Kateřina Výborná je jednou z těch žen, které předčasně porodily v době pandemie. Podělila se s námi o svůj příběh, který má šťastný konec. Její synek brzy oslaví 1. narozeniny.
Bude tomu za chvíli rok, kdy mi časně ráno praskla voda…
Moje těhotenství probíhalo bez větších zdravotních komplikací, na naše první miminko jsme se s manželem moc těšili. O to větší šok pro nás byl, když jsme chvátali do nemocnice v Prostějově, kde jsme záhy zjistili, že musíme do Olomouce. Dodnes si pamatuji, jak manžel opakoval, že je to strašně brzy, a během jízdy porušil snad všechny dopravní předpisy. O předčasně narozených miminkách jsem nevěděla skoro nic a o tom, že všechny nemocnice mě nemohou hospitalizovat, jsem také neměla ani páru. V Olomouci nás přijali skvěle, po sérii vyšetření jsem zůstala na pokoji napojená na kapačky a dostala injekci pro dozrání plic našeho drobečka. Jako první jsem hledala informace na internetu, abych zjistila, co to pro nás všechno znamená. Zadala jsem 33. týden těhotenství. Vyběhly na mě příběhy miminek na stránkách Nedoklubka. Přečetla jsem všechny!
Jsem tedy ráda, že i já mohu nyní přispět naším příběhem a uklidnit tak třeba některou maminku, která právě teď leží na porodním boxu…
Tomášek přišel na svět přirozeným porodem
Po vysazení kapačky se mi rozjely kontrakce a já věděla, že ten den porodím. Jelikož jsem rodila v první vlně pandemie, byla všechna nařízení velmi přísná, ale já za to byla ráda. Cítila jsem se více v bezpečí. Manžel mohl být celou dobu porodu se mnou a byl mi velkou oporou. Celý tým na oddělení ve mně zanechal úžasný pocit klidu a profesionality a byla jsem ráda, že jsem právě tam. Tomášek se narodil ve 33 + 3 týdnu těhotenství s porodní hmotností 2 060 gramů a 44 cm. Po porodu ze mě spadl neuvěřitelný balvan nervozity a obav. Tak nějak jsem věděla, že je všechno v pořádku. Našeho syna odvezli na novorozenecké oddělení a my byli dopředu informováni, jak to po porodu bude probíhat.
Začátky pro mě nebyly jednoduché
Manžel se mohl jít ihned na malého podívat a já za dvě hodiny také, nikomu z přítomných nevadilo, že bylo chvíli po půlnoci. Všichni to brali jako samozřejmost. První dny ležel náš Tomášek napojený na plicní ventilátor. S prvním odstříkaným mlékem jsem běžela z oddělení gynekologie, jako by to bylo zlato. Za několik dní převezli Tomáška na JIRP. Po kolotoči odstříkávání, prvních nepodařených pokusech o kojení i po opakované novorozenecké žloutence mi pomalu docházely síly. Byla jsem ráda, že sestřičky z oddělení předávaly pozitivní energii, úsměvy i cenné rady včetně těch, že bych si měla odpočinout i já.
Manžel byl obrovskou podporou
Zanedlouho jsem našla tempo, kterým se dalo vše zvládat, rozkoukala jsem se a docela se uklidnila. Začala jsem našemu miminku psát také na památku do mobilu deníček. Tam jsem psala snad každou maličkost. Když si to dnes pročítám, jsem za to moc ráda, člověk rychle zapomene… Než jsem došla k inkubátoru, čtyřikrát jsem si vydezinfikovala ruce, nasadila roušku a mohlo začít každodenní přikládání k prsu, klokánkování, odsávání mléka. Při tom všem byl každý den se mnou i manžel. Pracuje v Olomouci, tak jezdil, jak jen to šlo. Poprvé měl obavy si malého pochovat, byl tak maličký. Vše zvládl a obavy byly hned pryč. Sestřičky byly vždy nápomocné a moc milé. Muž mohl přijít kdykoliv chtěl, malého si pochovat, vyřizoval mu vzkazy babiček i pozdravy celé rodiny, byl nám velkou psychickou oporou. Tatínci byli po dobu mého pobytu v nemocnici i přes pandemii koronaviru vždy vítáni a myslím, že alespoň maminky rozptýlili od pobytu v nemocnici a hlavně od velké nejistoty, jak to bude dál. Dodnes máme schované manželovy parkovací lístky z nemocnice na památku.
Konečně jsme spolu byli na pokoji!
Za čtrnáct dní jsme se dostali na pokoj a mohli být více spolu. Už jsem chápala, proč v příbězích maminek na Nedoklubku jsou miminka označována jako bojovníci. Oni jimi totiž opravdu jsou! A je jim potřeba věřit. Našemu Tomáškovi všechno dlouho trvalo, když si odsál svoje první dva mililitry mléka, byl to zázrak. Pořád by spal, měl na všechno čas. Ostatní miminka narozená podobně již dávno odcházela domů a my pořád byli na oddělení. Když se na to dívám zpětně, nebyla to dlouhá doba. Jsou miminka, která tam leží daleko delší dobu a jejich maminky moc obdivuji, ale v tu chvíli to nikomu nedochází a každý den navíc je moc dlouhý. Nabrečela jsem se toho dost a manžel to musel každý den poslouchat, ale já jsem byla šťastná, že to mám s kým sdílet, byl jediný z mých blízkých, kdo viděl, jak to všechno je. Návštěvy byly zakázané a byla jsem odkázána jen na něj.
Domů jsme šli zhruba po měsíci
Jsem moc vděčná, že jsme byli hospitalizováni právě v Olomouci, mají tam neuvěřitelný tým profesionálů a velmi laskavých lidí a slovy ani nejde vyjádřit, jak moc si jich vážíme. Tomášek se narodil na Den matek a na Den dětí jsme byli spolu doma. Náš odjezd nakonec přišel dřív, než jsem myslela. Sám se celý den napapal, byl tedy bez sondičky, dostal za to i diplom, který visí u nás doma na ledničce. Tentokrát už ale doma.
Brzy oslavíme 1. Tomáškovy narozeniny!
Nikdo by nepoznal, že se narodil o měsíc a půl dříve. Má téměř 10 kilo, začíná se stavět na nohy, obchází nábytek, sám sedí, leze po čtyřech a krásně papá. Je zdravý a nevydrží ani minutu v klidu. Neříkám, že vše bylo jednoduché, byly chvíle, kdy mi bylo ouvej, náš chlapeček je velmi plačtivé miminko, v noci se budí pořád po třech až čtyřech hodinách, vše, co se naučí, má zasloužené velkým úsilím. Máme všichni za sebou i covid-19, ale to jsou jen maličkosti. Poděkovat musím i celé naší široké rodině, hlavně mojí mamince, která nám byla vždy na blízku, když bylo potřeba, a to nejen s uvařeným obědem…
Rok 2020 bude pro nás nezapomenutelný ve všech ohledech. Ale nejdůležitější z toho všeho je, že máme doma to naše milované miminko a jeho úsměv vydá za všechny ty útrapy a strasti.
Přejeme všem hlavně pevné zdraví a zdravíme všechny malé bojovníčky do jejich skleněných domečků, jak se píše v jedné krásné pohádce pro kulíšky.
Napsat komentář