Maminka Monika nám napsala: Posílám příběh narození syna Pepíčka, který přišel na svět ve 29. týdnu s 670 gramy. Jak to tehdy bylo a jak velký je Pepíček bojovník?
Na těhotenství jsem se vždycky moc těšila
Podařilo se mi otěhotnět téměř okamžitě. Brala jsem poctivě vitamíny, přítel mě nenechal dělat nic náročného, zkrátka chtěla jsem udělat všechno správně, abych měla to nejšťastnější a samozřejmě i zdravé miminko.
Bohužel, 2. screening se mému gynekologovi nelíbil
Chlapeček neodpovídal velikostí týdnu těhotenství a vypadalo to, že ani pupečník nefunguje tak, jak má. Byla jsem na vyšetření v Centru prenatální diagnostiky v Brně, kde mi udělali odběr plodové vody. Čekání na výsledek bylo šílené, strašně jsme se s přítelem báli toho, co bychom mohli zjistit. Naštěstí se žádná diagnóza nepotvrdila, ale syn stále víc a víc délkou i odhadem váhy zaostával a průtoky v pupečníku sice ještě byly, ale ne úplně ideální. Proto mě gynekolog po další prohlídce předal do rizikové poradny do Hradce Králové.
Nenapadlo nás, že se domů vrátím až netěhotná
V 27. týdnu těhotenství jsme tedy s přítelem jeli na první kontrolu do rizikové poradny. Ani jednoho z nás nenapadlo, že domů už těhotná nepojedu. Ještě před prohlídkou jsem začala trošku špinit a během prohlídky se ukázalo, že průtoky jsou opět horší. Doktor doporučil hospitalizaci, kortikoidy pro dozrání plic a každý den ultrazvuk, kde se hlídaly průtoky. Cílem bylo vydržet alespoň do 30. týdne, dál už lékaři riskovat nechtěli.
Bohužel, ani to se nepodařilo, přesně za dva týdny už byly průtoky reverzní a já proto musela na akutního císaře. Stihla jsem jen zavolat příteli a mámě a pak jsem se probudila až na JIPce.
Pepíček byl maličkaté miminko do dlaně
Jakmile jsem trošku vnímala, přišla za mnou lékařka z neonatologie, řekla mi, že Pepíček žije, váží 670 g, ale že není vyhráno. Na telefonu jsem pak měla první Pepíčkovu fotku od partnera. Věděla jsem, že bude hodně maličký, za ty dva týdny hospitalizace jsem si zjišťovala o nedonošených dětech, co se dalo, četla jsem si zkušenosti maminek, přidala se do skupin na Facebooku. Asi proto mě ta fotka nevyděsila, Pepíček byl hodně maličký, ale vypadal podobně, jako zdravá miminka.
Další den mě partner odvezl na vozíčku na neonatologii k inkubátoru a já zjistila, jak moc ta fotka zkreslovala skutečnost. Pepíček se v pelíšku ztrácel, měl na sobě spoustu hadiček, průsvitnou kůži, měl tenké ručičky i nožičky potažené kůží. A to jsem věděla, že po porodu ještě zhubne. Sestřička mi vysvětlovala, jak nosit odstříkané mléko, ale já jen brečela. Byl to nejhorší den v mém životě, strach o Pepíčka mě ochromil.
Strach o syna byl obrovský!
Během Pepíčkovi hospitalizace jsem za ním každý den jezdila. Ze začátku jsem si i dopoledne před cestou volala, jak na tom je. Někdy jsme na pokrok čekali déle, někdy se syn i o pár kroků vrátil, aby nabral síly a bojoval dál. Návštěvy byly v době covidu omezené na jednu hodinu, když jsme jeli oba s partnerem, každý jsme byli s Pepíčkem jen půl hodiny.
Měli jsme ohromné štěstí
Zpětně musím říct, že jsme měli ohromné štěstí. Pepíček neměl během hospitalizace vážnější problém, v nemocnici byl dva a půl měsíce a po operaci tříselné kýly jsme den před Silvestrem odcházeli domů.
Nevyhnula se nám vojtovka, problémy s přibíráním, syn má dioptrické brýle a čekají ho minimálně dvě urologické operace.
Nyní má 14 měsíců korigovaně a je to šťastný kluk, pořád se směje, miluje lidi, je moc šikovný, už krásně sedí i stojí a já jsem po náročnějších začátcích šťastná a pyšná máma.
Napsat komentář