„Posílám vám příběh o předčasném narození naší dcery Olivky,“ začíná svůj e-mail Katka. Olivka se narodila skutečně velmi brzy, na samé hranici životaschopnosti a velmi maličká. Statečně ale bojovala, i když to z počátku nebylo vůbec snadné. Přečtěte si silný příběh statečné bojovnice Olivky.
Moje těhotenství probíhalo naprosto ukázkově
Naše malá v bříšku hezky rostla a vyvíjela se, špatně mi bylo jen málokdy a celkově všechny kontroly byly v pořádku. Ale jednoho dne večer mě začalo trochu bolet břicho a záda, nevěděla jsem, co přesně mě bolí. Přes noc mi bylo dobře a normálně jsem spala, ale ráno jsem bolest cítila zase a tak jsem pro jistotu jela na gynekologii. V čekárně na gynekologii se bolesti už malinko stupňovaly, ale pořád to nebylo nic hrozného.
“Vy se rozrozujete.”
Když mě paní doktorka prohlédla, řekla pro mě naprosto šíleně neuvěřitelnou větu: “Vy se rozrozujete.” Byla jsem ve 24+1 a protože do té doby bylo vše ukázkové, tak jsem nevěděla, co se teď může dít. Vůbec mě nenapadlo, že bych třeba teď mohla porodit a ani jsem v tu chvíli netušila, jestli miminko narozené v tak brzkém týdnu může přežít.
Paní doktorka mi zavolala sanitku a vysvětlila jim celou situaci, měřila před jejich příjezdem ještě miminko a pořád mě uklidňovala. Říkala, že to vypadá, že miminko váží přibližně 800 gramů, což je super, protože je na svůj týden celkem velké a že mi v nemocnici zkusí porod zastavit. Paní doktorka velmi pomohla tomu, abych zůstala v klidu, protože jsem opravdu věřila, že se porod podaří zastavit. Moje gynekoložka byla tak úžasná, že jela pro jistotu se mnou sanitkou do nemocnice a doprovodila mě spolu se záchranáři až do předání lékařům v Motole. Později mi řekla, že se velice bála, že porodím cestou v sanitce a proto se mnou jela.
Naše malá už chtěla opravdu rychle na svět
Zastavit porod se tedy nepodařilo. Chvíli po tom, co mě přijali v Motole, mi praskla voda a urychleně mě vezli na sál. Porod si moc nepamatuji, asi jsem ho vytěsnila, jen vím, že jsem měla obrovský zmatek v hlavě, protože jsem sice od lékařů věděla, že miminko už musí ven a já mu musím pomoct, ale já ještě nechtěla, aby se narodilo. Bylo tak malinké a já se o naši holčičku tak hrozně moc bála.
Naštěstí jsem byla na tom správném místě a okolo sebe měla úžasné lékaře, kteří byli na to všechno připraveni, i na naši maličkou Olivku. Na porodním sále už byl připravený inkubátor a kromě gynekologů také lékaři a sestřičky z neonatologie a další tam ještě přibíhali (tomu se už teď společně smějeme, jak kvůli nám běželi přes půlku nemocnice, protože porod byl opravdu velmi rychlý).
Raději jsem se na ní nedívala…Když Olivka vykoukla na svět, já měla zavřené oči, protože jsem se hrozně moc bála, co uvidím. S tím jsem se pak ještě dlouho vyrovnávala.
Lékaři ji po narození museli ihned pomoct s dýcháním, takže bylo ohromné štěstí, že jsme byly v Motole v rukou největších odborníků!
Hned po porodu za mnou přijel přítel, stihla jsem mu zavolat, ještě než mě odvezli na sál a i když byl zrovna celkem blízko od Motola a hned vyjel za mnou, tak porod už nestihl. Za nějakou dobu za námi přišel pan doktor z neonatologie říct nám, že Olivka žije, váží 700 gramů a je na oddělení JIRP, poprvé (a pak ještě asi stokrát) jsem příteli při těch zprávách málem nervozitou rozdrtila ruku.
Bylo to tak těžké!
