Byla jsem vyděšená: Přežijeme? Bude náš Jaroušek v pořádku?

Po prodělání několika hlubokých žilních trombóz a strávení týdnů na JIPce jsem měla obavy z těhotenství, ale biologické hodiny zaúřadovaly a s manželem jsme po čase snažení počali miminko.

K trombofilii se již v prvním trimestru přidala těhotenská cukrovka, mimo dvou injekcí denně na ředění krve jsem si musela začít píchat i inzulín. Přestože mi bylo dlouho špatně, těhotenství probíhalo bez problémů až do 30. týdne. Po prozvracené noci jsem navštívila gynekoložku, která mě vyšetřila a řekla, že je vše v pořádku. V noci ale zvracení pokračovalo a já téměř nedokázala opustit záchod. Vyrazili jsme tedy směr porodnice, raději budu za hypochondra, jen když mi dají něco proti zvracení. Opět všechna vyšetření dopadla na jedničku, tlak i bílkoviny zcela v pořádku, ale abych po inzulínu a zvracení neupadla do hypoglykémie, raději si mě nechali v porodnici do rána.

Ráno po lécích proti zvracení  mi bylo dobře, proto byl šok, když za mnou přišel přednosta gynekologie, že mám HELLP a miminko se narodí ještě týž den.

Udělala jsem tu největší hloupost a googlila. První odkaz uváděl úmrtnost až 30 % u matky i dítěte! Před císařským řezem jsem byla vyděšená, jaké jsou šance miminka narozeného v 30. týdnu? Přežijeme? Bude náš Jaroušek v pořádku? Kvůli extrémně nízkému počtu krevních destiček a naředěné krvi jsem měla celkovou narkózu. Byl to zvláštní pocit usínat s bříškem a probudit se prázdná…

Druhý den jsem měla velkou motivaci vstát a chodit, až když jsem sama došla na neonatologickou JIP, mohla jsem vidět svého bojovníčka. Byl tak malinký a křehký, nikdy jsem nepoznala takový strach jako v tu chvíli. Naštěstí u Apolináře jsou opravdoví kouzelníci a Jaroušek nám rostl a sílil před očima. Po šesti týdnech jsme si vezli náš plně kojený a zdravý poklad domů.

V tu chvíli jsem se rozhodla, že tohle už nechci zažít a Jaroušek bude jedináček. O rok později jsme ale s manželem změnili plány a brzo se mi podařilo opět otěhotnět. Od začátku jsem měla strach o sebe i o miminko, ale dle lékařů pravděpodobnost opakovaní HELLPu je extrémně nízká a já byla hlídaná kapacitami.

Bohužel těhotenství bylo opět náročné a já v jeho průběhu prodělala další žilní trombózu a byla ještě více ředěná a vystrašená, zda  po sobě nenechám syna samotného. Miminko ale rostlo a já odšrktávala milníky: screening, životaschopnost miminka, 30. týden  a konečně i 37 týden.

Ale v den 37+0 mi bylo zle, přičítala jsem to psychice, jen 4 dny předtím syn oslavil 2. narozeniny a mně všechno připomínalo okolnosti jeho narození. Lékaři jsem se svěřila s obavami a ten mě uklidnil, že vše jde, jak má a už za dva týdny bude holčička na světě po dalším císařském řezu. Přesto můj stav nepodcenil a udělal odběry. O dvě hodiny později mi volal, že výsledky jsou špatné a já mám opět HELLP syndrom a musím co nejdříve do nemocnice.

Další porod, který byl proveden v celkové narkóze byl prý velmi náročný a já silně krvácela, znovu jsem měla namále. Přestože fyzicky se vzpamatovávám i teď, sedm týdnů po porodu, psychicky bylo očistné mít miminko, které jsem si mohla jen pár hodin po porodu pochovat a od druhého dne mít u sebe.

Teď už jsme kompletní rodina a Jaroušek je velký šikovný bráška.