Dcera Romana Karneta se narodila ve 30. týdnu po velkém boji její maminky. Ta skutečně neměla lehké těhotenství a narození Marušky do dnes považuje za zázrak. Jak se to tehdy, na jaře roku 2016 všechno odehrálo? Vzpomíná šťastný tatínek Roma.

Maminka Táňa vypráví, jak se Maruška narodila

Otěhotněla jsem v  době, kdy už jsme to s manželem ani nečekali a po několika neúspěšných pokusech IVF jsme se téměř vzdávali šance na potomka. Celé těhotenství byl bohužel jeden velký stres, protože ho provázelo mnoho zdravotních problémů. Počínaje podezřením na nádor močového měchýře, které bylo naštěstí biopsií (provedenou v narkóze) vyvráceno, a po které mne postihlo ještě recidivizující krvácení (opět vyřešeno pod narkózou), přes nízko položenou placentu, až po náhlou příhodu břišní, neprůchodná střeva, v  samém závěru těhotenství (což opět muselo být napraveno v narkóze)! Že jsem celé těhotenství v lepším případě špinila, v tom horším případě nemálo krvácela, ze všech možných příčin, nemusím asi ani zmiňovat. A každá žena ví, jak stresující to během těhotenství je… Po posledním jmenovaném průšvihu s neprůchodnými střevy za mnou přišli lékaři, že by bylo nejlepší těhotenství ukončit. Bylo před Velikonocemi, a tak měli strach, že by v době svátků mohlo být složitější eventuální krizovou situaci vyřešit. S manželem jsme se dohodli, že toto řešení bude pro mne i naši malou bezpečnější než ji nechávat v břiše. Věřila jsem, že na místním neonatologickém oddělení ARO nám malou „dobře dopečou“ (jak se říká). Naše Maruška se tedy narodila 22. 3. císařským řezem. Přišla na svět ve 30+2 týdnu těhotenství s váhou 1340 gramů. Po dlouhých dvou dnech mne manžel na vozíku dovezl se na ni podívat. Plakala jsem štěstím, že ji mohu vidět. Byla tak krásná! Za velké podpory empatických sestřiček jsem už poté neplakala a naopak jsem se snažila dát se co nejrychleji dohromady, abych byla silná a zdravá pro naše novorozené nedonošeňátko, které potřebovalo, aby jeho maminka byla v pořádku. Bylo velmi těžké se z uplynulých dvou týdnů vzpamatovat. Byla jsem o 10 kilo lehčí, nešlo mi chodit. První cesty z domova, s taškou plnou odstříkaného mlíčka pro mé miminko, byly velmi náročné. Ale vše jsem nakonec zvládla! Veškeré útrapy, které jsme si prožili během těhotenství, a vlastně i před ním, rozhodně stály za to! Teď tu bylo naše největší štěstí, vymodlené sluníčko. Naše Maruška! A i když z oddělení ARO, přes oddělení IMP 1 a 2 byla ještě dlouhá cesta domů, ušli jsme ji a nyní už jsme všichni tři společně doma a šťastni!

Co pro vás bylo nejtěžší v prvních dnech po narození vašeho kulíška?

Roman: Překonat obavy a strach o naši malou Marušku, která se narodila tak moc brzo, bylo opravdu těžké. Věděl jsem, jaká je situace, že se Maruška narodila hodně brzy, a že tam jsou různá rizika. Co vám osobně nejvíce pomáhalo v tyto těžké dny? Jakým způsobem jste se odreagovával, odpočíval, „vypínal“? Nechtěl jsem vypínat ani se odreagovávat, byl jsem myšlenkami stále s ní. Nešlo to jinak. Čím jste se snažil pomoci, zapojit? Kdy jste měl největší pocit, že jste užitečný? Jezdil jsem do nemocnice každý den, již před narozením Marušky, protože na oddělení rizikového těhotenství byla hospitalizovaná Maruščina maminka, která na tom nebyla dobře. Pomáhal jsem se vším, co bylo potřeba. Když pak byla Maruška na světě, snažil jsem se podílet na péči o ni. Přebaloval jsem ji, společně s manželkou jsme ji koupali, klokánkoval jsem.