Odpoledne mě přeložili na pokoj na rizikovém oddělení a přítel mi jel domů pro věci, bylo příšerné být sama, jen se svými myšlenkami. Samozřejmě mě začaly hned napadat otázky, proč se to stalo a jestli jsem tomu mohla nějak předejít. Ale já jsem si hned v začátku řekla, že minulost už nezměním a tak nemá smysl nad něčím podobným přemýšlet a utápět se v tom. Jediné, co teď dává smysl, je udělat všechno, co můžu, aby byla Olivka v pořádku.
Viděli jsme ji hned v den narození Ještě odpoledne jsme se na naši malou holčičku mohli jít spolu s přítelem podívat a od té doby jsme za ní chodili každý den. Byla tak strašně maličká, v inkubátoru skoro nebyla vidět, a okolo byla spousta přístrojů, hadiček a dalšího vybavení. Ale stejně byla nejkrásnější ❤️
První dny jsem byla pokaždé jak v transu, když jsme u ní byli, okolí jsem vůbec nevnímala a asi celkově jsem byla dost mimo. Byla jsem moc ráda, že mě po dvou dnech z Motola pustili domů, bydlíme velmi blízko a tak jsme mohli každý den za Olivkou jezdit a pro mě bylo mnohem příjemnější být doma s přítelem, než ležet v nemocnici na rizikovém oddělení. Velmi brzy po porodu jsem se podle rad od sestřiček začala pokoušet odstříkávat mlíčko a asi po dvou dnech se mi to začalo dařit. Mlíčko bylo to jediné, čím jsem jí mohla v tu chvíli pomoct a tak jsem se na odsávání celkem hodně upnula.
Pomáhaly nám příběhy
Zpočátku jsme při návštěvách neonatologie mohli na Olivku koukat jen přes inkubátor a tak jsme na něj vždy s přítelem položili ruku a posílali jí sílu a pozitivní energii, aby to všechno zvládla. Nedokázali jsme si vůbec představit, co máme všichni společně před sebou. Moc nám po celou dobu pomáhaly příběhy jiných extrémně nedonošených miminek se šťastným koncem, které jsme četli na Nedoklubku. Odmítala jsem kdekoliv jinde hledat nějaké informace, protože jsem se bála, co bych si přečetla.
Hned od začátku jsme věděli, že musíme být pozitivní, abychom to přenesli na náš malý uzlíček, ale i tak jsem u inkubátoru mockrát brečela a každá špatná zpráva mě většinou hrozně rozhodila. Ale vždycky, když jsme já nebo přítel začali mít negativní myšlenky, tak ten druhý ho ujistil, že to bude dobré a všichni tři to spolu zvládneme. To nás drželo nad vodou. Podporovala nás i celá naše rodina.
Olivka se statečně prala Olivka měla po narození velmi jemnou kůži a všude měla modřinky a tak jsme si na ni mohli položit prst až po několika dnech a o klokánkování jsem zpočátku raději ani nesnila.
Více než měsíc byla Olivka na ventilační podpoře, takže musela být částečně uspaná, někdy bylo hrozně těžké ji tak vidět. Až na třetí pokus zvládla přepojení na CPAP, ale o to větší radost jsme z toho potom měli.
Mezitím si prošla infekcí, velkým krvácením do levé i pravé mozkové komory, které ucpalo odtok mozkomíšního moku, kvůli čemuž ji musel neurochirurg zavést do hlavičky Ommay reservoir, aby ji lékaři mohli každý den mok odebírat. Musela dostat několik transfuzí, antibiotika, kortikoidy. Do obou ručiček i nožiček měla zavedené různé vstupy nebo výstupy a také dvě čidla. Těch hadiček a kabelů okolo ní byla spousta. A nás i celou naši rodinu učila obrovské trpělivosti. Jeden pan doktor nám řekl, že musíme počítat s tím, že Olivky zdravotní stav se někdy může o krok zlepšit a vzápětí o dva kroky zhoršit, což se i několikrát stalo.
