Na začátku e-mailu stálo: „Sleduji Nedoklubko na Facebookové stránce a řekla jsem si, že bych svým příběhem taky ráda přispěla.“ Příběh maminky Petry je velmi silný. Začtěte se do něj i vy…
Je mi 33 let a na děti jsem se nikdy necítila, nebyla jsem taková ta teta, která se hrne ke kočárku a je unešená z každého dítěte. Spíš naopak. Jenže pak jsem poznala svého současného muže a názor poněkud přehodnotila. V červnu roku 2019 jsme se vzali a krátce po svatbě jsem zjistila, že jsem těhotná. Začali jsme se s manželem na miminko těšit a plánovali jsme, jak to doma zútulníme a jak budeme nakupovat různé oblečky a tak…
Chodila jsem k paní doktorce na pravidelné kontroly a vždycky bylo všechno v pořádku. Mírně vyšší tlak, a placenta o něco níž, ale nic hrozného. Brala jsem to tedy tak, že jsem v pořádku. I na prvním screeningu nám vyšlo vše v pořádku. Akorát ve 20. týdnu mi vyšly vyšší hodnoty z krve na Downův syndrom. Na ultrazvuku už bylo ale vše v pořádku…
Ve 25. týdnu mě začala bolet hlava
Bylo 20. 12. 2019 a já byla ve 25+6 týdnu těhotenství. Už druhý nebo třetí den mě pobolívala hlava. Byla jsem na sebe v těhotenství opatrná, tak jsem si řekla, že si radši dojdu k paní doktorce. Už když jsem seděla v čekárně, začala mi vystřelovat prudká bolest do pravého ramene, ale přikládala jsem to tomu, že jsem si ho asi v noci přeležela.
Když jsem se dostala na řadu, jen jsem řekla, že mě bolí hlava. Paní doktorka se mě doptala na další příznaky (např. otoky nohou, atd.), ale nic z toho jsem neměla, ještě mi změřila tlak, a poslala mě s žádankou do nemocnice s podezřením na Preeklampsii nebo HELLP syndrom.
Podezření lékařů se potvrdilo
V nemocnici mi ihned udělali odběry, zkontrolovali bílkovinu v moči a změřili tlak. Ten jsem měla 158/109. Bílkovinu si už ani nepamatuju. Poslali mě na chodbu s tím, že výsledky odběrů budou za 2 hodiny a že si musím počkat. Mezi tím mi ještě asi 3x změřili tlak, který se neměnil a dostala jsem Dopegyt.
Bolest v rameni se postupně zvyšovala a přidala se i mírná bolest v podžebří. Po dvou hodinách čekání mě poslali na ultrazvuk, kde mi paní doktorka řekla, že miminko je v pořádku, ale že asi budeme muset ukončit těhotenství. V tu chvíli mě napadlo jediné – to budu muset jít na potrat? Nebo co to znamená?
Pan doktor si mě zavolal do ordinace a sdělil mi zprávu, že se jedná o HELLP syndrom a jelikož jsem v takto nízkém týdnu, převezou mě do Fakultní nemocnice do Hradce Králového, kde jsou na takto malá miminka, v případě narození, specializovaná.
Po převozu do Hradce si pamatuju, že už jsem mohla jen sedět, když jsem si lehla, začalo mi být špatně. Dostala jsem i kortikoidy na uzrání plic miminka. Mezitím přijel do Hradce i můj manžel a byl mi tam velkou oporou. V jednu chvíli se mi udělalo zle a začala se mi motat hlava. V tu chvíli se kolem mě seběhlo několik sester a doktor a všichni najednou věděli, co mají dělat. Odváželi mě na sál a mně byla hrozná zima.
Seběhlo se to tak rychle! A syn byl na světě…
Pak si už jen pamatuju, že jsem se vzbudila, a viděla manžela, jak mi říká, že máme syna. Potom jsem se probudila až na JIPce. Přišla za mnou paní doktorka, která mi řekla, že máme syna, který váží 730 gramů a měří 32 cm, po narození sám dýchal a brečel. Na JIPce jsem strávila tři dny a pak mě převezli na standardní oddělení, to bylo 23. 12. 2019. Sestřička mi povolila, že se můžu jet podívat za malým na dětskou kliniku, samozřejmě s doprovodem. Byla jsem hrozně nervózní. A možná to bude znít divně, a někteří mě nepochopí, ale v tu chvíli, když jsem ho viděla, tak jsem necítila to, co bych asi jako matka cítit měla. Rozbrečela jsem se, ale řekla jsem jenom, že je hrozně maličký.
