Také Anna začíná své vyprávění klasicky: „Dobrý den, ráda bych se s vámi a rodiči podělila o svou zkušenost. Jsem po porodu přesně 7 měsíců a stále ještě se potýkám s návaly emocí.“ Její dcerka Jituška se narodila s 1 780 gramy. Jak to tehdy vše bylo?
Věděla jsem, že budu rodit císařem už od 17 let
Byla jsem s tím smířená a naplánovala si porod podle toho. Vybrala jsem si porodnici, kde kamarádka dělá porodní asistentku, měla být u mého porodu, měl proběhnout i bonding a podobně.
Do 32. týdne probíhalo těhotenství naprosto klidně. Pak mi doktorka na ultrazvuku řekla, že mám méně plodové vody a děťátko je menší, než by mělo být. Za 2 týdny jsem šla ještě na měření průtoků a další kontrolu. Řekli, že všechno je v pořádku a děťátko je prostě jen malé.
Podezření na preeklampsii
Druhý den jsem šla ke své doktorce s výsledky. Tam zjistili, že jsem přibrala 6 kg za těch 14 dní, jsem oteklá a pro jistotu mě poslala na krev. Tlak jsem měla v pořádku. Zjistili, že mám opravdu špatné výsledky krve a ještě ten den jsem nastoupila do porodnice kvůli podezření na preeklampsii.
Ale jinam, než jsem chtěla, protože zde měli JIP pro nedonošená miminka. Už tato situace mě rozhodila. Nicméně ošetřující lékařka mi dala naději. Pokud nebude bílkovina v moči, pustí mě domů.
Zpětně bych byla raději, kdyby to neudělala
Bílkovina v moči byla a já pomalu propadala v zoufalství. Ležela jsem na gynekologii. Kdykoliv jsem se zeptala na cokoliv souvisejícího s porodem, odpověď byla: „To já nevím.“ Bylo to frustrující. Nicméně dlouho to netrvalo. Do nemocnice jsem nastoupila v úterý a v pátek ráno muselo miminko ven. Stoupl mi tlak a miminku se horšily ozvy. Zjistili to v 6 ráno a v 7.58 byla Jituška na světě.
Z plánovaného porodu mi zbyla pouze spinální anestezie
Celý porod jsem probrečela. Hlavou mi běžely pouze myšlenky na to, jestli bude všechno v pořádku. Co když tohle a co když tamto. Maličkou mi ukázali na chviličku a pak musela do inkubátoru.
Následovalo nekonečných X hodin, během kterých jsem se ptala, jak je na tom moje miminko a neustálá odpověď: „To já nevím.“ To bylo asi nejtěžší. Pořád jsem přemýšlela, jestli je všechno v pořádku, co by se všechno mohlo stát. Že je moje děťátko někde samo. Někdy odpoledne konečně přišla doktorka (možná sestřička, byla jsem na morfiu kvůli alergii na analgetika a vzpomínky mám trochu zastřené). Ve výsledku dopadlo všechno, jak nejlépe mohlo. Jituška měla pouze nízký cukr, na který dostala infuzi a byla maličká. 41 cm a 1 780 gramů.
Vidět ji v inkubátoru bylo nepopsatelné
Neměla jsem partnera, který by to prožíval se mnou. Přišli alespoň mojí rodiče a taťku pustili nahoru. Maličkou mi vyfotil a natočil. Alespoň nějak jsem ji mohla vidět.
Pustili mě k ní až druhý den odpoledne. Vidět ji v inkubátoru bylo nepopsatelné. Moje miminko, tak maličké. Věděla jsem, že jsou i menší, ale ty pocity jsou asi u všech maminek stejné. Naprostá láska a zoufalství. Pochovat jsem ji dostala až ten stejný den večer. Asi tak na 10 minut.
Špatně jsem nesla, že nejsem pořád s ní
V porodnici byl naštěstí pokoj pro kojící maminky, které měly svá děťátka na JIP a já tak mohla zůstat s Jituškou alespoň takto. Hodně těžce jsem nesla, že s ní nemůžu být 24 hodin denně.
Sestřičky i lékaři byli skvělí. Ať už na gynekologii nebo na JIP. Díky sestřičkám na JIP jsem se druhý den rozkojila, respektive odsávala jsem mléko, které malá dostávala sondou. Protože pořád spinkala, nebyla schopna se přisát. Prvně jsme to zkusily asi po týdnu. Všechna poprvé byla nepopsatelná. U každého klokánkování i chování, přebalování mi ukápla slza nebo dvě 😊 Někdy štěstí a lásky, někdy smutku a zoufalství.
Domů jsme šly po 4 týdnech
Byly jsme s Jituškou v nemocnici skoro 4 týdny než nabrala váhu, nic jiného jí nechybělo. Pokud mi v porodnici něco chybělo, tak po odpojení od monitoru, mít maličkou na pokoji.
Byly to dlouhé 4 týdny, ale když nás pustili domů, byla jsem šťastná jako nikdy.
Teď mám sedmiměsíční holčičku, která se má čile k světu, začíná lézt a nic jí nechybí.
Chtěla bych moc poděkovat sestřičkám a lékařům z karlovarské JIP za podporu. Byli všichni úžasní a díky nim byla doba pobytu v nemocnici snesitelná.
Napsat komentář