Maminka Elišky: Tam, kde končí možnosti lékařů, začíná víra rodičů

Eliška se narodila ve 25. týdnu těhotenství, o 4 měsíce dříve, s hmotností 660 gramů a 33 cm. Její neuvěřitelně statečná maminka říká: „Víra v to, že to naše Eliška zvládne byla od prvopočátku jediná věc, která nás držela nad vodou.“ Přečtěte si jejich silný příběh a budete-li mít chuť, pomozte jim v jejich boji skrze sbírku na platformě Donio.

Narodila se během dovolené, nečekaně a velmi brzy

V červenci 2020 jsem akutně porodila na dovolené v Českých Budějovicích, 400 km od domova. Důvodem porodu byla infekce, o které já ani nevěděla, ale pro naše malé děťátko tam uvnitř byla fatální.

Její první týdny byly boj o život a bojovala ještě mnohokrát poté

Hned od prvního dne musela být Eliška intubována – připojena na dýchací přístroj, na kterém byla 3 měsíce, než přešla na jednodušší dechovou podporu. Třetí den po narození dostala žloutenku, čtvrtý den na přístroji to její plíce nezvládly a dostala pneumotorax. Pátý den nám lékaři oznámili masivní krvácení do mozku, v levé hemisféře druhého stupně, v pravé hemisféře stupeň čtvrtý. Do toho stále bojovala s infekcí, kterou ode mě převzala. Lékaři nám nebyli schopní říct, zda to vše přežije…

Do té doby jsem v životě nezpívala před cizími lidmi, ale když jsem tam seděla a nemohla udělat nic jiného, vůbec jsem se neostýchala a vybalila svůj falešný zpěv před všemi sestřičkami. Miminku je totiž úplně jedno, jak falešně maminka zpívá, je pro něj důležité slyšet její hlas.

Rozhodli jsme se nevzdat

Poslouchat lékaře každý den s výčtem toho, co vše se událo a jaké to může mít následky, bylo velice těžké. Říkali nám, že pokud to Eli přežije, tak to nejspíše zanechá stopy a že může být i úplný ležák. Říkali nám o etickém kodexu a ať si stanovíme hranici, kam až chceme zajít. My se ale nehodlali vzdát a rozhodli jsme se, že pokud je nějaká naděje, tak ať dělají, co můžou. A to oni doopravdy dělali. Ovšem tam, kde končí možnosti lékařů, začíná víra rodičů. A my jsme od první chvíle věřili, že to Eliška zvládne, že si to své místo tady vybojuje. A ani ona se přes to všechno nehodlala vzdávat a celou dobu bojovala jako lev.

Od první chvíle jsme se zaměřili na to, že Eliška všechno zvládne, že to překonáme a viděli jsme Elišku někde v budoucnosti zdravou, šťastnou, usměvavou. Každý den, kdy jsme seděli u inkubátoru, jsme s ní mluvili. Říkali jsme jí, co vše ji doma čeká, jak jí ukážeme celý svět, četli jsme jí z knih, zpívali písničky a hlavně jí říkali, jak ji milujeme.

Časem byla převezena blíže domovu

Krátce po převozu z Budějovic do Ostravy dostala infekci do bříška, museli ji vzít velkou část tlustého střeva a udělat ji vývod na břišní stěnu. Kvůli retinopatii jí také lékaři provedli operaci očiček. Celkem 11× operovali hlavičku, kvůli krvácení do mozku ji vznikl hydrocefalus, mozkomišní mok se jí nevstřebává, a tak museli hledat řešení, nejprve jí udělali zevní mozkovou drenáž – vyvedli jí z hlavičky hadičku, která mok odváděla ven, následně jí do hlavičky zavedli tzv. ommaya reservoár, přes který ji 2× denně dělali punkci.

V prosinci 2020 dostala Eli zánět mozkových blan, reservoár museli vytáhnout a udělat znovu drenáž. Tehdy znovu bojovala o život a místo naděje na odchod domů se posunula o několik kroků zpět a my znovu poslouchali tu větu: „Pokud to přežije,…“

Dlouho jsme byli jak v začarovaném kruhu

Dlouhou dobu jsme se točili v začarovaném kruhu, kdy museli reoperovat mozkovou drenáž, zkoušeli řešení s V3 stomií, dvakrát ji voperovali VP shunt, který se nakonec s ommaya reservoárem stal konečným řešením, a na jaře roku 2021, přesně po 8 a půl měsících strávených v nemocnici, jsme si konečně naší holčičku odvezli domů.

Doma je doma!

Po aklimatizaci jsme si to doma konečně začali užívat jako rodina. Chodili jsme na procházky, navštěvovala nás rodina, často jsme jezdili a stále jezdíme na kontroly k různým lékařům, ale hlavně jsme konečně začali pořádně cvičit. V nemocnici to šlo jen omezeně. A tak v přátelském a láskyplném prostředí začala Eliška dělat veliké pokroky. Nikdy se přes to vše, co ji potkalo, nepřestala usmívat. Je velice zvědavá a v jejích očích je vidět to odhodlání, ta touha jít dál! Naučila se hezky papat, ráda objevovala nové věci, trénovali jsme pasení koníčků a otáčení se na bok, na podzim se ji konečně samotné podařilo otáčet se na bříško.

Pak jsme ale opětskončili v nemocnici

Ovšem osud nám toho naložil ještě více a v listopadu 2021 jsme opět skončili v nemocnici. Elišce přestalo vyhovovat nastavení VP shuntu. Druhý den v nemocnici zkolabovala, museli ji zaintubovat a přivést do umělého spánku. Udělali reoperaci shuntu a upravili nastavení průtoku. Následně se Elišce rozjel oboustranný covidový zápal plic a znovu bojovala o život. Naštěstí opět vše zvládla a po 5 týdnech nás na Vánoce pustili domů.

Její stav byl ovšem o mnoho horší

Po probuzení z umělého spánku se téměř nehýbala, byla jako hadrová panenka a lékaři nám říkali, ať nepočítáme s tím, že to bude jako předtím. Ani tentokrát jsem nedala na jejich slova a ani Eliška je nevzala vážně a každým dnem nám dokazuje jak velká hrdinka to je a dělá neskutečné pokroky. Postupně začala opět sama držet hlavičku, začala se opět sama přetáčet na bříško, natrénovala znovu úchop věcí, trénujeme oporu v ručičkách a sezení. Protahujeme a uvolňujeme ruky i nohy, máme objednané ortézy na nohy a ortopedickou židli, ve které bude moci sedět i stát…

Eliška svůj boj o život vyhrála hned několikrát. Děkujeme všem lékařům, sestřičkám a tam nahoru. A my se stále nevzdáváme a věříme, že jednou na naší holčičce nikdo nepozná, co vše má za sebou. A pokud přece jen bude mít nějaké omezení, uděláme z toho její přednost. Každý den jí říkám, jak jí miluji, každý den jí opakuji, že je ta nejlepší a nejstatečnější. Každý den děkuji Bohu, že mi poslal tu nejúžasnější holčičku pod sluncem.

Sbírka u Donio
Náš příběh je uvedený na stránce sbírky pro Elišku u Donio. Máme před sebou ještě dlouhou cestu plnou rehabilitací a terapií. Těšíme se, jak si letos Eliška dojde na Vánoce sama pro dárky.

Za každý příspěvek, veškerou podporu i sdílení ze srdce děkujeme.