„Milé Nedoklubko, zdravím!“ Takto lehce nezvykle začíná e-mail, jež nám zaslala maminka Darina, a pokračuje dál ve zvláštním duchu: „Už rok se můžu pyšnit titulem, ke kterému vedly ty nejtěžší státnice – máma.“ Jaký příběh Dariny je?
Je podzim, mám narozeniny…
A právě zjišťuju, že ten nejlepší dárek dostanu za 9 měsíců. Chvíli jsem jen seděla a nevěřícně civěla na ty dva proužky. Budeme tři! Po ročním trápení s toxoplazmózou, četných změnách na čípku a obrácené děloze, jsem prakticky hned po svatbě nechápala.
Právě kvůli všem těm „útrapám“ jsme s manželem k našemu tajemství přistupovali s největší pokorou. Nechtěli jsme to hned křičet do světa a okamžitě se všemi sdílet. Po prvním trimestru jsme novinku oznámili našim nejbližším. I přes naše přání, aby si ji nechali pro sebe, nevydrželi.
Těhotenství jsem si užívala-neužívala
Ve finále jsem si ani jako těhotná moc nepřipadala. Maličké bříško, žádné potíže, natékání, zadýchávání, nic. Pak se ale prcek začal mrvit a já poprvé ucítila pohyby. Neskutečné.
Covidová doba nám nákup věciček pro miminko komplikovala, ale všechno jsme zavčasu sehnali. Kočárek, postýlka, chůvička, sedačka, oblečení a miliony voňavých věcí na natírání, mytí… ach. 🙂 <3
Je jaro a já poprvé prosím, aby mi Martin pomohl s ponožkami a do bot. Miluju, jak se mi vždycky nejdřív vysměje, pak si do sebe rýpneme a nakonec se o mě postará jako o princeznu. A ty večerní masáže nohou. Miluju!
Všímám si, že natékám
Ve druhé půlce března začínám pozorovat, že nějakým prapodivným způsobem natékám. Bože, vypadám jak zápasník sumo. Marti, necháš si mě ještě? Pecka, dnes se fotíme. V obličeji se moc nepoznávám, ale fotky se vydařily. Doktorka na natékání reaguje: „V pořádku, bude hůř.“ Fajn, děkuju.
Pořád si říkám, jak to mám super. Třetí trimestr a nahoře jen 5 kilo. Chce se mi trochu víc spát. Dvakrát už mě bolela hlava jak střep. Pohoda, druhý den všechno v pořádku, akorát mám zase sumo oči.
Covid vlna a vládní šílenosti nabírají na obrátkách
Pracuju z domu, každý den někdo ze známých nově pozitivní. A naráz už se to týká i nás. Táta poprvé v karanténě. Test má negativní, ale doma si pobude. My taky. Pořád si to ale tak nějak neuvědomuju, nepřipouštím, je to prostě chřipečka. Nebyla jsem nemocná ani nepamatuju, tak tohle taky nechytnu.
Haha. Stačil jeden bezpříznakový člen rodiny.
Před Velikonocemi mi gynekoložka říká, že prcek trošičku zaostává v růstu, kontroly budou po týdnu. Nebudou, bude karanténa, zase…
Diagnóza: Covid
Po velikonočním pondělí mi vyletí teplota a u obvodní doktorky vidím zase dva proužky na testu, tentokrát na tom covidovém. Obvolává nejbližší nemocnici, chce, aby mě hospitalizovali. V nemocnici nechtějí. Nakonec jen díky paní doktorce jedeme.
Nejdřív čekáme půl hodiny venku v zimě, než si pro nás někdo ze zamčené budovy infekčního oddělení přijde. Dají mí čidlo na prst, nefunguje, prý mám zmrzlé ruce. Kdo by to byl čekal. Podle dalších pokynů jdeme přes celý areál na porodní oddělení, kde o nás ví. Alespoň tak mi to bylo řečeno.