Můj stav se zkomplikoval
Druhý den, tedy na Vánoce, mě pustili domů. Jupííí, dobrá zpráva, říkala jsem si. Ještě jsem se byla podívat na malého a jeli jsme domů. Jenže… Celý den jsem byla hrozně unavená a začal mě bolet pravý bok. Večer se to už nedalo vydržet, a proto mi manžel zavolal záchranku. Ti nevěděli, co se mnou je, tak mě odvezli do nemocnice do Pardubic a řekli manželovi, aby si pro mě pak přijel, že nejspíš dostanu jen něco na bolest.
Po kontrole panem doktorem mi byla zjištěna diagnóza – subkapsulární hematom u jater a poměrně dost velký. Opět jsem skončila na JIPce, kde se ale čekalo, jestli se hematom začne vstřebávat. Bohužel se nevstřebával, proto byla nutná operace. Původně měla být operace provedena laparoskopicky, jenže se údajně odsávačka ucpávala a proto bylo nutné provést operaci standardně. Po týdnu po operaci mě pustili domů. Manžel mi mezi tím vším zařizoval např. mateřskou, a jezdil střídavě navštěvovat jak mě, tak malého.
…jenže to nebyl konec!
Po propuštění do domácího léčení jsem byla doma přesně 3 dny, když se mi najednou zhoršilo dýchání a já nemohla popadnout dech. Manžel opět volal záchranku, tentokrát už věděli, co se děje – plicní embolie. Odvezli mě do Pardubic, a poté opět do Hradce Králové, protože tam mají lepší přístroj, kdyby náhodou. Jelikož jsem byla krátce po takovém zákroku, nemohli mě léčit tak, jak by chtěli. V Hradci jsem si poležela téměř tři týdny. Už jsem ale byla blíž malému a za pobyt v nemocnici ho dvakrát viděla.
Konečně mohla za malým jezdit
V únoru 2020 mě už propustili domů. S manželem jsme ještě mohli jezdit za naším Matýskem spolu. Všichni byli na JIPce tak strašně hodní. A já si ho konečně mohla pochovat. Pořád byl tak maličký a křehký. Snažili jsme se tam jezdit, co to šlo. Pak přišel koronavirus a manžel měl návštěvy zakázané, takže jsem jezdila už jen já. Postupně ho z JIPky přeložili na intermediární oddělení. Měli jsme z toho radost, že se mu daří.
Při každé návštěvě mi byla sdělena nová informace: můžete na návštěvy / nemůžete / můžete, ale snažte se co nejmíň. Bylo to hrozně těžké období a Matýsek si každý měsíc vytrpěl něco. V lednu mu operovali srdce (nesrostlá dučej), v únoru oči (retinopatie 3. stupně) a v březnu tříselnou kýlu.
A pak jsme šli konečně domů!
V dubnu 2020 mi sdělili, že to vypadá, že je Matýsek připravený jít domů a že mě k němu můžou už přijmout. Týden jsem spolu krásně zvládli a domů nás pouštěli s váhou 3 310 gramů.
Matýsek je zlaté miminko a dělá nám obrovskou radost. Musíme chodit na různá vyšetření a hlídají nás snad kde to jen jde, ale kontroly probíhají nadmíru dobře a všude mají z Matýska radost, jaký je to šikovný kluk.
Nyní mu je už 14 měsíců bio (11 měsíců korigo), chodí kolem nábytku, šmejdí a chviličku neposedí 🙂
Dokonce začíná i samostatné krůčky, bez opory. Po poslední kontrole na fyzioterapii nám bylo sděleno, že Matýsek je opravdu šikovný a že už není třeba, abychom k nim docházeli. Že se máme přijít ukázat, až bude nějakou dobu chodit…
Po porodu za mnou přišla moc milá paní z Nedoklubka Míša a všechno mi vysvětlila a moc hezky jsem si s ní popovídala. Díky ní o Vaší instituci vím, a jsem za to hrozně moc vděčná. Čas od času si i teď pošleme nějakou zprávu, jak se nám daří. Děkuji za všechno 🙂
Napsat komentář