Lucie: Když se na oba dva své syny podívám, říkám si, jaké mám štěstí!

Za 2 měsíce se tak stalo, byli jsme šťastní jako blechy. Ale náhle po týdnu bylo všechno pryč, všechno bylo tak komplikované a po různých vyšetření mi doktoři oznámili, že možná za pár let nebudu moci mít děti. To jsem si říkala, proč se to děje zrovna mně. Tak jsme se rozhodli to zkoušet a zkoušet a za rok se náš sen uskutečnil. Ze začátku všechno probíhalo v naprostém pořádku, přešli jsme obávaný 13. týden a ve 20. týdnu nám oznámili, že to bude chlapeček, kterého jsme si moc přáli.

Byla jsem na prohlídce u gynekologa. Tam mi zjistili, že mám zkrácené děložní hrdlo, ale že to není tak hrozné, tak mi předepsali Magnosolv. Tak jsem si pořád říkala, že všechno bude v pořádku a chodila normálně v klidu do práce. Pak když jsem byla ve 27. týdnu jsem se vrátila z práce, se mi udělalo hrozně špatně a začala jsem krvácet. Teď zmatek, vůbec jsem v tu chvíli nevěděla co dělat, měla jsem jen hrozný strach o malého. Přítel mě převezl na pohotovost a potvrdili mi, že mi hrozný předčasný porod a převezli mě do Porodnice u Apolináře, kde si mě nechali přes noc a ráno mi začali dělat různá vyšetření. Asi po dvou hodinách mě převezli na rizikové těhotenství a tam mi oznámili, že pro velmi velké riziko předčasného porodu už mě nemohou pustit domů.

A pořád dokola. Snažila jsem se zůstat klidná, ale stejně trocha strachu ve mně byla, protože jsem si nedokázala přestavit, že porodím takhle brzo a do toho mi začala téct plodová voda. Takže na ultrazvuk, zkontrolovat množství plodovky, to bylo naštěstí v pořádku, tak to mě naštěstí trochu uklidnilo. Byla jsem také ráda, že mi každý den volal přítel a rodiče a posílali sílu a pusinky. Za 14 dní (29+6 týden), co jsem tam strávila, přišel ten den. Ve 4:15 jsem začala cítit kontrakce, nejdříve to bylo po 20 minutách, ale stupňovalo se to, až to bylo po 5-7 minutách. To už jsem zvonila na sestřičku ta mě přišla zkontrolovat a cca za 5 minut si mě zavolala na vyšetření. Tam mi doktor oznámil, že jsem otevřená na 5-6 cm, takže na sál a já jsem měla strach! Ale doktor se mě snažil uklidňovat, že se to pokusí zastavit a tak mě převezli na sál a tam mi porodní asistentka řekla, že zastavit už to nepůjde. Takže mi dali epidural a kontrolovali ozvy, epidural mi dali ještě dvakrát a pak řekli, že už ne, protože už jsou divné ozvy, takže miminko musí ven.

Začala jsem plakat radostí, ale mrzelo mě, že mi ho nedali pochovat, ale věděla jsem, že potřebuje okamžitou pomoc a alespoň jsem ho slyšela. Poté mě převezli na šestinedělí a já se moc těšila až se za ním půjdu podívat. Jenže na šestinedělí, když jsem viděla všechny ty maminky, jak mají miminka u sebe, a já ho mám na druhé straně budovy. Bylo mi to hrozně líto. Odpoledne jsem se na na něj šla podívat. Byl na JIRP. Začala jsem hrozně plakat, že jsem ani neposlouchala sestřičku. Tolik hadiček a tak! To jsem nikde neviděla… a začala jsem mu říkat: „Miláčku náš, buď silný ať jsi brzo s námi doma.“

Posílala jsem fotečky, klokánkovala a četla Malého prince. Jednoho dne mi řekli, že má slabé krvácení do mozku, a že se to ve většině případů vstřebá. Stejně jsem se ale hrozně vyděsila. Poté se ho snažili odpojovat od dýchacího přístroje. Ze začátku to zvládl na půl hodiny, takže mu ho ještě nechávali a postupně odendávali. Za 14 dní ho z JIRP převezli na JIP, to už dýchal sám. Byla jsem na něho neskutečně pyšná a konečně i začal přibírat. Tam strávil cca týden, pak ho převezli na Intermediální oddělení. Tam jsem si říkala, že už se nám to blíží, že brzo budeme doma. Jen už jsem neměla tolik mléka. Měla jsem míň a míň, takže jsem se se sestřičkami domluvili, že bude na umělém mléku. Sice mě to ze začátku mrzelo, ale pak jsem se s tím smířila. Když mi řekli, že nejsem první ani poslední.

Takže zase strach, že bude mít problémy s dýcháním a naše cesta domů v nedohlednu. Ale naštěstí se všechno zase srovnalo a po týdnu mu ho sundali. Jenže když jsme začali krmit savičkou nebo přes prstík, tak se mu nechtělo. Chtěl prostě papat přes sondičku. A když jsem nastoupila na hospitalizaci, snažila jsem se ho motivovat, přemlouvala jsem ho, ale nechtěl a nechtěl.

Po třech týdnech se už pomalu začal snažit a ze dne na den už papal bez problému, takže nás mohli propustit domů. Všechno bylo v pořádku, docházeli jsme do Centra komplexní péče. Tam z něho byli nadšení, krásně rostl a přibíral a když mu byly 4 měsíce (korigovaně 2 měsíce), přestal úplně papat. Jakmile jsem se mu jen lehce dotkla rty lahví, začal příšerný křik. Tak nás manžel odvezl do nemocnice a tam mu zjistili reflux, takže změna mléka. Ale to trvalo měsíc, než se přestal bát a v klidu zase začal jíst. Ale pak už začaly příkrmy, které miloval. A pak začínal být strašně šikovný, každým dne jsem viděla, jak se zlepšuje a ten jeho krásný úsměv mi vždy zpříjemnil den. A už je z něho krásný 3letý klučina, který bude nastupovat do školky, a když si prohlížím ty jeho staré fotky, kde se poprvé usmál, kde udělal první krůčky a první slůvka, nechce se mi věřit, že to tak rychle uteklo 🙂

Loni k němu přibyl bratříček, kterého moc miluje.