Maminka Lucie je ve svém vyprávění stručná. Říká ale vše, co říci chce a přináší vzkaz pro rodiče předčasně narozených dětí. Jaký?
Můj syn Maxmilián se bohužel nečekaně narodil ve 29+5 týdnu těhotenství. Celé těhotenství bylo naprosto v pořádku, až do chvíle, než šlo nám oběma o život.
Maxík se narodil s krvácením do mozku, které do dnes zanechalo následky v podobě VP-shuntu.
Když jsem ho viděla asi po týdnu v té skleněné nádobě s hadičkami a maskou, rvalo mi to srdce a neustále jsem si říkala „PROČ??“
Dny ubíhaly a Maxík velmi brzo nepotřeboval podporu dýchání, to ale neznamenalo, že je vyhráno.
Ta cesta, co nás čekala, byla jedna velká nejistota. Je to čas, kdy můžete jen sedět u inkubátoru, pozorovat boj drobečka, vyprávět mu a dotýkat se ho přes maličké otvory…
Dnes už vím, že nemá smysl se hroutit z toho, co se stalo, ale naopak být v dané chvíli nejsilnější oporou drobečkovi, který bývá i menší než kabelka…
Dnes je nám 6 měsíců a já každý den děkuju za záchranu mého miminka nemocničnímu personálu.
Proto vzkazuji všem rodičům nedonošeňátek: I když je to neskutečně ubíjející a velmi dlouhé, věřte svým drobečkům, že to zvládnou a buďte jim co nejvíce oporou, i když musí být dlouhý čas v inkubátoru. Jednou bude konec, a všici půjdete šťastní domů za rodinou…
Napsat komentář