezen na Intermediární oddělení, kam jsem k němu mohla nastoupit na posledních 16 dní.
Konečně jsme šli domů!
Když měl Viki 2 600 g, byli jsme propuštěni. Na koloběh (doktoři, podávání léků, noční buzení na krmení), který po propuštění nastal, mne ale nepřipravil nikdo. Počátky byly těžké, Viki měl problémy s jídlem, nikdy se nerozkojil, ale já jsem se nevzdávala a pečlivě odsávala mléko a krmila ho lahvičkou.
Mléko odmítal, zkoušeli jsme nespočet lahviček, saviček, mléko ohřívat, neohřívat, více ohřívat, méně ohřívat, krmit na balonu, v posteli, náruči, houpátku. Vždy za neskutečného pláče. V kombinaci s každotýdenním dojížděním po doktorech (pediatr, kardiolog, oční, neurologie, riziková poradna, rehabilitace a tak pořád dokola), podávání léků, probdělých nocí, jsem byla zralá si jít tak akorát lehnout do blázince.
Až teď po roce můžu říci, že už je to všechno fajn a že si rodičovskou dovolenou začínám užívat. Doktoři postupně ubývají a kila Vikimu přibývají, nyní váží přes 8 kilo a všude je ho plno. Teď, když píši náš příběh, by měl Viktorek slavit své první narozeniny, on si je však oslavil už v létě.
Na závěr bych chtěla říct jedno…
Ačkoliv všichni na naše zdravotnictví vesměs nadávají, já jsem, a vždy budu, neskutečně vděčná za to, že naše zdravotnictví a především neonatologie je na takové úrovni. Zároveň bych chtěla poděkovat celému týmu Fakultní nemocnice v Ostravě za to, že nám Viktorka zachránili a vypiplali. Jsou to borci, největší!
V neposlední řadě mi po psychické stránce pomohlo Nedoklubko a příběhy jiných maminek. Drželo mě to od samého začátku v naději, že všechno dobře dopadne, ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že by to Viki nezvládl. On to zvládl, vybojoval si to tady na tom světě a je to náš malý velký bojovníček. Děkuji!
Napsat komentář