Alex Koranis Petrides se stal otcem dcer dvojčátek, které se narodily ve 25+1 týdne těhotenství s porodními hmotnostmi 750 a 950 gramů, začátkem roku 2016. O svůj příběh se podělil ve 3. čísle našeho časopisu Nejste v tom sami. Celý text si nyní můžete přečíst zde…
Maminka Lenka vypráví, jak se holky narodily
Naše holčičky se narodily císařským řezem v týdnu 25+3, zcela bez varování. Těhotenství bylo absolutně pohodové! Porodila jsem tři dny před odletem na naši „poslední dovolenou ve dvou“! Lékař nám, díky opravdu bezproblémovému těhotenství, let dovolil! Po mém probuzení z narkózy jsme byli informováni, že je pro holčičky prvních 72 hodin nejrizikovějších. Tyto dny jsem jen „přežívala“ a doslova odčítala každou hodinu. Lékařský tým, který se nám o holky staral, byl absolutně skvělý! Informace jsme dostávali každý den. Měli jsme před sebou nepředstavitelně dlouhou cestu s velkým otazníkem na konci. Paradoxně, pro mě nejhorší byl pobyt holek na IMP, kdy už to měly holky jen „pár kroků domů“. Veškeří strašáci v podobě zánětů, všech možných komplikací, byly již překonaný. Naše miminka už vnímala, usmívala se na nás a odejít od nich večer domů bylo tedy moc těžké. Olinka strávila v nemocnici tři měsíce, Elinka dokonce měsíce čtyři. Dnes máme doma zdravé a pohodové holčičky, které nám dělají obrovskou radost, a ze kterých se denně velmi těšíme.
Co pro vás bylo nejtěžší v prvních dnech po narození vašich kulíšků?
Alex: Bylo toho moc. Věděl jsem samozřejmě, že se rodí nedonošené děti, ale v podstatě to byl šok, zjistit, jak moc nedonošené děti se také mohou narodit. Nevěděl jsem, jak se dnešní medicína k tomu umí postavit, a co vše zvládne. Přestože jsem byl již dvakrát otcem, tak jsem si připadal, jako kdyby mě někdo praštil lopatou. Když se holky narodily, nemohl jsem se vzpamatovat a nechápal jsem, co se to stalo. Dokud se něco takového nestane přímo jemu, je člověk vlastně zcela nevědomý. Informace o tom, že se rodí takoví prcci a doktoři je umí zachránit a vypiplat, které jste někdy v minulosti slyšeli ve zprávách, vás míjí a zní někde v dáli… Najednou je právě tato doposud vzdálená věc vaší nejbližší realitou. Vyrovnat se s tím, pochopit to (neustále si kladete otázku: „Proč zrovna my?“), vyhodnotit to, rychle posbírat relevantní informace a postavit se k tomu čelem, vlastně během jednoho dne, je opravdu šok. Zvládnout takto převratnou situaci není pro nikoho jednoduché.
Co vám osobně nejvíce pomáhalo v tyto těžké dny? Jakým způsobem jste se odreagovával, odpočíval, „vypínal“?
Alex: Musím přiznat, že v prvních hodinách mi největší pomocí byl personál neonatologie. Lékař, který naše děti přijímal – pan doktor Kopecký – na mě působil uklidňujícím dojmem. Během hodiny mi v kostce předal základní informace a dal mi velkou naději, že všechno dobře dopadne. Dostal jsem i nějaké brožury, které jsem přečetl snad ještě po cestě domů v autě, a to byly čtyři ráno! Vyprávění rodičů, kteří si touto zkušeností již prošli, a zprávy o předčasných porodech s dobrým koncem mě trochu uklidnily. Jak popisuji výše, byl jsem nevědomý a až později mi vše došlo. Čím jsem byl „chytřejší“ (ve smyslu informovanější), tím jsem se víc bál.
