2. února 2022 PŘÍBĚH PURPUROVÉHO SRDCE
Jednoho dne se narodilo děťátko. Děťátko, které moc spěchalo. Přišlo na svět nedonošené a maličké, bezbranné a křehké, ale zároveň vlastně velmi bojovné. Nedostalo se mu tolik tepla, bezpečí a mačkání se v měkkém, tichém a hřejivém maminčině bříšku jako jiným dětem. Ale dostalo se mu velké lásky… Možná lásky protkané o něco větší vděčností a pokorou.
Jeho rodiče měli již od počátku pocítit tíhu osamocení. A jak známo, každý pocit v sobě nese zároveň svůj vlastní protipól. Osamocení v sobě nese větší touhu po poutu, kontaktu, pohlazení, obejmutí…
Dostalo se jim uspokojení z rodičovství, ale poznali i strach a nejistotu – z možné ztráty, ze zdravotních komplikací, z dnů budoucích…
EMOCE
Mít předčasně narozené miminko je zkušenost, na kterou vás nic dopředu nemůže připravit. Ani škola, ani televizní zprávy, ani předchozí těhotenství, ani sebelepší rozvojová technika. Je to jízda na horské dráze emocí, o kterých jste doposud ani netušili a do které naskočíte rovnou po hlavě a ještě nějakou dobu v bezdeší zíráte, jestli se to opravdu stalo. Stalo. I když to vaše hlava a lidská nervová soustava není s to první hodiny a možná i dny pobrat. No a srdce? To už vůbec ne. Bolí, šíleně moc bolí. A zároveň ze sebe každým svým tepem, který vám duní vzadu v uších, prýští nekonečnou lásku a něhu. A do žil krev a sílu prát se jako lev za toho malého křehoučkého tvorečka.
Je to šok. A taky bezmoc. Naděje i zklamání. Touha i zoufalství. Ticho i křik. Láska i strach.
Každý z nás to prožívá jinak, nic není dobře ani špatně… a tak chci jen říct – DOVOLTE SI TO. Dovolte si užít ty hezké i ty méně hezké nebo vůbec nehezké emoce. My ženy máme často snahu ty méně elegantní emoce skrývat nebo dusit v sobě. Ale dovolte si prožít vše. Je to léčivé. Pro všechny zúčastněné. A je v pořádku nebýt nějakou chvíli v pořádku.
POCITY VINY a VÝČITKY
Pocity viny a výčitky přijdou. Neohlášeny a nezvány přijdou a vkradou se do mysli. Přijde strach, úzkost, přijdou obavy. Přijdou otázky „Proč se to stalo? Proč zrovna já? Proč jsem nedonosila svoje miminko až do konce? Co bude dál? Bude zdravé? Bude v pořádku? Bude chodit? Nebude postižené?“ Pohledy zpět a pohledy vpřed, to jsou pohledy, které s sebou v závěsu táhnou strach, úzkost, beznaděj, vinu…
A jak řekl C. S. Lewis: „Jít zpátky a změnit začátek už nemůžeš, ale pořád MŮŽEŠ ZAČÍT TAM, KDE JSI a změnit konec.“
A tak zkuste přijmout to, co je. Zkuste. Nebojujte, nervěte se, ale přijměte. Zkuste přijmout a být TEĎ a TADY. Propojte svá srdce, pohlaďte, přivoňte si k Vašemu miminku… Cítíte to? V tom je Vaše síla.
STRACH
I ten se ozve a bude se ozývat ještě dlouho a často. Bude se vracet. A možná i tak, že když ho vyženete dveřmi, přijde oknem. Je to součást procesu, je to lidské a je to v pořádku. Jen se jím nenechte zastavit. Vždyť strach sám nám jen říká: „Buď připraven na změnu!“ A pokud se ztrácíte v překladu nebo si to překládáte jako „buď připraven na ztrátu“, vede to většinou k tomu, že vám strach úplně zahalí mysl a sváže ruce. Co takhle překlad: „Buď připraven na růst“…?
