Až do 28. týdne probíhalo mé těhotenství bez problémů
Toho dne ráno, když sem se chystala do práce, jsem ale začala krvácet… Po okamžité hospitalizaci mi byla sdělena diagnóza – placenta praevia. I přes veškerá vyšetření, která proběhla do 28. týdne, včetně screeningů, mi nikdo o této diagnóze bohužel neřekl. Po několikadenní hospitalizace, kdy krvácení přestalo jsem byla propuštěna do domácí péče s upozorněním, že se stav může opakovat. Měsíc se nám dařilo dobře a pak krvácení nastalo znovu, to jsem byla ve 32. týdnu.
Miminku se dařilo, ale já velmi krvácela
Vzpomínám na ten den, jako kdyby byl včera – byla neděle odpoledne a opět jsem musela být pro krvácení hospitalizována s tím, že se uvidí, jak se krvácení bude vyvíjet. Miminku se na monitoru naštěstí dařilo dobře. V pondělí se stav zlepšoval, krvácení ustávalo. Těšila jsem se, až půjdu za pár dní domů zpět za manželem.
Bohužel v úterý brzy ráno, nastalo masivní krvácení, miminko bylo na monitoru opět v pořádku, to mě uklidňovalo. Ale teď šlo i o mě, abych neztratila hodně krve. Ráno jsem šla na ultrazvuk, kde padla věta: „Není na co čekat, musíme udělat císařský řez, miminko je sice v pořádku, ale krvácení nepřestává.“
Císařský řez se zkomplikoval: neslyšela jsem pláč miminka
Manželovi jsem pouze stačila napsat zprávu, že jdu na sál. Bohužel na jeho zprávu, která mi přišla, už nedostal odpověď a on musel čekat, kdy mu dám vědět, že jsme v pořádku a zda se nám narodil chlapeček nebo holčička. Císařský řez se bohužel zkomplikoval, miminko se zapříčilo a nešlo vytáhnout, spolykalo plodovou vodu a nastalo ticho, cítila jsem prázdné břicho a neslyšela pláč… Za chvíli, která trvala nekonečně dlouho, jsem zaslechla pláč našeho miminka a mě spadl kámen ze srdce.
Po provedené sekci za mnou přišla zdravotní sestřička a oznámila mi, že máme chlapečka, pojmenovali jsme ho Honzíčka, a že musí okamžitě do inkubátoru, a že za mnou odpoledne přijde lékař a řekne mi bližší informace. Najednou jsem se cítila osamocená, v bříšku jsem necítila pohyby miminka a neměla jsem ho ani vedle sebe. Žádný první kontakt, pohlazení,..
Lékařka mi ho vyfotila: byl nádherný!
Odpoledne za mnou přišla lékařka mi říct, že Honzík je v pořádku, že váží 2 120 gramů a měří 47 cm. Je v inkubátoru, má infuzi a podpůrnou kyslíkovou terapii. Nabídla mi možnost, že jí půjčím telefon a ona mi Honzíčka vyfotí. Byly to nejkrásnější fotografie, co jsem kdy viděla. Konečně jsem svého chlapečka mohla vidět, byl nádherný! Dodával mi neskutečnou sílu.
Druhý den ráno jsem šla s pomocí sestřičky do sprchy, řekla mi, že až se budu cítit dobře, mohu se jít na chlapečka podívat. Motivace byla tak veliká, že i přes motání hlavy a bolesti břicha jsem zvládla vstát, vykonat ranní hygienu a poté se pomalu vydat za Honzíčkem.
Konečně jsem ho mohla vidět ve skutečnosti
Když jsem Honzíčka spatřila poprvé, byl to překrásný pocit. Byl tak malinkatý a spinkal si v hřejivém pelíšku. Viděla jsem na něm, že je spokojený. Jelikož jsem měla drén, nemohla jsem ho pohladit, pouze koukat přes inkubátor. Druhý den po operaci mi drén vyndali a já se konečně mohla dotknout našeho chlapečka. Honzíček dostal modrou chobotničku a já věděla, že když nemohu být s ním, je s ním chobotnička, která ho ochraňuje.
Z důvodu epidemie COVID-19 byl zákaz návštěv a veliká bolest pro nás byla i ta, že Honzíka nemůže vidět manžel.
Honzíčkovi se dařilo moc dobře, byl šikovný a statečný
Sedmý den ráno jsem za ním přišla na box a čekal mě šok – inkubátor byl prázdný, ale ihned mě popadlo neskutečné štěstí, protože jsem Honzíka spatřila vedle prázdného inkubátoru v postýlce a sestřička nám oznámila, že už budeme spolu. Honzík postupně nabíral na váze, z plného krmení sondou, přes dokrmování, jsme postupně přešli na plné kojení.
Sedmnáctý den hospitalizace, těsně před Velikonocemi, nás propustili domů, konečně jsme se setkali s manželem a už nás nikdy nikdo nerozdělí.
A jedno vím jistě, andělé existují!
Napsat komentář