Paní Hana nám napsala: „Každý týden čtu příběhy jiných maminek a jejich malých bojovníčků do dlaně a chtěla bych našim příběhem povzbudit všechny maminky, co právě prožívají to co my…“ Jaký je ten její příběh předčasného porodu? Přečtěte si článek!
Tatínek si celý život přál dvojčátka a i když je v rodině ani jeden nemáme, tak světě div se, opravdu se nám to podařilo a v 8. týdnu mi paní doktorka řekla, že čekáme dvojčátka… Celé těhotenství probíhalo naprosto ukázkově, těšili jsme se ze všech ultrazvuků a pošťuchovali se, co to asi bude, protože jsme si pohlaví nechali jako překvapení… Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.
Jedno z dvojčátek bylo výrazně větší
Ve 28. týdnu jsem byla na běžné prohlídce v poradně a mezi miminkama byl rozdíl 200 gramů odhadem, ale nic zvláštního to prej není, takže kontrola za dva týdny. Při další kontrole ve 30. týdnu už byl mezi nima rozdíl 500 gramů a paní doktorka znervózněla a zažádala za dva dny o konzultaci v jiné nemocnici jinou lékařku a tam vše začalo…
Byl čtvrtek ráno před konzultací a já jsem cítila velký strach, že je něco špatně. Přijeli jsme tam ve smluvený čas, paní doktorka mě prohlídla a na ultrazvuk už přizvala i tatínka. U miminka A vše v naprostém pořádku, miminko B přestalo růst. Okamžitě mi napíchali první dávku kortikoidů na vývoj plic, vzali stěr na covid a odeslali nás na Obilný trh… Začala jsem se hrozně bát, co s miminky bude, byla jsem teprve ve 30+5 t. t. a odhad u miminek byl kolem 1 300 gramů a 900 gramů…
Hrozilo, že jedno z miminek nepřežije
Během příjmu si tatínek pročítal zprávu od paní doktorky a přečetl si, že u menšího miminka má podezření na krvácení do mozku. Takže další šok a obrovský strach, co bude dál… Po příjmu následoval kolotoč monitorů co tři hodiny, aby se vědělo, jak se jim daří. V pátek ráno další injekce kortikoidů a ultrazvuk… Tam mi pan doktor řekl, že se máme smířit i s variantou, že odjedeme pouze s jedním miminkem. Nikdy bych nikomu nepřála zažít tento pocit bezmoci a strachu o ty dva malé tvorečky uvnitř…
Jak se má člověk smířit s tím, že bude možná jen jeden, když se celou dobu těší na dva? Pořád jsem se obviňovala, co jsem udělala špatně, co jsem měla dělat jinak, proč se to děje právě nám… Do toho všeho doba covidní, takže za mnou partner nesměl, abychom na tyto nejhorší dny byli spolu. Přesto za mnou den co den dojížděl, stál pod oknem a dodával mi sílu a statečnost, alespoň takto. Celá rodina a přátelé nás podporovali na dálku a věřili s náma ve šťastný konec…
Při hledání informací jsem narazila na Nedoklubko
Přes víkend nás pouze sledovali s tím, že v pondělí bude ráno další ultrazvuk a podle toho se rozhodne, jestli jdeme rodit. Museli najít správný okamžik (ani brzo, ani pozdě), kdy těhotenství kvůli miminkům ukončit… Čekání bylo dlouhé, člověk má spoustu času, brouzdá po internetu, hledá informace a tak jsem narazila právě na Nedoklubko. Pustila jsem si video Neonatologie očima rodičů a zoufalstvím plakala, že toto musí být zlý sen, že my ještě nemáme rodit, my ještě nejsme u konce. Video mi nastínilo cestu, co nás čeká…
A pak přišel ortel: Porod
Přišlo pondělí a po ultrazvuku ortel, že jdeme rodit… Tatínek během chvilky přijel, mě mezitím stihli nachystat a jelo se na sál. Jen letmo jsme se zahlédli a už nás zase rozdělili. Po několika neúspěšných pokusech o epidurál a spinál, přistoupili k celkové anestezii. Dál si už pamatuji pouze to, že jedu ze sálu, bříško prázdné a místo, abych se ptala, co se nám narodilo, tak jsem plakala, jestli obě děti žijí.
14. 12. 2020 ve 31+2 se nám narodila Barunka s 1 490 gramy a Petřík s 960 gramy… Týden strávili na JIPRM, ale oba byli moc šikovní a tak nás rychle přesunuli na roomingový pokoj. Člověk si říká, že má to nejhorší za sebou, ale přišla další rána…
Přišly zdravotní komplikace
Barunce se po infuzi udělala nekróza na ručičce 3 x 3,5 cm, takže koloběh převazování, čištění, riziko plastiky a převoz do dětské nemocnice. U Petříka se krvácení do mozku nepotvrdilo, ale diagnóza Obstrukční hydrocefalus ano… Takže následovaly dny plné radosti a zase strachu. Komůrky se sledovaly, ale po měsíci se najednou začaly zvětšovat, takže převoz taky do dětské nemocnice, magnet a druhý den zavedení portu… Každý den punkce moku po dobu 14 dnů, dalších 14 dnů bez punkcí a přesto další operace a zavedení shuntu.
Barunku nám pustili domů
Doma s ní byl tatínek a já denně po dobu třech týdnů jezdila za Petříkem a sledovala jeho boj na JIP až po odjezd domů. Po 87 dnech jsme byli doma konečně všichni čtyři ❤️💙
„Díky“ tomuto osudu jsem poznala, jak pevný je náš vztah s partnerem, mnoho silných maminek a tatínků, spoustu příběhů a osudů mnohdy horších než ten náš…
Získala jsem nové přátelství, které nás spojilo v těch nejhorších chvílích v životě, ve chvíli strachu o naše malé bojovníčky ❤️
Kdo teď stojíte v podobné situaci jako my před čtyřmi měsíci, tak věřte. Věřte doktorům a sestrám, protože jsou to lidé na tom správném místě, jsou to andělé pro ty malé tvorečky. Věřte sobě, protože zvládnete mnohem víc, než si vůbec myslíte, i když máte mnohdy pocit, že už nemůžete a nevíte jak dál… A HLAVNĚ věřte jim, protože není větších bojovníků na světě než právě našich miminek do dlaně ❤️
Napsat komentář