Michaela nám napsala: „Když bylo našemu prvnímu synovi necelý rok, rozhodli jsme se s manželem pro druhé miminko. Netrvalo dlouho a za necelé dva měsíce se mi podařilo otěhotnět.“ Asi správně tušíte, že vše nakonec nebylo pod Michaely představ… Přečtěte si její příběh.
Celé těhotenství probíhalo tak jak má, až do nákazy covid-19
Na každém screeningu bylo taky vždy vše pořádku a na jednom z nich jsme se dozvěděli, že čekáme dalšího chlapečka. Když jsem byla na začátku 30. týdne, dostali jsme covid-19, normální průběh, jako u chřipky. Kašel, rýma a já jsem neměla ani horečky. Hned na začátku jsem to pro jistotu nahlásila své gynekoložce a jelikož mi začínalo trochu tvrdnout břicho, začala jsem brát magnesium.
Po skončení karantény jsem byla objednaná na kontrolu, jestli je vše v pořádku. Paní doktorka mě prohlídla a říkala, že malému se daří dobře, že covid ho nijak nepoznamenal, jen že už je sestouplý docela nízko a tak ať se raději více šetřím. To byl čtvrtek.
Cítila jsem, že něco není ok
Přes víkend bylo vše v pořádku a v pondělí jsem začala cítit mírné nepravidelné bolesti. Říkala jsem si, že to budou už asi poslíčci a tak jsem více odpočívala a bolesti zase zmizely. V úterý odpoledne začaly bolesti znova. Říkala jsem si, že zase přejdou jako den předtím a jelikož jsme měli zrovna auto na opravě, nechtěla jsem někoho otravovat, aby mě odvezl do nemocnice a zbytečně plašit. Do večera bolesti ale nepřešly a já jsem cítila, že není něco o.k., o půlnoci už začaly být bolesti pravidelné a tak jsme si zařídili hlídání i odvoz a jela jsem ihned na pohotovost.
Z počátku to skutečně vypadalo jen na poslíčky…
V nemocnici mě prohlídli a řekli, že jsou to poslíčci a že si mě tam nechají a nasadí magnesium, protože bych žádné kontrakce ještě v tomhle týdnu mít neměla. Odvezli mě na pokoj, vybalila jsem si a šla na záchod, na kalhotkách i v záchodě už byla krev. Měla jsem šílený strach, hned jsem utíkala za sestřičkou, která zavolala doktorku, aby mě znova prohlídla. Nic moc jsem se nedozvěděla, jen to, že mi píchnou kortikoidy na dozrání plic a odvezou mě na porodní box. Tam pravidelně měřili ozvy miminka a vždy sestřička řekla, že je miminko v pořádku a to pro mě bylo nejdůležitější. Strašně moc jsem krvácela, měla jsem dost bolestivé kontrakce a veliký strach.
Nastalo dlouhé čekání a pokus o zastavení kontrakcí
V 6 hodin ráno nastoupil na směnu pan primář, prohlídl mě a vzal na UZ, kde v děloze objevil hematom, který způsoboval to velké krvácení a rozhodl se pro akutní císař. Bylo to za pět minut dvanáct. Mohla jsem se rozhodnout, jestli celkovou nebo částečnou narkózu a já volila částečnou, aby mohl být manžel u toho. A pak se nám 3. 3. 2021, v 8:55, ve 32+2, narodil náš chlapeček Eliášek.
Slyšeli jsme ho brečet, ale neviděli jsme ho, protože ho hned odvezli pryč. Když jsem se dostala na pokoj, vůbec nic jsem o něm nevěděla a čekala a doufala, že to přežil a je v pořádku. Pak za mnou přišel dětský doktor a říkal, že Eliášek měl velké problémy s dýcháním a tak musí být na kyslíku a samozřejmě v inkubátoru a že se vše časem uvidí, jak na tom bude. Manžel mi poslal alespoň fotky, které stihl vyfotit, když malého v inkubátoru odváželi a druhý den jsem za ním už mohla jít a konečně ho vidět i já.
Byl tak strašně maličký!
Nevěřila jsem, že je opravdu náš. Všude hadičky, monitory, byl to hrozný pohled. Hned, co to šlo jsem začala zkoušet odsávat mlíčko, aby dostal to nejlepší. Nejdřív to moc nešlo, ale i za pár mililitrů jsem byla ráda. Po třech dnech jsem šla domů, rozkojila se úplně a Elískovi vozila každý den mlíčko. I přes covid dobu jsme se díky testům mohli s manželem u malého střídat a tak ho mohl i manžel vidět a být s ním. Eliášek byl moc šikovný, po nějaké době začal už papat bez sondy, ale stále mu u toho dost klesala saturace.
Chvíli byl bez kyslíku, pak ho museli zase vrátit a tak, ale nakonec to zvládl bez něho a já si ho mohla taky konečně pochovat. Dostával záření na žloutenku a kofeinové sirupy na zlepšení dýchání a nakonec se zlepšil natolik, že jsem za ním mohla nastoupit a po 25 dnech jsme mohli jít domů.
Doma to někdy bylo velmi náročné
S pomocí rodiny jsme to ale vše zvládli a teď je Eliáškovi 8 měsíců a až na mírnou chudokrevnost a vrozenou vadu očička, je to zdravý klučina, co se má k světu, plazí se, začíná pérovat na kolínkách a vše krásně dohání!
Dodnes razím heslo, že lepší třikrát zbytečně než jednou pozdě!!
Napsat komentář