Aneta: Nedoklubko mi v čase po předčasném porodu bylo velkou oporou!

Moje těhotenství probíhalo až na počáteční komplikace bezproblémově až do 31. týdne. Při pohodovém grilování s rodinou, mi praskla plodová voda. A začalo období plné strachu, jelo se do porodnice. Hlavou mi celou cestu běželo jen, že ještě přece rodit nemůžu, že je strašně brzo a miminko ještě není připravené a nemá vyvinuté plíce.

V porodnici následoval další a další odtok plodové vody, přišlo mi to množství neuvěřitelné, ale pan doktor na ultrazvuku viděl, že nějaká voda miminku ještě zbyla. Ale zůstat jsem tam nemohla, protože se u nich rodí miminka až od 35. týdne těhotenství, takže mě sanitkou převezli do Zlínské porodnice. V sanitce už jsem byla klidnější, věděla jsem, že miminko je v pořádku a nějakou dobu bez plodové vody může zůstat.

Byly mi podány injekce na dozrání plic miminka a kapačky, aby se nerozjely kontrakce. Po podání všech kortikosteroidů pro dozrání plic už jsme byli ponecháni osudu a bylo na miminku, kdy se narodí. Stále jsem sebe a miminko ujišťovala, že to zvládneme a prosila ho, ať ještě vydrží a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude.

V tu dobu jsem na internetu narazila na stránky Nedoklubka, které přesně popisovalo to, co se mi honilo celou dobu hlavou, a moc mi pomáhalo to zvládnout. 11. den po odtoku plodové vody začaly porodní bolesti a 14. den, v 33. týdnu těhotenství, jsem porodila syna Adama s porodní váhou 1 650 gramů. Porod byl přirozený, ale se spoustou medikace, aby byl rychlý, aby Adámek trávil co nejkratší dobu v porodních cestách. Manžel byl u porodu se mnou, za co jsem mu vděčná, byl mi velkou oporou. Byli jsme šťastní, že Adámek hned začal plakat a dýchal sám. Dali ho do inkubátoru, ale všechno vypadalo dobře, byli jsme rádi, že to máme za sebou a dopadlo to dobře.

Adámek se narodil s vrozenou vývojovou vadou – atrézií jícnu, ještě ten den byl převezen do Brna a ještě v noci ho operovali. Operace se zdařila, ale nastalo psychicky i fyzicky velmi náročné období, kdy jsme každý den jezdili do Brna, abychom ho alespoň na půl hodinky mohli vidět a později jsme mu i vozili mlíčko – to jediné co jsem pro něho v tu chvíli mohla udělat.

Doktoři na oddělení 56 byli skvělí, dokázali s námi mluvit velmi otevřeně, zodpovědět moje časté dotazy a připravit nás na všechny možné varianty. První pohled do inkubátoru byl ten nejhorší, tak malinkaté tělíčko a tolik hadiček a přístrojů kolem, pak už to bylo den ode dne lepší. Až se Adámek nakonec dostal pryč z oddělení JIP a já za ním mohla chodit na denní pobyt. Během toho všeho bylo velmi těžké srovnat se s tím, že v tu dobu jsem měla být ještě těhotná a teď nemám břicho ani miminko, že za synem chodím jen na návštěvu a víc než já se o něj umí postarat sestřičky.

Dny, plné myšlenek o tom, co člověk udělal špatně a co mohl udělat jinak. Společnost na cestách do Brna mi dělaly časopisy Nedoklubka, které mě utvrdily v tom, že v tom opravdu nejsme sami. A po pěti nekonečných týdnech jsme si syna odvezli domů. Byli jsme šťastní, že jdeme konečně domů ale nastalo další náročné období. I když se to těžko přiznává, bylo pro mě velmi složité si v hlavě srovnat, že to je opravdu můj syn, když už jsem tak dlouho po porodu a do té doby jsem miminko doma neměla, chyběl mi ten intenzivní kontakt matky s dítětem v šestinedělí, který běžně maminky zažívají. A protože jsme kvůli zúžení jícnu bojovali s pitím mlíčka, byl ten první měsíc doma docela peklo, Adámek se neustále mlíčkem dusil a zakuckával a neprospíval.

Už několikrát jsme byli hospitalizovaní v nemocnici, aby jícen roztáhli. Během jedné hospitalizace se vyskytly komplikace a Adámka museli jednou resuscitovat na sále a po druhé přede mnou na ARU, do té chvíle jsem nepochybovala, že to všechno zvládne, ale během této hospitalizace jsem měla v hlavě jen černé scénáře a nevěřila jsem, že se se synem vrátím domů, bylo to velmi těžké. Doufala jsem, že mu nedojdou síly a bude ještě bojovat a on bojoval!!

I přesto, že nás čekají ještě nějaké hospitalizace a zákroky, věříme, že už je nejhorší za námi a už bude přece jen více těch hezkých chvil. Díky trpělivosti nás obou teď dokonce plně kojím, tím bych chtěla dát naději všem maminkám, které bojují s kojením, chce to hodně trpělivosti a vydržet! Věřím, že děti si své rodiče vybírají a Adámek si vybral nás, protože ví, že uděláme maximum pro to, abychom to všechno překonali a budeme se snažit být stejně silní jako je on sám.