Co pro vás v prvních dnech, týdnech a měsících života vašeho děťátka bylo nejkrásnější? Kdy jste byl nejspokojenější, nejšťastnější? 

Roman: Nejkrásnější bylo, když jsem malou držel u sebe a měli jsme spolu kontakt, když jsme takzvaně klokánkovali! Také chvíle, kdy jsem mamince pomohl se po císařském řezu poprvé dostat k  malé, aby ji mohla vidět. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Na co se teď, když už máte svoje nedonošeňátko doma, nejvíce těšíte? Co vám dělá největší každodenní radost? Největší radost mám samozřejmě z toho, že vše dobře dopadlo a mohu mít obě holky doma. Když se malá zasměje, tak je to úžasný!!

Je něco, co byste chtěl vzkázat tatínkům (nebo i maminkám) právě narozených předčasňátek?

Roman: Užívejte si každé chvíle, kterou můžete být s miminkem. Nebojte se pomáhat s čímkoliv! Buďte s ním každý den, co nejvíce to půjde. Jsou to chvíle, které si budete pamatovat celý svůj život. Miminko vás potřebuje! Miminko potřebuje i tatínka!

Za co maminka děkuje svému manželovi, otci Marušky?

Manželovi děkuji jednoduše za to, že vůbec je! Děkuji mu za to, že byl celou dobu pozitivní, že od začátku věřil, že to Maruška v bříšku všechno zvládne. Věřil tomu i přes to, že jsem občas podléhala těhotenským „depresím“ a strach, že Marušku v bříšku dlouho neudržím, mne někdy zcela ovládl. Nebýt jeho, skončila jsem určitě v „Bohnicích“! Jeho každodenní podpora mi dodávala sílu věřit v to, že všechno dobře dopadne. A dopadlo!! 🙂

Pokračování: Nejste v tom sami č. 13

Jak se mají Karnetovi dnes?

Redaktorka Petra Kašparová: „Karnetovi jsem potkala na oddělení rizikového těhotenství u Apolináře. Moc hezká, těhotná paní a každý den za ní docházející sympaťák, její manžel. Moje dcera – shodou okolností také Marie – se narodila zhruba o 2 týdny dříve než jejich Maruška. Takže jsme pak už s maminkou Táňou neležely na jednom oddělení, já už běhala k inkubátoru, ona ještě „držela dva v jednom“. Ale sympatického tatínka jsem na chodbách vídala pořád. Denně. Každý den za svou ženou chodil a byl s ní. Později jsem se s rodinou Karnetových opět potkala na oddělení IMP. A tatínek tam byl se svými holkami pořád. Tehdy jsme si začali tykat. Roman je pro mě tím prototypem TÁTY, který stojí po boku svého miminka v boji o život na 100 procent…“

MÁMA TÁŇA

Maminka Táňa vypráví, jak se Maruška narodila: „Otěhotněla jsem v době, kdy už jsme to s manželem ani nečekali a po několika neúspěšných pokusech IVF jsme se téměř vzdávali šance na potomka. Celé těhotenství bohužel provázelo mnoho zdravotních problémů. Počínaje podezřením na nádor močového měchýře, které bylo naštěstí vyvráceno, přes nízko položenou placentu až po náhlou příhodu břišní, neprůchodná střeva, v samém závěru těhotenství. Celé těhotenství jsem v lepším případě špinila, v tom horším případě nemálo krvácela. A každá žena ví, jak stresující to během těhotenství je… Po posledním jmenovaném průšvihu s neprůchodnými střevy za mnou přišli lékaři, že by bylo nejlepší těhotenství ukončit. Bylo před Velikonocemi, a tak měli strach, že by v době svátků mohlo být složitější eventuální krizovou situaci vyřešit. S manželem jsme se dohodli, že toto řešení bude pro mě i naši malou bezpečnější než ji nechávat v břiše. Naše Maruška se tedy narodila 22. 3. císařským řezem. Přišla na svět ve 30 + 2 týdnu těhotenství s váhou 1 340 gramů. Po dlouhých dvou dnech mě manžel na vozíku dovezl se na ni podívat. Plakala jsem štěstím, že ji mohu vidět. Byla tak krásná!! Veškeré útrapy, které jsme si prožili během těhotenství a vlastně i před ním, rozhodně stály za to! Teď tu bylo naše největší štěstí, vymodlené sluníčko. Naše Maruška! A i když z oddělení ARO přes oddělení IMP 1 a 2 byla ještě dlouhá cesta domů, ušli jsme ji a nyní už jsme všichni tři společně doma a šťastní!“

TÁTA ROMAN

„Největší radost mám samozřejmě z toho, že vše dobře dopadlo a mohu mít obě holky doma. Když se malá zasměje, tak je to úžasný!!“ To jsi mi před pěti lety odpověděl na mou otázku: Z čeho se teď, když už máš své nedonošeňátko doma, nejvíce těšíš?

