„Nikdy bych nečekala, že já zažiju boj o vlastní děti,“ napsala nám maminka Karolína. Další věta nesla velkou pravdu, kterou mámy předčasně narozených dětí jistě podepíšou: „Ale bojovat se vyplatilo! A já jsem teď nejšťastnější máma…“ Jaký je příběh narození dvojčátek, která na svět přišla ve 29. týdnu?
Začátky byly strašně emotivní a těžké 😪
1. 6. 2021 se nám ve 29. týdnu ve Fakultní nemocnici v Porubě narodily dvě malinkaté princezny které vážily pouze 1 100 gramů. Hned druhý den po narození jsem přišla za nimi a hned ve dveřích mi sestřička oznámila, že Valinka v noci prodělala pneumotorax (praskla ji plíce), tak ať se neleknu, že má další hadičku navíc. Ten strach byl neskutečný! Slyšet, že taková malá kulička už měla takovou komplikaci, je hrozné. Ale byla silná a za dva dny už plíce byla taková, jaká být měla ❤ Díky bohu 👏
Každý den jsem tam chodila se strachem co mě zase čeká 😪
Byly dny, kdy mě čekaly zprávy nejlepší, ale bylo hodně těch špatných. Jeden den: Klaudinka nám nechce dýchat, musíme intubovat. Pak zas: Klaudinka má málo krvinek, musíme dát infuzi. Jindy: Klaudinka dostala malou infekci, nemůže dostávat vaše mléčko. Pak zas pro změnu: Valinka nám nereaguje tak, jak by měla, je pomalejší, musíme udělat ultrazvuk hlavičky, abychom vyloučili krvácení do mozku. Hrozné toto slyšet a být u toho 😪!
Nejhorší byly dny, kdy holčičky trpěly
Viděla jsem je trpět a byla jsem součástí těch komplikací 😪 Vidět, jak mi tak malé miminko kolabuje a stojí u něho tolik sestřiček a pak mě poprosí, abych opustila místnost, a to v den mého propuštění z šestinedělí, kdy jsem se šla s mými princeznami rozloučit, bylo hrozné😪!
Psychicky jsem se zhroutila a měla poprvé v životě tak veliký strach, který bych nikomu nepřála, ale nakonec jsem se vzchopila a musela být silná pro mou holčičku. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo a já už druhý den mohla to maličké vyčerpané stvoření mimo ohrožení života držet za ručičku. Byla jsem nejšťastnější ❤
Každý den mě pořád provázely hrůza, strach, nejistota
Přítomny byly ale i naděje a víra, že vše bude, jak má. A taky, že bylo! Holčičky každý den dělaly pokroky, bojovaly a já se mohla radovat z prvního přebalení, poprvé držet princezny v náručí, moct jim dát pusinku, první kojení, první pití přes stříkačku, první úsměv, první koupání a plno dalších, pro normální maminky samozřejmostí. Pro nás to byly výjimečné okamžiky ❤
V nemocnici jsme strávili dlouhých 71 dní. Jsme pyšní a neskutečně šťastní rodiče a jsem ráda že jsem to nevzdala a byla Valince a Klaudince oporou od začátku až doteď. Dneska mám 7ěsíční, přes 6 kg vážící holčičky, které se smějí, vnímají, pasou koníčky a hlavně jsou zdravé!
Za to moc děkuji všem těm, co se o nás starali. Nikdy jim nepřestanu být vděčná ❤❤🥰🥰👏
Byla to těžké zkouška, ale jsem za ní moc ráda. Hodně mě to posílilo a sama jsem se překvapila, jak jsem se s tím poprala a ani jeden jediný den jsem o mých bojovnicích nepochybovala 😊
Teď vím, že věřit a bojovat se vyplatí!
Napsat komentář