Uvolnila Štěpánkovi (34+2, 2 220 g) místo na světě jeho prababička?

E-mail od Marty začíná těmito slovy: Dobrý den, uplynulo několik let od naší zkušenosti s předčasným porodem a tak jsem se rozhodla, že vám konečně příběh našeho Štěpánka sepíšu. Děkuji za to, co děláte. A my Martě děkujeme za sdílení příběhu!

Užívala jsem si rostoucí pupek, připravovala se psychicky na přirozený porod, který jsem si tolik přála prožít. Celé těhotenství, tedy až doposud, bylo naprosto bezproblémové, dokonce se mi vyhnuly i nevolnosti, zvláštní chutě či bolesti, vše bylo v nejlepším pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo být něco špatně.

Ač jsem byla smířená s jejím odchodem, nebylo to lehké období. Posledních pár dní jsem pozorovala, že se malej v bříšku nějak málo hýbe, poslední den jsem pohyby necítila skoro vůbec. Nezdálo se mi to a v podvečer jsem vyrazila do nemocnice.

Syn se začal čile hýbat a já si připadala jak simulant, co všechny obtěžuje svou paranoiou. Pro jistotu, že si mě nechají na pár dní na pozorování. Babičky pohřeb jsem propásla.

Na třetí den jsem ráno ještě před snídaní šla na monitor, jako každý den. Po půl hodině mi sdělili, ať snídani raději nejím, kdyby náhodou. Ale nikdo mi na otázku „Proč?“ neodpověděl. Za hodinu další monitor. Zase, že nesmím jíst a už ani pít. Prý pro jistotu, ale nic konkrétního.

Po další hodině další monitor, napíchly mi kanylu s glukózou, aby mi nebylo špatně. Začínala jsem panikařit, ale lékaři se zdáli být v klidu. Na tomto monitoru jsem strávila hodinu a půl, vystřídalo se u mě hrozně moc lékařů, sester i mediků, všichni něco říkali a já ničemu z toho nerozuměla.

Nechápala jsem proč, panikařila jsem a jediné, co jsem se dozvěděla bylo, že se malému u mě nedaří a musí hned ven. Během pár minut jsem ležela nahá a zacévkovaná na lůžku a vezli mě v slzách na sál. Nikdo mi na otázky neodpovídal, že prý mi to pak lékař vysvětlí. Vzpomínám si jen na svůj hysterický pláč, dva nádechy a pak tma.

Na svět přišel po poledni ve 34+2 týdnu s váhou 2 220 gramů, den po babiččině pohřbu.

Probudila jsem se na pokoji napojená na desítky hadiček, břicho nikde, dítě nikde a na stole papírek se jménem a porodní váhou.

Ani nevím jak dlouho jsem tam tak ležela a brečela, než přišla sestra, aby mi sdělila, že mi vlastně nemůže nic říct, že musím počkat na lékaře. Mezitím na pokoji jiné maminky, též po sekci, mazlily své miminka a já jen plakala a plakala.

Lékař dorazil někdy k večeru, uklidnil mě, že je Štěpánek v pořádku a že je na NEO v inkubátoru, dýchá sám a je moc šikovný. Uf, hurá. Druhý den hned ráno jsem se na něj mohla jít podívat a pohladit ho. Byl tak maličký a přitom tak velký, oproti jiným dětem v inkubátorech. Chůze pro mě byla velmi obtížná, ale i tak jsem ho ten den ještě třikrát zvládla navštívit.

Přišla za mnou lékařka se špatnou správou. „Štěpánek přestal dýchat, exitoval a na pár okamžiků byl pryč.“ Zastavil se mi svět. Naštěstí ho dokázali znovu nahodit, přesunuli ho zaintubovaného na JIP. Nedokázal vůbec sám dýchat. Do toho se přidaly další problémy – neuzavřená srdeční dučej a neschopnost trávit byť jediný ml mateřského mléka, které jsem se ze všech sil snažila odstříkávat.

Všechna čest lékařskému týmu na JIPu, který mi tak trpělivě odpovídal opakovaně na ty stejné otázky, vždycky mě přivítali s úsměvem a o Štěpánka pečovali s neskutečnou opatrností, láskou a jistotou v každém jejich pohybu. Sestřičky mi byly obrovskou oporou a nikdy nezapomenu na okamžik, kdy mi ho poprvé položili na hrudník.  Trvalo týden, než se podpory kyslíku zbavil a za další 4 dny už byl u mě na pokoji. Tou dobou jeho trávení stále nebylo dobré, ale postupně se lepšil. Hadičku po hadičce jsme byli blíž a blíž domovu.

První dva roky jeho života byly náročné, všechny vyšetření, cvičení a především strach, aby bylo všechno v pořádku. Teď tu vedle sebe mám téměř čtyřletého a naprosto zdravého kluka, který si místo na světě vybojoval po svém. (Nebo mu ho jeho prababička uvolnila?)