Nesmím zapomenout na ještě jednoho lékaře, jak já říkám, svatého Václava, pana doktora Sebroně, se kterým jsem mluvil druhý den po příchodu holek na svět. Ten mě tehdy naplnil pocitem, že se o holky, které jsou nyní v jeho rukách, nemusím bát… Nelze vyjmenovat všechny z lékařského personálu – doktorky, sestřičky, kterým jsem neskonale vděčen. V dalších dnech mi s vyrovnáváním se s touto těžkou situací pomohlo uvědomění si, že musím stát při Lence, mé manželce, a musím udělat vše i pro moje malinké holky. Byť toho, co jsem mohl udělat, nebylo mnoho. Moc jsem neodpočíval, což dnes považuju za chybu. V dalších dnech mi byli velkou oporou rodina a personál na oddělení ARO, za což jim všem děkuji! Později, když jsem viděl, jak statečně se k tomu postavila moje žena, měl jsem pocit, že ji nemohu zklamat. To mi dodalo sílu pro to, abych se k situaci postavil čelem, a byl jí oporou stejně, jako byla vlastně ona mně.
Možná ještě jedna rada, jak situaci zvládnout. Snažte se zachovat nějaké záchytné body. Pro mě to byla pravidelnost. Ráno práce, po obědě za Lenkou a dětmi do porodnice. Starat se dál o své starší dcery, nepřestat třeba sportovat, či se věnovat jinému koníčku (já hrál fotbal). Také to chce zachovat i v takových těžkých chvílích veselou mysl a smysl pro humor! Nebo se o to alespoň pokusit!
Čím jste se snažil pomoci, zapojit? Kdy jste měl největší pocit, že jste užitečný?
Alex: Snažil jsem se být pozitivní, a to přenášet i na Lenku, aby to z nás holky cítily. Hrozně jsem se bál na ně sáhnout, abych něco neudělal špatně. První přebalení nebo krmení stříkačkou přes sondičku mi připadlo jako obrovský úspěch (i když jsem byl propocený, z té důležité a namáhavé práce, jak po fotbalovém zápasu). Jakýmkoli pokrokem jsem byl, nebo vlastně my oba jsme byli, obrovsky nadšeni. Přesto, že situace byla vypjatá, byli jsme šťastni, že holky máme. Dnes se mi to zdá hrozně dávno a jsem neskutečně šťastný, když se holkám daří a každý jejich úsměv mě naplňuje pocitem obrovského štěstí. Dnes vím, jak to bylo na hraně. V tu chvíli jsme se ale oba s mojí ženou navzájem podporovali a vlastně jsme si nalhávali, jak je vše dobré. Jak se říká: „Věř a víra tvá tě uzdraví…“ A my věřili! Měli jsme radost, dnes už vím, že z banalit. Radovali jsme se, že Oli snědla 6 ml mléka, že Eli lépe dýchá, že tam můžeme být s nimi. Připadal jsem si užitečný tím, že jim zpíváme a povídáme si s nimi. Už jen to mi připadalo hrozně důležité!
Co pro vás v prvních dnech, týdnech a měsících života vašich dvojčátek bylo nejkrásnější? Kdy jste byl nejspokojenější, nejšťastnější? Zažili jste v prostorách porodnice třeba i něco vtipného?