Každý den jsme jeli do nemocnice s obrovskými obavami, co se tam dozvíme
Přibližně pět týdnů po narození se konečně podařilo Olivku úspěšně přepojit na CPAP a já ji poprvé slyšela slabě zakřičet, velmi mě to dojalo. Stejně jako když dva týdny po narození poprvé otevřela očička a já brečela jak želva, když jsem to viděla.
Týden po přepojení na CPAP jsme spolu konečně mohly klokánkovat. Bylo to 44 dní od narození a Olivka ještě nevážila ani kilo. Byl to absolutně úžasný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Od té doby jsme já nebo přítel klokánkovali každý den, když se nedělo něco výjimečného.
Olivka pěkně rostla a sílilaPřišlo mi, že od té doby, co jsme začali klokánkovat, tak se její zdravotní stav už jen a jen zlepšoval. Čekal nás ale ještě jeden šok a to když po oční kontrole lékaři oznámili, že musí Olivka na sál, aby ji mohli do obou očiček aplikovat látku, která pomůže s vývojem, který v tu chvíli neprobíhal tak, jak měl. Naštěstí to zabralo!
Přibližně měsíc a půl po narození poprvé zkoušela Olivka vypít pár mililitrů mlíčka ze stříkačky a od té doby se pití jen a jen zlepšovalo, i když jsme na ni museli dávat hodně pozor, protože u pití dost často zapomínala dýchat.
Po dvou a půl měsících mohla přejít z CPAPu už jen na brejličky a my konečně viděli celý ten malinký obličejík.
Blíže k domovu
Přesně ve třech měsících 18. 8. přesunuli Olivku z JIRP na JSP a i když jsem už pár dní věděla, že to každým dnem může přijít a těšila se na to, že bude blíž “ke dveřím”, tak mě to stejně rozhodilo. Tři měsíce jsme chodili na to stejné místo, znali jsme už všechny sestřičky a lékaře a najednou to bylo jinak. Na JSP ale byli také všichni úžasní. A navíc už to bylo opravdu mnohem blíž ke společné cestě domů. Zbývalo ale ještě vyřešit odtok mozkomíšního moku z hlavičky. Každý den museli Olivce mok odsávat a doufali jsme, že se přirozený odtok obnoví, bohužel se to nestalo.
Proto Olivka šla na magnetickou rezonanci a vzápětí na operaci, kde ji místo Ommay reservoiru udělali VP zkrat, který ji mok odvádí do bříška. Poprvé nám o tom, že tato operace možná bude potřeba, říkala paní doktorka někdy po rozvinutí krvácení, tenkrát nám to přišlo jako scifi a pořád byla i možnost se odtok moku sám opět rozběhne. Postupem času jsme se s tím ale smířili, s lékaři jsme o tom mluvili a oni nám trpělivě odpovídali na všechny naše dotazy. Přijde mi až neskutečné, co všechno dnes lékaři dokáží a jsem za to neskutečně vděčná.
Pak jsem mohla k Olivce nastoupit!Přibližně po 3,5 měsících už jsem mohla nastoupit do nemocnice a byly jsme spolu 10 dní na pokoji, abychom si na sebe úplně zvykly a já uměla a věděla vše, co budu potřebovat. Paní fyzioterapeutka mě naučila první cviky Vojtovy metody, které jsme musely několikrát denně cvičit, dostala jsem pár rad ohledně případné resuscitace a další ohledně kontrolování hlavičky. Už předtím, když byla Olivka ještě na JSP, jsme s přítelem byli na kurzu první pomoci miminku, kde jsme si mimo jiné resuscitaci mohli vyzkoušet na speciální panence. Díky tomuto kurzu a monitoru dechu jsem pak byla aspoň o trochu klidnější i když stále velmi nervózní, když jsme si konečně po 121 dnech odváželi Olivku domů.
Konečně domů!
To, že jedeme domů ve třech nám s přítelem přišlo neuvěřitelné a opravdu jsme se báli, jestli to zvládneme, když už okolo nás nebude neustále tým sestřiček a lékařů a Olivka nebude u pití mlíčka připojená na žádný monitor.
