„Dobrý den po roce a půl jsem se rozhodla napsat pár slov o své dcerce Sabince, která se narodila ve 33+4 týdnu těhotenství,“ napsala nám paní Krutská. Po dvou předchozích bezproblémových těhotenstvích se jí třetí holčička narodila dříve, než měla… Jak se to tehdy vše odehrálo?
Nejprve mi v nemocnici řekli, že je vše v pořádku
Bylo 4. 7. 2019, když jsem ještě dopoledne byla venku s dětmi na procházce. Odpoledne se vše otočilo a mně začaly bolesti nejen v podbřišku, ale i v zádech. Našla jsem si spoj do nemocnice, jelikož manžel byl tenkrát v práci a nemohl se uvolnit. Jela jsem do nemocnice, kde mi řekli, že to nic není, a že malá má ještě čas na to, aby šla na svět. Bohužel ale bolesti nepolevovaly, ba naopak, začaly se stupňovat. Prošla jsem si vyšetřeními a každý lékař, který mě viděl, byl stejného názoru…
Pak se ale doktoři rozhodli těhotenství ukončit
Řekla jsem zdravotníkům, že pokud se mnou nic dělat nebudou, pojedu domů, že nebudu v nemocnici, jelikož manžel jako OSVČ nemůže být zadarmo doma a nemá kdo pohlídat děti… Čekala jsem dvě hodiny na rozhodnutí lékařů. Rozhodli se nakonec, že provedou císařský řez. Měla jsem skutečně velké bolesti a kvůli dvěma předešlým císařským řezům se jim nechtělo riskovat, že to moje děloha nevydrží… Malá se narodila v 17:09 hod, váha: 1 690 gramů a 41 cm. Odváželi ji ihned na JIRP, kde měla jen dechovou podporu, aby se moc nenamáhala. Druhý den jsem k ní již mohla a viděla jsem jí. Byla jako malý uzlíček, který si nemohu pochovat. Brečela jsem… Byla jsem vlastně ráda, že je mezi námi.Nebylo to snadné
Zároveň jsem se proklínala za to, že jsem jí nedokázala donosit. Dne 6. 7. 2019 jí museli lékaři uspat do umělého spánku, jelikož se zjistilo, že má slabý zápal plic. Spala asi 5 dní…
Když jí probudily a ona byla již o hodně lepší, tak jí jen nechávali tu podporu dýchání. Asi po 2 týdnech jsme jí s manželem mohli pochovat, oběma nám vyhrkly slzy do očí štěstím, že ten malinký uzlíček můžeme chovat.
Jezdila jsem za ní každý den od propuštění z nemocnice a seděla u ní hodiny, přebalovala ji, dělala, co bylo potřeba, abych to potom zvládala sama, i když byla takto malinká. Bylo to pro nás štěstí, že vůbec to vše zvládla a dokázala si vybojovat svůj život mezi námi.
Konečně jsme šli domů!
Celý měsíc ležela na JIRPu potom na 10 dní na JIP, odkud jsme si ji 6. 8. 2019 odváželi domů. Sice jsme necelý rok chodili na kontroly k různým lékařům, ale naše malá princezna vše dohnala… Naštěstí je zcela v pořádku a chodíme už jen k běžným doktorům.
Děkuji vám v Nedoklubku za to, že jste mi pomohli zvládnou tu těžkou chvíli a podpořili jste mne.
Napsat komentář