Nedoklubko

Když se vám miminko narodí dříve, než čekáte...

  • Nedoklubko
    • O nás
    • Náš tým
    • Média
      • Naše videa
      • Naše podcasty
      • Nedoklubko v médiích
    • Stanovy
    • Poučení o ochraně osobních údajů
    • Výroční zprávy
    • GFCNI
  • Jak pomáháme
    • Podpora rodin
    • Podpora neonatologií
      • Centra III. stupně – intenzivní péče
      • Centra II. stupně – intermediální péče
    • Výzkum
    • Projekty
    • Osvěta
    • Publikace
    • Informace
    • Akce
  • Pomáhejte s námi
    • Podpořte rodiny
    • Individuální dárcovství
    • Firemní dárcovství a partnerství
    • Členství
    • Tvoření
    • Sdílení příběhů
    • Objednání v Obchůdku
  • Příběhy rodin
    • 23. – 28. týden
    • 29. – 32. týden
    • 33. – 38. týden
  • Obchůdek
  • Darujte
  • Kontakty
7.5.2022

Maminka Silvie: Jsme šťastní, že nám ji Bůh poslal. Je to náš malý zázrak.

Silvie nám poslala příběh své dcerky Barunky, která se narodila v pátek 11. 2. 2022 v 11:25 hodin s váhou 1 280 gramů ve 26+6 týdnu. Co je na tomto příběhu zvláštní? Maminka Silvie nám ho zaslala hned druhý den po tom, co svou malou dcerušku na světě přivítala. A později poslala i pokračování.

Jsem ve 25. týdnu a můj muž začíná plašit, že není vymalovaná ložnice, není nachystaná postýlka, kočárek… Říkám mu : „Klid, je přece čas… je únor, miminko se má narodit až přelom dubna a května…“
„No jo, jenže já mám divný pocit, že to bude dřív,“ odpovídá mi.
Zasmála jsem se a kývla rukou. Dobře, ložnici budeme malovat v sobotu… Když bylo vymalováno, umývala jsem podlahu. Nebylo mi moc dobře, tak jsem si dělala pauzy. Když to viděl muž, vyhnal mě, že si mám lehnout, dodělá to sám.
Moc dobře mi nebylo ani později, v noci se mi špatně spalo i na boku. Miminko ale kopkalo o sto šest, tak jsem byla klidná.
Další dny plynuly a zdálo se mi, že jsem čím dál unavenější. Každé ráno po probuzení mi vždy při vstávání pokropila nohy voda, která ze mě  trošku vytekla… Říkala jsem si, že zadržuju asi víc vody v těle, proto se tomu tak děje…

Kluci, 7letá dvojčata, se snažili pomáhat, ale jejich věčné boje mezi sebou, kdo bude první a já mezi něma jako rozhodčí, tomu taky asi nepřidaly.

