Monika Lévaiová je jednou z žen, které porodily jako covid pozitivní. Zažila si tedy nejen šok z předčasného porodu, ale také velmi nelehkou situaci, kdy musí zůstat nemocná v karanténě a za svým miminkem vůbec nesmí. Jaké to pro ni bylo? Jak hodnotí dny kolem porodu nyní, když už se svým miminkem může být a těší se na brzký odchod domů? Přečtěte si její příběh o tom, jak jako nakažená covid-19 porodila ve 30 + 1 Kubíka s porodní hmotností 1 300 gramů.
Měla jsem rýmu, jinak mi nic nebylo
Říkala jsem si, že je to alergie na pyl, kterou trpím. Na test jsem šla, protože přítel byl pozitivní. V den testu už mi taky bylo zle, přidaly se horečky a opravdu veliký kašel. Den nato jsem se dozvěděla, že jsem pozitivní. Tehdy mi také začalo tvrdnout břicho. Volala jsem proto na gynekologii a svému obvodnímu lékaři s tím, že mám strach o dítě. Hlavně kvůli kašli a horečkám jsem se obávala. Břicho mě bolelo a horečky nešly srazit. Přehazovali si mě jako horkou bramboru, nikdo mi nedokázal odpovědět, natož mě uklidnit. Večer jsem přestala cítit pohyby… Říkala jsem si, že to bude tím paralenem, únavou a tak…
Jako covid pozitivní mě nikde nechtěli vyšetřit
Ani další den jsem ale pohyby vůbec necítila. Raději jsem znovu volala doktorům, už notně vystrašená. Obvodní lékař mi řekl, ať to řeším s gynekologií. Jenže všichni mi říkali, že covid pozitivní na prohlídky neberou. Odkázali mě na pohotovost do nemocnice, kde jsem byla registrována k porodu. Což byla porodnice v Rakovníku. Jenže ani tam mě po telefonickém dotazu nechtěli vyšetřit. Prý si mám dojet někam blíže bydlišti, když je to akutní. Jako covid pozitivní jsem se jim asi nehodila…
Po telefonátu do Hořovic se mi ulevilo, úžasný pan doktor Aleš Klán mě vyšetřil. Miminko se bohužel vůbec nepohnulo po celou dobu vyšetření. Poslali mě na porodní pokoj s tím, že bude nejspíše nutný akutní císař… Během příprav na operaci zjistili, že mám HELLP syndrom, malý je v tísni, selhávají mi játra a navíc mám poruchu srážlivosti krve. Hrozilo, že mi bude odebrána děloha…
Nebylo to jednoduché: předčasný porod, zápal plic, separace od miminka
Později jsem se dozvěděla, že jsme oba – já i syn – utekli hrobníkovi z lopaty. Šlo opravdu o hodiny mezi životem a smrtí. Nerada na ty dny vzpomínám, měla jsem k tomu covidový zápal plic, musela jsem být hospitalizována na interně. Ty první chvíle, kdy najednou nemáte břicho ani dítě, jsou šílené. Nevíte, co děláte v nemocnici, co se vlastně stalo… Byla jsem úplně sama. Bez partnera. Všechny ty pocity, výčitky, smutek, vztek. Strach, co nás čeká. Otázky, proč právě my. Neustále jsem myslela na to, že jsem se připravovala na normální porod… Bylo to tak těžké! Myslela jsem, že to nezvládnu, že to nedám. Těžko jsem si ke Kubíkovi vytvářela vztah… Kvůli covidu za mnou navíc nikdo nemohl, ani přítel. V takovýchto chvílích u sebe potřebujete mít někoho blízkého… Jenže nemůže za vámi, nesmí vás obejmout a podpořit. Nemáte se komu vyplakat. Nebyla jsem nejprve ani schopna pochopit, co se stalo, že mám dítě, že jsem máma. Nemohla jsem za ním… Sem tam jsem měla i pocit, že ho nechci, protože takhle se to celé stát nemělo. Těšila jsem se na veliké tříkilové donošené miminko… Myšlenky na to, že předčasný porod na něm zanechá následky, se samozřejmě také vkrádaly.
Trvalo dlouhých 14 dní, než jsem malého mohla konečně vidět!
Dokud jsem neměla po karanténě a nedržela v ruce negativní test, nesměla jsem za synem chodit. Jeho tatínek za ním ale chodil, pečoval o něj, klokánkoval… Paní primářka Dokoupilová mi posílala videa a fotografie, abych ho alespoň takto zprostředkovaně mohla vidět. Jakmile bylo možné ho vidět na vlastní oči, byl to šok. Všude hadičky, kabely, všechno pípalo… Strašný pocit! Bála jsem se na něj i podívat, natož na něj sáhnout! Byl to obrovský nápor na psychiku. Pomohla mi ale paní psycholožka… Vše jsem nakonec zvládla a jsem ráda, že se o něj už mohu starat. Nedala bych ho! Malý je moc šikovný. Je bez podpory dýchání, jsme spolu na pokoji…
Kojit se mi nepodařilo. Zkoušela jsem odstříkávat, ale vždy to bylo jen pár kapek. Už v době, kdy jsem za synem konečně mohla, jsem téměř žádné mléko neměla… Kubík dostával mlíčko od dárkyň a nyní je na mléku umělém. Krásně přibírá. Brzy pokoříme dvě kila. Těšíme se už pomalu domů!
Kvůli covidu jsme ošizeni o spoustu věcí… Nestihli jsme třeba těhotenské focení. Nenakoupila jsem si výbavičku. Nezařídili jsme pokojíček. Partner nemohl se mnou na kontroly, neslyšel srdíčko na ultrazvuku. Nebyli jsme na tohle vše připraveni….
Hlavní je, že je Kubík s námi, že vše zvládá a je v pořádku! Nic důležitějšího není!
Pohled MUDr. Mileny Dokoupilové, primářky neonatologického oddělení v Hořovicích, kde Monika rodila: „Covid pozitivita je stále velký strašák, zvlášť, když se jedná o těhuli. Z poklidného páteční odpoledne nás vytáhla maminka, která přišla na naši porodnici v 30. týdnu pro snížené vnímání plodu a s prokázanou covid pozitivitou. Nejdříve to vypadalo jen na sledování, ale zhoršující se stav koagulace maminky při HELLP syndromu vedl k okamžitému ukončení gravidity. A pohroma byla na světě. Maminka po porodu na ARU, otec covid pozitivní doma a malý drobek vážící 1,3 kg sám s námi na oddělení. Vím, že rychlý předčasný porod patří mezi nejtěžší stavy pro oba rodiče. A když se k tomu přidá těžký zdravotní stav, je problémů na jednoho víc než dost. Jak jsme zvyklí s rodiči hodně komunikovat, najednou nebyl ani jeden z rodičů. Ještě, že máme vyspělé telekomunikace. Fotky, videa a telerozhovory se staly na 2 týdny našim jediným denním pojítkem. Bylo to pro oba rodiče moc těžké, ale věřím, ze se nám podařilo jim pomoci zvládnout tuto těžkou nepředstavitelnou situaci.“
Napsat komentář