„Přeji Vám do Nedoklubka krásný den,“ začíná e-mail, který nám poslala maminka Nikola, a pokračuje: „Moc ráda bych s Vámi sdílela náš příběh o krásném těhotenství s nečekaným zvratem v strach o svůj a dcery život v podobě HELLP syndromu.“
Vytoužené těhotenství
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem štěstím bez sebe. Rodinu jsem si vždy přála. Byl to a stále je pro mne bod číslo jedna v životě. První screening nám vyšel na Vánoce, takže jsme celé rodině mohli dát pod stromeček to krásné oznámení, že nás bude víc. Všichni jsme se moc těšili. Bříško začínalo růst a já se s ním cítila krásně.
Vše bylo ukázkové
Nic nenasvědčovalo tomu, že by najednou mohl přijít takový zvrat. Byla jsem zdravá, šťastná, mladá. Všechny zdravotní kontroly jsem měla v pořádku. Malá prospívala dle slov paní doktorky tabulkově. Screeningy byly na všechna rizika negativní. Prakticky jsem se neměla čeho bát. To jsem ale netušila, že na začátku třetího trimestru na nás číhá strašák jménem HELLP syndrom.
Vše se odehrálo během jednoho jediného týdne. Víc času nám HELLP nedal.
Začalo to obrovským tlakovým skokem. Měla jsem vždy tlak nižší, nebo v normě. Najednou během dvou dnů vystřelil tak vysoko, že jsem si připadala nonstop opilá. Motala se mi hlava. Nebyla jsem schopna nic dělat. Ať jsem stála, ležela, chtěla spát – neustále se mi motala hlava. Myslela jsem si, že mám buď stresy v práci, nebo se jedná o počínající migrénu. Po dvou dnech tento stav jak rychle přišel, tak zmizel.
Ale to byl pouhý start toho všeho. Třetího dne jsem měla pocit, že mě bolí žaludek. Myslela jsem si, že je mi zle z jídla. Ty bolesti byly takové, že mi šly až do zad. V noci jsem nemohla ležet. Ulevila jsem si na záchodě zvracením. Stále jsem si myslela, že je to z jídla.
Jako na houpačce. Až…
Pak jsem měla dva dny klid. Bylo mi zase skvěle. A tak jsem na ty předchozí dny zapomněla.
Až do soboty. V sobotu nastal stejný stav jako ve středu. Opět mě bolel žaludek a bolest šla až do zad. Ovšem toho dne byla ta celá bolest mnohem intenzivnější. Rozhodla jsem se tedy, že raději pojedeme do porodnice. Bála jsem se o malou.
V porodnici mi sestra řekla, že bych měla jíst krapet dietně a ne plněné knedlíky, když je mi pak zle. Vůbec nevěnovala pozornost tomu, že mám bolesti vystřelující až do zad. Naštěstí brzy přišel pan doktor, který mne a malou zkontroloval. Dlouho jezdil ultrazvukem po břiše. Začínala jsem tušit, že je něco špatně. Prý byla Viktorka o 2 týdny menší, než měla být, a moje placenta nefungovala tak, jak měla. Šel se poradit, co a jak.
Pravděpodobně už tušili, co se bude dít, protože najednou jsem měla pocit, že se na mě každý dívá s lítostí.
Netušila jsem, co mě čeká
Chtěli si mě tam už tu noc nechat, ale já u sebe neměla žádné věci, a tak jsme se domluvili na nástupu druhý den ráno. Nechápala jsem proč. Myslela jsem si, že v nemocnici budu jeden den maximálně. To jsem ale netušila, že o 3 dny později pojedu na sál na akutní císařský řez.
V den nástupu mi odebrali krev. A za hodinu už se sešli doktoři kolem mé postele se slovy, že mám akutní jaterní testy. Projevil se u mě HELLP syndrom a malá bude muset ještě v ten den ven. Zůstala jsem na ně koukat. Nechápala jsem, co to říkají. Jaký HELLP syndrom, ksakru? O tom jsem nikdy neslyšela. Jsem v 28. týdnu, přece nemůžu dnes porodit.
Informace, které jsem našla, mě vyděsily
Naštěstí můj zdravotní stav malinko zlepšily kortikoidy, takže se CS mohl odsunout. Já ale měla dost času na nastudování toho, co mi vlastně je. V každém článku o HELLP syndromu se dočtete o vysoké mortalitě. V tu chvíli se mě zmocnil strach. Věděla jsem, že jsem na tom špatně. Ale co malá? Jak může zvládnout tak brzký příchod na svět? Co když ji nebudu moci pomoct? V hlavě jsem měla ty nejčernější myšlenky. Bála jsem se, že už se nevrátím domů. A co Viktorka? Nikomu nepřeju v životě zažívat pocity, jaké jsem měla já, když jsem tam ležela a jen čekala, kdy přijde ten moment, že musíme na to.
V tu chvíli mi taky došlo, že mě nebolel žaludek, ale zvětšující se játra.
Kortikoidy nás stále držely na lepších výsledcích. Až v úterý ráno přišel pan doktor s tím, že není na co čekat. Bude lepší ihned těhotenství ukončit CS pro moje i Viktorky dobro. Byla jsem přesně 29+0.
Měla jsem hrozný strach!
Rychle jsem volala příteli ať přijede, že už musíme jít na to. Jen jsem plakala. Měla jsem hrozný strach.
Domluvili jsme se na spinálním umrtvení. Celý čas na sále mi přišel nekonečný. A pak jsem ji slyšela plakat. A já plakala taky. Viktorka se narodila jako těžce nedozrálé miminko s porodní vahou 820 gramů a 33 cm.
Od začátku ale svůj boj zvládá s takovou grácií, že je mým nábojem a vzorem. Je to to nejsilnější miminko na světě.
Pohled na ni na JIRP byl srdcervoucí. Všude samé hadičky. “Chobot” na nosánku. Ona byla celá průhledná. Jen kostičky obalené kůží.
Viktorka byla velká bojovnice!
Netrvalo to dlouho a Viktorka začala ukazovat svou sílu a odhodlanost bojovat za to svoje vítězství. Všichni ji moc chválili, až jsme brzy přešli na intermediární oddělení a následně na oddělení nedonošených. Tam nás ale zastavilo vysoké CRP. Zjistilo se, že Viktorka má reflux močových cest. A také retinopatii nedonošených dětí 2. stupně.
Po 58 dnech jsme mohli odejít domů
Čeká nás ještě dlouhá cesta, ale společně to všechno zvládneme, protože naše společná láska nás žene kupředu.
Přeju všem rodičům, kteří zažívají stejné či podobné pocity, hodně síly. Vím, jaké to je stát nad inkubátorem a jen plakat. Vím, jakou bolest zažíváte. Jak máte zlomené srdce a mysl.
Ale věřte těm malým uzlíčkům. Oni mají mnohem víc síly, než my dospělý. Oni si to vybojují. Nikdy jsem neviděla statečnější stvoření, než jsou ta malá miminka a jejich rodiče.
“Člověk neví, jak moc je silný, dokud se neocitne v situaci, ve které být silný je jediné, co mu zbývá.”
Všem posíláme spoustu lásky a síly! ❤️ A my jdeme dál bojovat ❤️
Napsat komentář