Ve středu odpoledne mi bylo už opravdu špatně, bříško začalo bolet a já začala špinit.
Dívala jsem se, zda je můj doktor ještě v ordinaci, ale už měl po ordinačních hodinách. Rozhodla jsem se tedy, že k němu zajdu další den hned brzy ráno.
Ve čtvrtek ráno mě čekalo překvapení. Na dveřích mého doktora oznámení, že pro nemoc neordinuje.
Co teď? Zavolala jsem tedy do Vsetínské nemocnice a objednala se k primáři gynekologie.
Doma jsem stihla trošku poklidit, uvařit oběd, zadat úkoly klukům a pak mužíkovi, než se vrátím… Vzala jsem si s sebou ještě toast, co kdyby si mě tam nechali, nebo se to protáhlo…
V nemocnici dobrá nálada. Než mě primář  vyšetřil a konstatoval, že čípek mám hodně zkrácený, děloha nějak vyklenutá, musím zůstat v nemocnici na kapačky. Večer jsem začala mírně krvácet.
Celou noc mě strašně bolely nohy, bříško začalo také, nemohla jsem spát ani na boku, žádná poloha se nenašla. Nad ránem jsem začala mít větší bolesti.
Začaly kontrakce. Po ranní vizitě mi bylo sděleno, že jsem otevřená na prst a musí mě převést rychlou do zlínské nemocnice.
Byl to sešup a kontrakce se zkracovaly. Pohyby jsem už od večera necítila. Ve zlínské nemocnici mě vyšetřila primářka a konstatovala, že jsem otevřená na 7 a rodím. Byla jsem v šoku. Vždyť jsem teprve 26+6 týden, to není možné!
Ale bylo. Po klystýru a sprše jsem cítila kontrakce co 10 min. Úžasná asistentka Anežka mi napustila v boxu vanu s aroma olejíčkem. To blaho ve vaně, kdy jsem ležela a užívala si relax mezi kontrakcemi, bylo úžasné. Po tolika měsících horká voda, skvělé.
Přišla za mnou laktační poradkyně a zkoušela mi odstříkávat mlezivo z prsou. Nečekala jsem, že to půjde tak hezky.
Během odstříkávání mi ve vaně praskla voda. Byla to dobrá bomba. Po zavolání asistentky to šlo ráz naráz. Ihned z vany ven. Cítila jsem silnější kontrakce a cítila, že to brzy přijde.
Na lehátku paní doktorka jen řekla: Rodíme, je to tady… Do boxu se nahrnulo 10 lidí a všichni čekali.
Já se dívala na hodiny, protože jsem čekala svého muže, tatínka který asi nestihne porod.
Porod začal… vše šlo dobře. Pravidelné dýchání a tlačení. Posledním těžším zatlačením, protože se miminko šprajclo, jak bylo malinké, nemohlo ven, vyšlo miminko. Byla to úleva…
Všichni tam něco pracovali, každý měl svůj úkol. Lékaři si vzali miminko na stůl a začali s ním pracovat.
Po chvíli jsem se zeptala, že ani nevím, zda se narodil chlapeček nebo holčička.
Tak se sestřička ptala. Primář se díval a pak jsem slyšela, přes tři lidi říkat: „Je to holka.“
Úžasné. Máme holčičku Barunku. Bráškové dvojčata doma budou rádi. Před sedmi lety se tady taky narodili. Šli jen později, v 36+6 týdnu.
Konečně dorazil tatínek. Hned ve dveřích oznamoval, že už ví, že máme holčičku. Stál u ní a sledoval ji s úžasem, jak je maličká. Přiložili mi ji na hrudník i s hadičkami…
Byla krásně teploučká a mrčkala. Je toto zázrak. Bože, je tak maličká a křehká…!
Neuvěřitelný pocit, který mi stále nedochází. Maličká Barunka je na světě… ❤
Jsme šťastní, že nám ji Bůh poslal. Je to náš malý zázrak.
Barunku odvezli na JIP

Tam začal boj o život a pro mě, jedny z nejhorších chvílí v životě. Maličká se měla k světu… až do třetího dne. Ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem staženého hrdla a u srdce úzko… Těšila jsem se na 7. hodinu, kdy jsem mohla jít za Barunkou na JIP.Věděla jsem, že je něco špatně

Když jsem vcházela, otevřela dveře a podívala se naproti do oken, kde stál Barunky inkubátor, bylo u něj hodně lékařů a sester. Když mě uviděli, řekli si něco mezi sebou a lékařka se hned vydala za mnou. Zavírala za sebou hned dveře a já věděla, že je něco špatně a začala jsem plakat.

Sdělila mi, že se Barunce hodně zhoršil stav. Špatně jí fungují ledvinky, plíce, srdce, je nafouklá… a bojuje o život. Uvažují o převozu do Brna, kde by ji provedli punkci, protože si tady asi netroufají, ale počkají. Pan primář rozhodne v nejbližších hodinách.

Odcházela jsem z JIP ve stavu, kdy jsem nemohla stát na nohou

Jediné, co jsem vnímala, byly slzy, které neustále tekly po tváři a bolest u srdce. Po třech hodinách jsem šla se strachem znovu na JIP. Lékaři mi oznámili, že pan primář zkusil udělat punkci, která se povedla, a Barunce z bříška vysáli 80 ml vody. Ulevilo se jí a pomalu postupně orgány začaly fungovat, jak měly. Dny, noci běžely… Tolik strávených chvil u inkubátoru, kdy jsem jen tiše seděla, držela Barunku za její malinkou ručku a sledovala, jak dýchá, nikdy nezapomenu. Ne jednou jsem i u inkubátoru v nočních hodinách usínala… bylo to hodně těžké na psychiku, ale stálo to za to. Klokánkování Barunce pomáhalo a ta pomaličku sílila.

