Kateřina začíná své vyprávění: „Náš příběh se začal psát na konci roku 2017, kdy jsme zjistili, že jsme dostali pod stromeček ten nejkrásnější dar. Miminko.“ Jak to celé bylo a co všechno Kateřina se svým mužem prožili se dočtete dále…
A byla to dvojčata!
Na začátku ledna pak byla naše radost dvojnásobně větší, doktor nám oznámil, že čekáme dvojčátka. Věděla jsem, ze dvojčátka se rodí dříve. Moje mamka je z dvojčat, údajně se narodily v 7. měsíci, takže jsem s tím tak nějak počítala. Jenže hned na začátku v 6. týdnu těhotenství nás potkalo krvácení, pak jsme byla týden doma, znovu krvácení… A když se po prvním screeningu zdálo, ze je vše v pořádku, tak mi v 16. týdnu změknul čípek. V 18. týdnu jsem neměla už skoro žádný a začalo kolečko hospitalizací.
V nemocnici to bylo drsné a náročné
Doktor mi řekl, že v tomhle týdnu pro mě nemůže nic udělat. Modlila jsem se, přála si… Nakonec jsem vydržela do 25+5 týdnu ještě doma, kdy jsme znovu přijeli do nemocnice pro lehké zašpinění… Paní doktorka se napřed smála, dokud mě nevyšetřila. To ji zmrznul pohled a zakřičela: To dítě mě koplo! A hned volala na porodní sál… Byla jsem hrozně vystrašená, sepsali se mnou porodopis, museli jsme určit jména a dostala jsem kapačku a šla na čekací pokoj. Druhý den ráno byla velká vizita, přišel docent a rozhodl, ze mi mají okamžitě udělat cerkláž. Cerkláž udělali, podařila se a já v nemocnici vydržela přesně dalších 30 dní, dokud se mi nespustil porod.
Já přece nerodím…
Nakonec je dobře, že jsem v nemocnici byla, protože jsem porod nepoznala. Myslela jsem si, že mě bolí záda z toho, jak už měsíc ležím v posteli… Řekla jsem to ráno sestřičce, poslala mě vyšetřit a jak se pan doktor podíval, začal ihned křičet: „Honem lehátko, na sál! Jste na 6 cm!“ Já jen vím, že jsem hrozně brečela a říkala, ze ještě ne, že jsou hrozně malý. Měla jsem odhad z minulého týdnu, že každá holčička váží 1 200 gramů. Pan doktor mi řekl, ze udělají ultrazvuk a podívají se, jak tam jsou a že když budou dobře, odrodí mě přirozeně. No o tom jsem nechtěla ani slyšet. Já přece nerodím…
Holky měly skoro kilo a půl
Vyjeli jsme nahoru, ultrazvuk obsazen. Pan doktor křičí: „Tak honem na sál, dvojčata, co málem zašla ve 20. týdnu…“ To mi moc nepřidalo. Volala jsem manželovi, ten mi řekl, ze určitě nerodím (i když mě vezli na sál :D) a že je na cestě do Prahy… a típnul mi to. Já v šoku. Za 30 sekund volal zpět, ze to otáčí a jede do Ústí. Došlo mu to. Mě řízli, holky vyndali a já se probudila na pooperačním pokoji. Doktor mi přišel říct, ze mám dvě holčičky a váží 1 400 a 1 480 gramů. To se mi ulevilo, přišlo mi to jako dobrá váha, když se domu chodí kolem 2 000 gramů… To jsem ale nevěděla, ze miminka ještě hubnou.
Byli jsme s nima, jak nejvíc to šlo
S manželem jsme holky klokánkovali oba, když to jejich stav dovolil. Poprvé jsme je mohli klokánkovat, když jim byly 4 dny. Tím, že máme dvojčata, jsme klokánkovali každý den oba a co den jsme si holky střídali. Párkrát se stalo, že nám Christinku nepůjčili, kvůli zdravotnímu stavu, tak to jsem pak klokánkovala já, nechtěla jsem se toho pocitu vzdát. Nevynechali jsme jediný den hospitalizace, každý den jsme byli u nich. Bylo to to jediné, co jsme mohli dělat. Když pak holky přeřadili na IMP, tak nás učili je přebalovat, měli jsme to skoro jako závody. Já nebo manžel, kdo to zvládne rychleji?
Vše šlo docela hezky
Po týdnu nám paní doktorka řekla, ze Kikča měla krvácení do mozku. To se nám rozpadl celý svět. Nikdo nevěděl, co bude, já se bála, že to nezvládne. Vozila jsem jim do nemocnice každý den mléko, bylo to to jediné, co jsem mohla udělat. 14 dní byly na Jirp, 14 dní na IMP a pak už jsem k nim nastoupila a po 13 dnech jsme šly všechny domu. Holky zabojovaly jako lvice a všechno dobře dopadlo. Teď jsou z nich 3leté šikovné holčičky, co nás každý den něčím překvapí.
Z celého srdce za ně děkujeme lékařům a sestřičkám z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a Nedoklubku za psychickou podporu formou časopisu. Díky němu jsem zjistila, že je možné kojit i předčasně narozené děti.
Napsat komentář