Zazvoníme, nahlásíme se, pustí nás nahoru. Po dvou patrech s respirátorem na obličeji jsem hodně zadýchaná a když si to všimne sestra, s údivem se zeptá: ,,Vy jste covid pozitivní?!“ Kývnu, abychom byli následně na to s řevem vyhozeni z budovy. V ten moment už začínám natahovat a chci jet domů.
Prvorodička, hormony, zima…
Co si budeme povídat…! Po další půl hodině přijde sestra ve speciálním obleku a jako první ji zajímá, na co jsem šahala a kde jsem seděla. Pak řekne, ať si vezmu věci, obejdu budovu k zadnímu vchodu, kde čeká personál, který mě zavede na pokoj. Začíná týden neustálého měření tlaku a teploty, RTG, po 3 dnech hospitalizace jsem na kyslíku, protože mám i zápal plic, ruce rozpíchané a modré tak, že už nevědí, kam můžou zavést kanylu.
O paralen na sražení horečky musím prosit. Pořád opakuju, že necítím pohyby a když ano, tak málo. ,,Nebojte se, odezvy slyšíme, pan doktor při vstupním vyšetření říkal, že je miminko v pořádku.“ Ten samý pan doktor, který se ve váhovém odhadu sekl o 2 kg, ten samý pan doktor, který nepoznal, že prckovi nejde do břicha výživa, ten samý pan doktor, který tvrdil, že do týdne jsem doma.
Je 13. duben, 32+4 týden
Paní primářka mi oznamuje, že musím být převezena do KNTB ve Zlíně. Nechápu, vždyť už se cítím líp.
Teprve tam vůbec poprvé slyším o své těžké preeklampsii a HELLP syndromu, proč necítím pohyby a proč mám zavolat domů. Dneska už budeme tři.
Díky skvělé Barunce je před akutním císařským řezem můj prázdný mozek schopný vyplnit hromadu lejster. Jede se mnou až na sál a po dobu celého zákroku ji mám u hlavy. Pořád mi něco povídá. ,,Je to chlapeček a dělá strašně srandovní ksichtíky!“ A to je chvilka, kdy jsem se na hodně dlouhou dobu naposledy zasmála.
Tiborka jsem hned po narození vidět nemohla
Okamžitě ho odnesli na vedlejší sál, kde ho museli intubovat. Vzhledem k tomu, že jsme byli já i manžel pořád v karanténě, dovolili nám za naším bojovníkem jít až po nekonečných 10 dnech. Děkuju za to, v jaké době vymožeností momentálně žijeme. Neskutečný tým novorozenecké JIP v čele s paní Pumprlovou nám umožnil každý den aspoň na hodinku kuknout skrze webkameru na to, jak naše malé klubíčko spinká nebo šermuje s chobotničkami 😀
Po skončení karantény následovala horská dráha emocí
Euforie z prvního setkání, panika ze sraženin v hlavičce, radost z prvního koupání, děs z hrozícího převozu do Prahy, absolutní štěstí při klokánkování… zdálo se mi, že ten kolotoč nikdy neskončí. Časem ale přišly zlomové okamžiky – každý týden ubývalo hadiček a dalších přístrojů, které Tiborkovi pomáhaly, následně nadešel přesun na IMP a odtud nás po nějaké době přestěhovali na speciální pokojíček, kde jsme mohli být pořád spolu a kde nám nonstop pomáhaly sestřičky.
Dámy a pánové, všichni, kdo jste se o nás starali, jestli se k Vám tento text někdy dostane, vězte, že na Vás každý den myslíme a nikdy nepřestaneme být vděční.
V nemocnicích jsme strávili 56 dní. Dostatek času na to, aby si člověk uvědomil, co je v životě důležité. Hlavně vydržet, když to zvládají nedoklubíčka, musí i máma s tátou, nic jiného nepřipadá v úvahu… a pak z vás bude super dream team. 🙂
Napsat komentář