Ani mně se nevyhnuly zdravotní problémy

Já jsem týden po porodu začala mít zdravotní problémy. Vzhledem k tomu, že mám za sebou rakovinu slinivky a transplantaci jater, byla jsem rizikovým pacientem a náhlé otoky pravé strany končetin dost znepokojovaly nejen lékaře, kteří se navzájem mezi s sebou radili, co dělat. Musela jsem podstupovat různá vyšetření… Ve výsledku se ale stav postupně sám upravil, nesměla jsem jen dlouho stát.

Po 19 dnech Barunku přesunuli z JIP na IMP

Pamatuji si, když mi lékařka oznámila, že se Barunka bude přesouvat o patro výš, že jsem plakala. Štěstím, ale ptala jsem se i se strachem v hlase, zda to není ještě brzy? Stále desaturovala. Lékařka mi řekla, že se nemusím bát. Postarají se o ní stejně dobře i na IMP, bude na monitoru a dál pod velkým dohledem v inkubátoru.

Na IMP měl větší možnost trávit s maličkou čas i tatínek. Ten si užíval každé klokánkováné, pak i koupání.

Po 26 dnech Barunku přesunuli z inkubátoru do postýlky

Byla v tu dobu už bez kyslíku. O pár dnů později jsme spolu byly na pokoji. Ten den byl pro mě tak krásný. Stále jsem ji objímala a pusinkovala, protože jsem již nemusela mít roušku. Byly jsme jen my dvě. Po 56 dnech propustili Barunku z nemocnice a tatínek si nás konečně odvezl domů. Doma nás čekal na domě velký plakát s vítáním a oslava.

Konečně jsme byli doma!

Čekání bylo nekonečné. Tolik probdělých nocí, kdy jsme se strachem čekali co se bude dí,t máme za sebou. Byli jsme součástí tolik příběhů maminek s dětmi a jejich rodin, se kterými jsme po těch 56 dnů spojili i náš příběh a život.

To, co jsme společně zažili a prožívali, bylo neuvěřitelné. Od radostných chvil až po smutné a těžké.

Jsme šťastní, že nám andělé drželi ochrannou ruku nad naší Barunkou. Jsem přesvědčena, že na Barunku dohlížel a bude jistě i nadále můj dědeček, který na podzim loňského roku odešel na věčnost. Bylo to pro nás všechny a ještě je hodně těžké. Barunku by si jistě zamiloval, stejně jako si ji zamiloval každý kdo měl tu čest ji poznat. Silnou holčičku, která se v životě jistě neztratí.

Tak vítej na světě Barunko. Život sis vybojovala, tak přejeme jen to nejlepší.

Věříme v zázraky, protože ty se dějí kolem nás… hlavně ale v místě, kde zachránili naši dceru.

Tímto bychom chtěli ze srdce všem poděkovat. Celému týmu lékařů a sester od porodního oddělení, JIP a IMP KNTB Zlín. Hlavně bychom chtěli vyzdvihnout pana primáře Macka za jeho úžasnou práci, empatii a pochopení, kterému taktéž z celého srdce za vše děkujeme.

Komentáře

  1. Jaroslava Štachová says

    8.5.2022 at 10:54

    Je to moc krásný příběh, až mi z toho vyhrkly slzy .Přeji Barunce všecko nejlepší v životě, ať se drží. Taky mamince přeji hodně zdraví i celé rodině.Užívejte si s malým andělíčkem.

    Odpovědět

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nedoklubko z.s. V Olšinách 16/82 100 00 Praha 10 IČ: 265 96 784
Nedoklubko je zapsáno ve spolkovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze sp.zn. L 70369
info@nedoklubko.cz Facebook | YouTube | Newsletter