Na podzim roku 2020 vyšlo Nejste v tom sami na téma Ženská energie. Do tohoto čísla patří samozřejmě také babičky. Babička Jana Šoukalová se s námi podělila o svůj pohled na předčasné narození vnoučátka. Přečtěte si ho i vy.
Jsem maminkou dvou dcer. Starší dcera se vdala a k 50. narozeninám mi porodila krásnou vnučku. Přestože byla holčička narozena v termínu, po těžkém porodu nedýchala. Putovala do inkubátoru a dcera pro velké krvácení na operační sál. Po pár hodinách nám řekli, že příští dny ukáží, zda má malá poškozený mozek. Dcera i vnučka to nakonec obě ve zdraví ustály a já si řekla, že to nejhorší má naše rodina za sebou za sebou. Jak jsem se zmýlila!
Měsíc po narození vnučky jsem dostala prý virózu a po týdnu v posteli vypadalo vše v pořádku. Pak ale přišel den, kdy jsem ránopro obrovské bolesti už nevstala. Nastaly měsíce plné vyšetření, rehabilitací a dalších zdravotních problémů. Postupně jsem začala zase normálně fungovat. Po roce jsem si ale všimla, že se mi na boku prsu dělá důlek. Po předchozích zkušenostech jsem vyrazila hned k lékaři. Verdikt zněl rakovina v pokročilém stádiu s metastázemi v páteři. Nastalo další kolo vyšetření, chemoterapií a operací.
Mezitím se vdala má mladší dcera. Dlouho nemohla otěhotnět a já si říkala, jestli se ještě druhého vnoučátka dožiji. Nakonec se dceři po drobném zásahu lékařů podařilo otěhotnět. Bylo to jako v pohádce! Měla jsem obrovskou radost, když jsem na Vánoce pod stromečkem našla dopis od budoucího vnoučátka, ve kterém stálo, jak se těší, až nás pozná, s přiloženou fotkou z ultrazvuku. Moje štěstí nebralo konce. Pak dceři ale lékaři zjistili těhotenskou cukrovku a nasadili dietu. Vše probíhalo dobře, jen dcera měla hodně malé bříško. Byla ve 32. týdnu těhotenství, když mi volala, že jde z kontroly a má nastoupit do nemocnice, protože nebyly slyšet ozvy srdíčka. Málem se mi v tu chvíli zastavilo srdce. V nemocnici naštěstí srdíčko nalezli, přesto si tam dceru pro jistotu chtěli pár dní nechat…
Večer jsem jí volala, ale telefon mi nezvedla. Byla jsem velmi nervózní, čekala jsem jak na trní, až se mi ozve. Za pár hodin mi přišla fotografie narozené vnučky. Pak teprve volal zeť, že dceři praskla voda a narychlo ji převáželi do Prahy na Bulovku, kde jí byl proveden císařský řez. Malinká naštěstí dýchala sama. Měla jsem obrovský strach! Bála jsem se nejen o ni, ale i o dceru – jak by psychicky zvládla, kdyby se s malinkou něco stalo. Když jsem poprvé viděla ten malinkatý uzlíček v inkubátoru, napojený na hadičkách, málem jsem přestala dýchat a vehnaly se mi slzy do očí. Před dcerou jsem se ale snažila nedat nic najevo, abych jí nepřidělávala starosti. Máma se vždy bojí o své děti, ale babička se o vnoučátka bojí ještě více. Teprve jako babička jsem si v plné síle uvědomila, jak bezbranné a maličké miminko je. Až s nabitými životními zkušenostmi se strach o potomky násobí…
Moje druhá vnučka je ale velká bojovnice, vše nakonec zvládla a já mám dvě krásné, zdravé vnučky. Dneska jsou té malé nedonošené dračici 2 roky a já jsem ta nejšťastnější babička pod sluncem. Jen doufám, že ty moje holky uvidím vyrůstat co nejdéle!
Nedoklubko přeje babičce Janě pevné zdraví, hodně sil a co nejvíce šťastných společných chvil s vnučkami! Děkujeme za sdílení silného příběhu!
Napsat komentář