„Chtěla bych se také podělit o náš příběh,“ nám jednoduše napsala paní Michaela. A také tak učinila. Přečtěte si i vy její příběh o boji. Miminko se jí narodilo už ve 24. týdnu. A jak to dopadlo?
Nejdříve jsem nečekaně otěhotněla přes nitroděložní tělísko, tak jsme se rozhodli, že tělísko dáme vytáhnout a miminko si necháme. Nakonec se tělísko podařilo vytáhnout až na druhý pokus a těhotenství probíhalo bez problémů. Ve 23. týdnu mi pomalu začala odtékat plodová voda, tak jsem šla k lékaři a bylo mi sděleno, že plodová voda odtekla úplně, ale stále se snaží tvořit nová.
Pan doktor mně ihned poslal do Fakultní nemocnice
Po vyšetření mi bylo řečeno, že už tam musím zůstat. Miminko v tu dobu mělo 23 týdnů a 6 dní a vážilo asi 690 gramů, takže na svůj věk bylo větší. Věděla jsem, že to bude holčička a dávali ji šanci 50:50, dohodli jsme se, že mi začnou podávat kortikoidy, aby se rychle dovyvinuly plíce.
V nemocnici jsem byla čtvrtý den a začaly mi porodní bolesti. Valentýnka se narodila v neděli ve 21 hodin, spontánně záhlavím. Vážila 730 gramů a měřila 36,5 cm. Byly to opravdu veliké nervy. Bohužel placenta ještě nebyla zralá, tak mi museli provádět kyretáž. U porodu byla spousta lékařů a sestřiček, ale byli naštěstí všichni skvěle sehráni a věděli, co mají dělat. Ihned ji odváželi na speciální oddělení a já jsem vůbec nevěděla, jestli přežije.
Byl zvláštní pocit jí vidět
Ráno jsem se snažila odstříkávat mlíčko, ale moc to nešlo. Hned po obědě jsme mohla konečně Valinku vidět. Byl to hodně zvláštní pocit. Stála jsem u inkubátoru a paní doktorka mi říkala, co všechno s ní museli dělat, skoro ničemu jsem nerozuměla. Viděla jsem jen spoustu hadiček a monitorů, které občas pípaly, což znamenalo, že nedýchá. Byla to hrozná bezmoc…
Za dva dny jsem byla propuštěná z nemocnice. Do nemocnice za Valinkou jsem se snažila jezdit každý den s odstříkaným mlíčkem a stále jsem ji četla a zpívala. Její straří sestřička ji občas namalovala obrázek. Mojí největší oporou byla moje maminka. Naopak manžel celou situaci nezvládal a nechtěl se jít na Valinku ani podívat.
Těšila jsem se, až si jí odvezu domů
U Valinky byla zjištěna Retinopatie 1. a 2. stupně, je to onemocnění očiček, které se dá operovat. Ale zatím se čekalo, jak se nemoc bude vyvíjet dál… Po třech měsících už Valinka konečně dýchala sama a já jsem mohla nastoupit do nemocnice za ní, abychom si na sebe víc zvykly. Na dechové podpoře byla celkem 82 dní. Sestřičky mě poučily o péči nedonošeného miminka a také, jaké léky a v jakou dobu ji mám podávat.
Po pěti dnech jsme jely domů. Vážila už 2 500 gramů, ale všem připadala maličká 🙂 Každý týden měla nějaké vyšetření. Očička se jí jako zázrakem vyléčily samy bez operace. Teď je to 2 roky od jejího narození. Valinka je úplně v pořádku, nemá žádné následky. Je to malý živel plný energie. Hodně lidí nevěřilo, že vůbec přežije, a pokud ano, tak s nějakými následky, ale ona všem ukázala, jaká je bojovnice a všem vytřela zrak. Já jsem si ani na chvíli nepřipustila, že by to bylo jinak a věřila jsem jí!
Napsat komentář