„Dostala jsem na vás kontakt, že mohu zaslat svůj příběh o našem drobečkovi sem…“ napsala nám maminka Veronika. Přidala omluvu, že tak činí až nyní, když je Pepíček už „kluk jak buk“, jak se říká. Nám to vůbec nevadí. Do jejího příběhu jsme se začetli rádi. Přečtěte si ho nyní i vy.
Náš malý chlapeček Pepíček přišel na svět akutním císařem 19. 10. 2019. Vše začalo v pátek 18. 10., kdy jsem necítila, že by byl jakýkoliv problém. Měla jsem jen menší bříško a necítila tolik pohyby, ale říkala jsem si, že je na to ještě čas. A když kopl, tak to bolelo dost…
Na ten den jsem měla domluvený III. screening, ale už od začátku šlo vše špatně. V ordinaci jsme čekali déle, protože jim najednou nešla technika. Když se konečně rozběhla, tak museli mé údaje zadávat ručně, protože to nešlo připojit k souborům a tak dále. Pan doktor byl lehce nesvůj, ale když mi začal kontrolovat malého a jeho obličej se začal propadat, říkala jsem si, že se něco děje…
Byl to šok! Nečekala jsem, že se něco pokazí!
„Asi bude malinkej po mamince.“ Snažil se odlehčit, ale když mu odhad ukázal jen na 1 kg a míry pro dítě ve 28. týdnu a ne v 33., ve kterém jsem zrovna byla, tak mě okamžitě poslal do olomoucké porodnice, že je něco špatně.
Odcházela jsem s brekem, dávali mi instrukce, že jak porodím mám zavolat a podobně. Já si jen říkala, že ještě nechci rodit.
Byla jsem v šoku a chudák manžel to schytal. Snažil se mě podržet, ale nikdo tohle nečeká. Jak se správně zachovat v takové situaci?
Dítě nebylo dostatečně vyživované
Jakmile jsem dojela do porodnice, tak jsem prodělala nejméně 2 vyšetření, než bylo rozhodnuto. Placenta nefunguje, jak má. Dostala jsem ještě kortikoidy na vyvinutí plic malého a do rána kontrolovali ozvy. Nakonec se narodil hned druhý den, v sobotu 19. 10. . Měřil 38 cm a vážil 1 240 gramů.
Pan doktor za mnou ještě na předporodní přišel, vysvětloval mi, co se bude dít a v podstatě mě přemluvil na lokální umrtvení. Kdyby byl malý v pořádku, uslyším ho. Ale může to mít i své riziko. Kdyby bylo něco špatně, hned mi ho odvezou.
Nakonec u porodu seděl i manžel
Porod probíhal naprosto v klidu, měla jsem u sebe skvělý kolektiv a pan anesteziolog, který mi píchl umrtvení, a pak mě kontroloval, byl velice zábavný člověk a nakonec i fotografii mě a malého udělal.
Říká se, že mnoho žen i přes umrtvení cítilo bolest, tak nakonec musely do úplného spánku, ale toho jsem se nebála. Říkala jsem si jen, aby malej byl v pořádku.
A on byl. Když ho ze mě vytáhli, plakal. Což bylo znamení, že může dýchat. Dali mi ho k hlavě a já nevěděla, co mám dělat. Jen jsem na něj koukala a mluvila. Jakmile mě uslyšel, plakat přestal a jen se držel kousek od mých rtů. Byla jsem „spokojená“.
Vidět jsem ho mohla 12 hodin po porodu
Nemohla jsem čekat déle. I přes zašité břicho jsem za ním došla o patro výš k inkubátorům, kde byl zachumlaný. Neměl na sobě žádnou hadičku. Dýchal sám, jen byl prostě malinký. Doktor poznamenal, že byl nejmenší miminko, které se v 33. týdnu tehdy narodilo.
Propouštěli ho po měsíci s váhou 1 910 gramů a 40cm
Bohužel jsme se nerozkojili, protože jsem po 10 dnech po porodu chytla zápal plic, takže jsem mléko vylévala, k malému nemohla a staral se táta. Já fungovala 3 měsíce na odsávačce a pak nakonec mléko odešlo…
Každopádně malinký je do teď
Má rok a 10 měsíců, 10,5 kg a 86cm. Dle tabulek je někde mezi 1. a 2. percentilem… ale přitom baští, kde co najde 🙂 Je to akční malej kluk, který chvíli neposedí. S tátou rád spravuje auta, pomáhá na zahrádce a podobně…
Takže nakonec vše dobře dopadlo! A já doufám, že další miminko si užiji bez strachu.
Děkuji za pozornost a držím palečky všem, které tohle může potkat taky. Hlavně se snažte zůstat v klidu!
Napsat komentář