„Purpurová barva byla kdysi vyhrazena pro královský majestát, podtrhuje jeho mimořádnost a je genderově neutrální. Purpurové srdce se zrodilo z myšlenky vypůjčené z armády spojených států, kde udělují medaili za zranění v boji. Je celosvětově symbolem jednoty mezi skupinou lidí se společnou ambicí nadějí a vírou v budoucnost nedonošených dětí. Je také celosvětově symbolem pouta, které nelze vyjádřit slovy, lze je poznat a pochopit pouze srdcem.“
9. února 2022 JSEM MÁMA. JSEM DOBRÁ MÁMA…
Jednoho dne se narodilo děťátko. Děťátko, které hodně moc spěchalo.
Jeho maminka pod volnou košilí schovává pořád ještě velké, jakoby těhotenské bříško, kde včera miminko bylo a dnes už není. A pořád ho dál tak ze setrvačnosti hladí, přejíždí bezmyšlenkovitě svojí chvějící se dlaní přes jeho obrysy shora dolů, jako by ten malý drobeček byl stále pod jejím, teď tak zrychleně bijícím srdcem.
Mateřství je považováno za jednu z nejkrásnějších a nejpřirozenějších částí ženství. Žijeme v době, kdy mají termíny mateřství, porod a kojení takovou důležitost, váhu a jasná pravidla, že nás ženy tahle masáž a některá rádoby dogmata s tím spojená kolikrát zkouší zleva zprava, jestli opravdu tou dobrou a správnou mámou jsme. Takže jak jinak než porod přirozený, bez lékařské asistence, s prožitím všech důležitých momentů společně s partnerem, okamžitý bonding a plné kojení. Ach, ach!
Život si to akorát řídí občas po svém a věci nejdou ani podle našich představ, natož podle nějakých pravidel. Život má svá vlastní pravidla a podle vlastního je taky občas z vteřiny na vteřinu bez pardonu změní.
A tak místo boje s nedostatkem spánku, hormonální bouří v šestinedělí, uspáváním a bolením bříška svádí maminka s rádoby těhotenským bříškem úplně jiné bojovky. Boje o každý dech, o každý gram, o každý nový den… Boje s vlastním emočním vypětím, s přeplněnými slzovody, s hlavou plnou těžkých otázek, s pocity prázdnoty a viny, s obrovskou obavou začít milovat a v emočním vypětí se tak znovu emočně upnout..
Ale je to důležitá součást procesu, nejde to obejít, nejde to odsunout na jindy, nejde to ani moc nechat vyhnít nebo udusat v sobě. Je to taková síla, že se sama dere ven jako lavina a nabalí na sebe i to, co ji možná ani nepatří. Jenže ono je to tak vlastně nejlepší.
Každé neštěstí a těžká chvíle v sobě nesou zárodek mnohem vyššího dobra. Dobra, které ve zrodu nemusí být vidět. Ale je tam. Vždy tam je. A postupně se klube ven. Jde jen o to, jestli ho maminka s rádoby těhotenským bříškem bude chtít vidět. Víte přece jak vzniká diamant?
Diamant se přece vykřeše tak, že se pak zase znovu maminka zhluboka nadechne a zkusí vnímat hodnotu a smysl i tam, kde je to prožitkově opravdu náročné…
Myslím, že je to jeden z nejdůležitějších receptů na život, protože příslib života bez bolesti a překážek nemá nikdo z nás.
A jak to nakonec s maminkou dopadne? Ona přijde chvíle, kdy se její srdce otevře zeširoka a zažijete novou formu lásky. Lásku na úrovni, kterou nikdy předtím nezažila.
Obrovskou, všeprostupující a hlavně bezpodmínečnou. Bude to její nejmocnější zbraň a další léčebný prostředek. A jak bude postupně odcházet strach, bude přicházet víc a víc
lásky. Protože tam, kde je láska, strach nemá prostor.
A kdyby se přece jen vrátil, podívá se maminka do těch malých očí plných lásky a neskutečného odhodlání… a pak zase a znovu pochopí, že i když ono osudové setkání přišlo nečekaně a vůbec to nebylo dokonalé a sluncem zalité jako v jejich představách, tak je to LÁSKA…a to je podle mě vlastně jediná podmínka toho být DOBRÁ MÁMA. ⠀
Napsat komentář