Doma nás čekalo cvičení několikrát denně, celkem časté ježdění na všechny možné kontroly a ještě dvakrát jsme musely být hospitalizované v Motole. Poprvé to bylo po další magnetické rezonanci, kde se zjistilo, že VP zkrat nefungoval tak, jak měl, takže se lékaři rozhodli část vyměnit. To naštěstí zafungovalo a od té doby už funguje správně. Podruhé to bylo kvůli plánované operaci hemangiomu, který měla Olivka na hlavičce v místě, kde velmi překážel.
Olivce je nyní už 16 měsíců biologicky a 12 korigovaněJe to přibližně rok, co jsme všichni spolu doma. Olivka je náš smíšek a na to, jaký měla start do života, je velmi šikovná a na všech kontrolách se to jen potvrzuje. V tuto chvíli už déle než měsíc leze a umí být opravdu rychlá a také se staví u nábytku a zkouší u něj první krůčky. Takže korigovanému věku hezky odpovídá. Už od té doby, co se narodila jsem si řekla, že ji nechci srovnávat s ostatními dětmi a že na všechno ji dám tolik času, kolik bude potřebovat a samozřejmě ji ve vývoji budu maximálně podporovat.
Na to, proč naše malé sluníčko přišlo na svět tak moc brzy, se nepřišlo, ale bylo neskutečné štěstí, že jsme byli včas na tom správném místě, měli okolo sebe tolik skvělých lékařů a sestřiček a také, že Olivka je taková bojovnice💜
Všichni z neonatologie a i ostatních oddělení v Motole jsou naši strážní andělé💜😇
Olivka je tak neuvěřitelná bojovnice a co víc – má tak statečný rodiče. Pokud si tím člověk neprojde ani si neumí představit, co ten rodič prožívá. Dojemný příběh jedné z nejstatečnějších holčiček na světě. Maminko, tatínku buďte i na sebe pyšní, co vše jste zvládli! 🙂
Přeju Vám hlavně obrovské zdravíčko pro Vaší malou princezničku Olivku a i Vám oboum. Moc Vám rozumím, protože jsme s přítelem ve stejné situaci, ale s dvojvajecnymi dvodvojcatky Anička a Libuška nar. 25.12.22 s váhami 550g a 650g. Nás to vše čeká a co bude. Ale holčičky jsou obrovské bojovnice. Zrovna dnes jel po prvé za nimi tatínkem. S pozdravem Andrea Gápová a vse nejlepší v Novém roce 23
Jee, tak Vám i Vašim holčičkám posílám moc a moc pozitivní energie, i když jste psala už před nějakou dobou, ale pozitivní nálada se hodí vždycky😊 Doufám, že jsou obě Vaše bojovnice v pořádku♥️
Kateřina
Čtu to až teď a moc děkuji za Vaše krásná slova♥️ máte pravdu, že pokud si tímhle člověk neprojde, tak ani zčásti netuší, co ti rodiče prožívají a jak se jim změní svět.
Zdraví a štěstí všem třem ❤️🍀
Pláču pokaždé, když si čtu příběhy malinkých miminek. Velmi dobře vím, čím si rodiče v těchto případech procházejí – před 9. roky se nám narodila ve 26. týdnu dcera Magdalénka s porodní váhou 600 gramů. Byla a je velikou bojovnicí a s pomocí Boha a kolektivu lékařů a sester z ostravské neonatologie se nám společně podařilo překonat všechny rizika a nástrahy. Největší vzpruhou pro nás tehdy bylo setkání se dvěma maminkami a jejich tehdy jednoročními syny, viděli jsme na vlastní oči dva příběhy se šťastným koncem, které nám dávaly sílu, že tak tomu bude i u nás. I když nás před třemi roky maminka navždy opustila, Magdalénka zůstává bojovnicí i nadále. Aniž by věděla, dává mi sílu a smysl života, díky ní jsem v sobě opět nalezl dříve ztracenou pokoru. Držím Vám i Olivce palce, pokud jste dosud vše zvládli, zvládnete všechno i do budoucna. Ať se Vám daří!