Maminka Irena nám napsala: „Po přečtení několika příběhů ostatních maminek jsem se konečně odhodlala sepsat i náš příběh a vyprávět naší o naší cestě ke zdravému miminku.“ Co Irena zažila?
Na našeho chlapečka jsem čekala několik let
Konečně i na nás se štěstí usmálo a nám se ukázal těhotenský test jako pozitivní. Až do šestého měsíce jsem si těhotenství užívala a vše bylo bez problému. Kolem Vánoc mi začaly však otékat hodně nohy a můj lékař mě poslal raději do nemocnice na vyšetření. Dle krve i moči bylo v pořádku, chodila jsem tedy do Vánoc stále do práce a po svátkách jsem se již těšila, že dva a půl měsíce si užiju už doma s přípravami pro miminko a oteklýma nohama.
Kontrola nedopadla dobře10. ledna jsme jeli s manželem na plánovanou kontrolu a těšili se na další fotečku našeho chlapečka. Vše ale nabralo úplně jiný směr. Měla jsem vysoký tlak a vyšla bílkovina v moči – tedy padlo podezření na preeklampsii. Byla jsem tedy přijata do nemocnice a po odebrání krve, která již měla hraniční výsledky, a ultrazvuku, podle kterého měl syn ve 31. týdnu odhad pouze 1 200 gramů, jsem byla převezena do nemocnice ve Zlíně, kde jsou na tato miminka připraveni.
Důležité bylo, že žije!
Celý víkend miminko hlídali a dostala jsem injekce na dozrání plic. V pondělí jsem šla na utz, dle kterého se rozhodlo, že v 10 hodin jdu na císaře. Cítila jsem strach a měla jsem pocit, že to se přeci nemůže stát, měl být ještě dva měsíce v břiše! Doma nic není nachystané, šílený pocit bezmoci a strachu. Manžel mi byl neustále oporou. Rodila jsem ve spinálu a celou dobu jsem plakala. Jakmile ale Kubíčka vyndali a slyšela jsem, jak pláče a věděla, že žije, zaplavil mě pocit štěstí, i když velkého strachu. Důležité ale bylo, že žil!
Měl 37 cm a vážil 1 215 gramů
Když mi ho manžel ukázal po operaci na fotce, byl maličký, ale krásný a náš. Když mě ale druhý den přivezl na vozíku k inkubátoru, zhroutila jsem se. Bylo to něco tak silného a plného strachu. Kubík měl i infekci a spousty dalších problémů, ale zvládl to, byl to neskutečný bojovník. Tři týdny byl na JIP v inkubátoru a poté jsme byli spolu na pokojíčku další tři týdny a seznamovali se. Po dlouhých šesti týdnech jsme byli propuštění domů, když měl Kubík 2 130 gramů.
Byla jsem po celou dobu v nemocnici
Měla jsem možnost bydlet v sedmém patře v bytě určeném pro maminky, jako jsem byla já, které nemohou být se svými dětmi. Odsávala jsem pravidelně mléko a nosila mu jej. Po takové době jsem měla pocit, že se mi to snad zdá, že opravdu jedeme spolu domu.
Kubík se má čile k světu
Tahle zkušenost mi dala dvě úžasné kamarádky, se kterými jsem bydlela, a které tam měly své chlapečky. A vídáme se do dnes. Celá péče ve Zlínské porodnici byla úžasná a rádi chodíme pozdravit, když jedeme na kontrolu. Dnes má Kubík 8 měsíců a 6 100 gramů a má se čile k světu.
Děkujeme celému týmu a především sestřičkám, které suplují nás maminky v noci a mezičase.
Posíláme sílu maminkám, které si něčím podobným právě prochází. Mně se moc ulevilo, když jsem tehdy pročítala šťastné příběhy s dobrým koncem. Děkujeme! ❤️❤️❤️
Napsat komentář