Jak se má Maruška dnes? Představ nám ji trochu. Co ji baví, co ji nebaví… Jaká je?

Vzhledem k tomu, že neradi sedíme doma, tak Maruška ani neměla jinou možnost. (úsměv) Stále někde chodíme/běháme po horách a výletujeme. Sama si ale našla, co ji nejvíce baví. Aktuálně chodí na plavání a balet. Také se těší, až bude sníh a bude moci opět lyžovat. Samotného mě překvapilo, co se dokáže naučit v tak nízkém věku. Pamatuji se, že naše generace začínala se sportem až někdy v 6 letech. Maruška už je ve stejném věku úplně jinde. V ostatních aktivitách a při jídle má své vlastní tempo a do toho si nenechá mluvit. Maruška je také velmi společenská a vyhledává kolektiv, nemá problém si najít kamarádky/kamarády. Také mě překvapilo, jak je nebojácná. Nemá strach z výšek ani zkoušet nové věci, což je přesný opak, než jsme byli my rodiče.

Má Maruška nějaký zdravotní následek svého předčasného příchodu na svět? Chodíte ještě k nějakým specialistům?

Musím zaklepat na dřevo, že jsme u Marušky nemuseli řešit žádné zdravotní komplikace. Je po všech stránkách zdravá. Už dávno neřešíme, že byla předčasně narozená, určitě to není nějak poznat. To je hlavně zásluha maminky, která jako zdravotní sestra má dar starat se o druhé a vždy se snažila, aby Maruška měla silnou imunitu, a když už nějaká nemoc přišla, léčila ji přírodní cestou, bez antibiotik a další chemie.

Povídáme si do Tatínkova speciálu 2. Předčasný porod tvojí dcerky je daleko v minulosti. Zbývá ti v hlavě přeci jen něco z té doby? Vybavíš si například ještě ten strach, který jsi tehdy prožíval?

To se nedá zapomenout. Bylo to asi nejvíce náročné období v životě. Jsem vděčný za to, že to dopadlo skvěle, a jsem rád, že žiju v ČR, kde je úroveň zdravotnictví a péče o matky na vynikající úrovni. Určitě to není samozřejmost. V nemocnici jsme strávili od prvních problémů až po den, kdy šla Maruška domů, asi 5 měsíců. Staralo se o jejich životy a zdraví mnoho lidí. Díky!

Závěrem jsem se tě tehdy zeptala, co bys vzkázal tatínkům, kteří zrovna prožívají první chvíle po předčasném porodu. Tvá odpověď byla: „Užívejte si každé chvíle, kterou můžete být s miminkem. Nebojte se pomáhat s čímkoliv! Buďte s ním každý den co nejvíce to půjde. Jsou to chvíle, které si budete pamatovat celý svůj život. Miminko vás potřebuje! Miminko potřebuje i tatínka!“ Zajímá mě, byl by ten vzkaz po těch pěti letech jiný – nebo bys vzkázal to samé? Určitě to samé. Rozhodně nebudete litovat, že jste svůj čas věnovali rodině. Práce a vše ostatní počká, tohle je teď a tady a už se nemusí nikdy opakovat.

A zeptám se tě znovu: Na co se teď nejvíc těšíš, co se Marušky týče? 🙂 Máš s ní nějaké velké, nebo klidně i malé, plány?

Asi na to, na co se těší každý rodič. Přeji si, aby byla Maruška v životě šťastná. Nějaké přehnané ambice nejsou potřeba, ať si dělá v životě, co ji baví. A pokud to náhodou bude běhání, budu se těšit z toho, až překoná mé osobáky. (úsměv)