Alex: Zpětně mi připadá krásná ta souhra a harmonie, kterou jsme s manželkou v těch chvílích měli, jak jsme to zvládali, jak jsme se společně snažili. To jsou mé hlavní pocity… Já osobně jsem z holek byl nadšený od první chvíle! Připadalo mi neuvěřitelné, že jsou již na světě. Obdivoval jsem je, jak se snaží to tu přežít. Je mi až trapně legračně při vzpomínce na to, jak jsme z každého dílčího úspěchu byli nadšení a blaženě se usmívali. A s tím pocitem štěstí jsme usínali. Samozřejmě tam byly i těžké chvíle, ty se ale snažím teď vytěsnit. Fotili jsme jak zběsilí a pak jsem fotografie všem ukazoval. Okolí nás muselo mít někdy za blázny (mě určitě, já to posílal dokonce po světě)! Ukazovat takové malé myšičky zaintubované a být z toho nadšený… Dnes se na ty fotky nemůžu dívat, protože je mi z těch obrázků úzko… A jestli se dá zažít na oddělení i něco vtipného? No jejej, že ano! Na imp1 už byly holky v té otevřené postýlce. Přebaloval jsem Eli, Lenka Olinku. Přišly nás tam obdivovat sestřičky z Ara a nově přicházející směna. Hezky se tam rozplývaly, jak jsou holky už velké, hezké a šikovné. V tu chvíli Eli vystřelila (hádejte čím?!) a zasáhla jednou ranou čtyři sestřičky! Jedna z nich přitom stála snad pět metrů daleko! Musely se jít převléct a od té doby si naše šikovné holky při takovýchto výměnách radši obloukem obcházely.
Na co se teď, když už máte svůj páreček nedonošeňátek doma, nejvíce těšíte?
Alex: Co vám dělá největší každodenní radost? Když se v pět hodin ráno probudí, a vy chcete zoufale spát, a ony začnou štěbetat každá trochu jinak, tak nelze je nepozorovat. Narození dětí je samo od sebe zázrak a u těchto nedonošeňátek vlastně tuplovaný! Smějeme se jim, jak vše pozorují, každá jinak, s jiným výrazem. Smějeme se sami sobě, jak si nás obě jedním úsměvem vlastně omotají kolem jejich miniaturních prstíků. Jedete domů a už vidíte ty úsměvy, co vás doma čekají! To je nesmírná radost – být s nimi, „očichávat si je“, smát se. No prostě: život! Nepopsatelné štěstí. Je něco, co byste chtěl vzkázat tatínkům (nebo i maminkám) právě narozených předčasňátek? Vím jaké to je. Je to těžké a každý si to musí prožít sám. Ale věřte, že se vše v dobré obrátí. Prostě to tak bude. Inspirujte se námi a podívejte se, jak vypadají Oli a Eli v korigovaných necelých pěti měsících! Je to dlouhé, unavující a ještě to nekončí, ale stojí to za to! Pak se ohlédnete a to nejtěžší je už za Vámi! Neuvěřitelné, ale směřujete přes veškeré problémy domů… Buďte pozitivní, přenášejte to na svá děťátka. Je to pro ně důležité, cítí to! Buďte příjemní jak k sobě navzájem s maminkou dítěte, tak i k ostatním. Dejte najevo svůj vděk personálu, sestřičkám a lékařům, kteří, i přes své nedostatky (které všichni nějaké máme!), se o Vaše děti neustále starají. A společně s Vámi se jim podaří je dostat domů. Už je to blízko.
Za co maminka děkuje svému manželovi, otci dvojčátek?
Můj muž mne podpořil opravdu moc! Ihned po porodu za námi několikrát denně jezdil. Byl vyčerpaný, ale přede mnou byl vždy nabitý energií. Když mne propustili z nemocnice, za holčičkama se mnou denně dojížděl. Stál při mě, cítila jsem jeho obrovskou oporu. Stále ke všemu přistupoval pozitivně, i když ne všechny dny pozitivní byly. Nikdy mne nenechal sklouznout do černých myšlenek. Když na mne přišla beznaděj, okamžitě ji zvrátil, i když jemu samotnému bylo hrozně. Udržel sebe i mne. Odměnou za toto všechno jsou úsměvy našich holčiček a rošťačení s nimi. Dokonce i dovolenou u moře už mají také zdárně ta sebou. …asi si ji zkrátka chtěly užít tak, jak se patří a ne nějakým povalováním se v břiše!
Zajímá vás, jak se holky mají dnes, když jsou předškolačky (rok 2021)? Pokračování příběhu najdete ve 13. čísle časopisu Nejste v tom sami.
Napsat komentář