„Už dlouho si říkám, že musím sepsat i náš příběh,“ napsala maminka Aneta. Své vyprávění nazývá: Příběh jednoho bojovníka, který se narodil v 33+5tt. Než se do vzpomínek pustila, dodává: „A věřím, že náš příběh pomůže a dodá sílu i dalším rodičům malého bojovníka ❤️!“
Jednalo se o druhé těhotenství
Byl konec října a já byla na kontrole na gynekologii v 18. týdnu. A tam přišel šok… „Máte nízko placentu, ale nebojte třeba se ještě vytáhne.“ Rovnou jsem byla i poučena, co může přijít a ať s manželem zapomeneme na intimnosti.
Ve 20. týdnu na velkém ultrazvuku to bylo potvrzené…
„Placenta previa…“ Ještě se řešil problém s močovým měchýřem miminka, ten ale doktoři vyvrátili.
Proběhlo další poučení..
Vše probíhalo tak nějak dobře, my se s manželem drželi pokynů lékařů, každá kontrola ve mně vyvolávala strach a zmatek co bude…
V lednu to přišlo
„Paní Novotná, už máte zabalenou tašku do porodnice?“
„Ne, vždyť je přece ještě brzy!“
„Raději si ji zabalte..“
V tu chvíli se ve mě krve nedořezal…
Tašku jsem zabalila a uchystali jsme jí s manželem do auta a oba jsme doufali, že tam vydrží až do termínu porodu.
Nestalo se tak…
První týden v únoru, ve středu, jsme měli první cestu do porodnice. Bylo náledí, manžel měl odpolední, starší syn už spokojeně spinkal a já začala krvácet. Volala jsem manželovi a mamince. Maminka přijela hlídat vnoučka a my vyrazili…
Na příjmu byla jedna opravdu protivná sestřička, ale strach o miminko je větší než jedna babizna.
Pan doktor vše kontroloval a pod slibem, že druhý den přijedeme ráno na kontrolu, mě propustil…
Druhý den na kontrole bylo vše v pořádku 🙏
Za týden v úterý na kontrole na gynekologii bylo také vše v pořádku, ale už mě chystali že se může stát cokoliv.
A taky se stalo…
Hned ve středu ráno další výjezd do porodnice, kde už se mnou nediskutovali a nechali si nás tam.
Všem se ulevilo a mně vlastně taky. „Budeme pod dozorem, kdyby něco.“
Poležela jsem si na pozorování do čtvrtka na porodnici, potom mě přesunuli na oddělení gynekologie.
V pátek jsem se ale na porodnici vracela znovu, opět silné krvácení.
Vždy byl největší strach jestli všechna krev teče z těla ven a ne k miminku.
Nasadili mi kortikoidy, aby plíce dozrály… Já už začínala být psychicky v háji. Byla doba covidu, takže za mnou ani manžel nemohl.
Sobota 13.2.: TEN den
Vše během dne vypadalo dobře, ale večer opět silné krvácení.
„Budeme jednat, pojedete na akutní sekci!“
Brečela jsem, manžel nemohl přijet a věděla jsem, že je prostě brzo, 33+5 týden těhotenství.
Ale ještě jsem měnila jméno, měli jsme s manželem domluvu 😅.
Arny se narodil v 21.56 43cm/2 330 gramů
Vezli ho rovnou na oddělení JIRP. Nestihli se dopíchat kortikoidy na plíce a na svůj gestační věk byl velký.
V nemocnici vše probíhalo dobře, novorozenecká žloutenka se Arnoštkovi vyhnula, byl šikovný a snažil se dýchat sám.
Mě psychicky drželo nad vodou darování mléka
Každý den jsem doma odsála 1 litr mateřského mléka. Maminky, nebojte se toho, vím že je to náročné a na čas bude odsávačka vaše nejlepší kamarádka, ale dá se to zvládnout!!
Brzy byl přesunut na oddělení IMP. Dělalo mu problém naučit se pít ze stříkačky, tak jsme zkusili první přiložení k prsu. Arnoštek se tak nacpal, že jsme z toho všichni měli radost!
Na IMP byl skoro 14 dní
Denně jsme za ním jezdili na návštěvu. A pak jednoho jsem přišla za ním na druhé kojení a on byl přesunutý na oddělení nedonošenců.
Zarizovala jsem si příjem, abych mohla jít konečně k němu ☺️ a těšila se na den, kdy Noštíka pustí domu…
Arnoštek šel domů plně kojený, den před svými mesíčninami
Naše radost byla veliká! Teď je to zdravý 16měsíční chlapeček, který vše dohnal, a my jsme na něj všichni pyšní!
Na závěr chci dodat sílu všem maminkám které chodí za svými drobečky k inkubátorům. Zvládnete to vy i váš malý bojovníček!
Napsat komentář