MUDr. Jozef Macko, Ph.D.: „Věřte svým předčasně narozeným dětem, jsou to úžasné bytosti!“

S panem doktorem Jozefem Mackem, primářem Novorozeneckého oddělení v Nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně, jsme si povídali o tom, co ho přivedlo k oboru neonatologie, jak jeho rodina vnímala, když trávil v práci i 20 nocí v měsíci a jak moc mohou rodiče na jeho oddělení pečovat o předčasně narozená miminka sami, jen za dozoru zdravotních sestřiček…

Pane doktore, i Vám položím otázku, kterou pokládám každému, s kým dělám rozhovor. Proč zrovna neonatologie? Jaká byla vaše cesta k tomuto oboru?

Ještě v průběhu studia na lékařské fakultě, v té době existoval samostatný pediatrický směr, jsem takzvaně přičichl k pediatrii a už jsem ji neopustil. Je asi řada důvodů, proč právě neonatologie. Jedním z nich je určitě fakt, že se jedná o velmi dynamicky se rozvíjející obor, neustále posunující hranice možností.

Čím si Vás neonatologie získala?

Vždy jsem se navíc domníval, že pomoc dítěti v prvních chvílích jeho života je pomocí na celý další život, tedy že jako neonatologové máme v rukou osudy dětí. A chtěl jsem tyto osudy učinit co nejpřijatelnější a co nejvíce dětem v jejich další cestě pomáhat. Možná trochu idealistické, ale podle mne pravdivé.

Jaké byly vaše začátky? Zavzpomínejme na tu dobu… Bylo to o hodně složitější než dnes?

Zcela jistě doba mých začátků byla v mnohém diametrálně odlišná ve srovnání s nynější situací. Začínal jsem v 80. letech minulého století, neonatologie jako samostatný obor ještě neexistovala, ale už v té době jsme se snažili posunovat možnosti medicíny a také se neustále učit.

Neměli jsme ty diagnostické a léčebné možnosti jako dnes, výsledky byly samozřejmě horší, nicméně i tak jsme dokázali řadě dětí pomoci překonat všechny komplikace a problémy bez výrazných deficitů či handicapů. Znamenalo to ale prakticky neopouštět nemocnici a doslova tam trávit život. Byly měsíce, kdy jsem v nemocnici trávil 20 nocí.

A neměl jste tehdy dojem, že Vám uniká něco „tam za zdmi nemocnice“? Co na to říkala Vaše rodina? Dal se vůbec skloubit tento náročný pracovní život se životem soukromým?

Vždy jsem měl štěstí na skvělé kolegy, výborný kolektiv a skutečně pro medicínu zapálené lidi. Samozřejmě 20 nocí v měsíci je extrém. Skloubit 400 i více hodin za měsíc v nemocnici s rodinným životem nebylo lehké. Manželka byla lékařka, do značné míry chápala mou povinnost trávit čas v práci, spokojena ale určitě nebyla. Nakonec se stejnou cestou (studium medicíny) vydala i dcera, která je lékařkou, žije a pracuje ale už nějakou dobu v zahraničí.

Zpětně hodnoceno, v nemocnici jsem strávil v životě určitě více času než doma. Ale asi to tak muselo být. Nikdy jsem si na takový objem práce nestěžoval. Jistě to ale neslo řadu negativ, několik let jsem kvůli práci neměl dovolenou. Život neonatologa je provázen 24hodinovou pohotovostí či připraveností sednout do auta a okamžitě směřovat do nemocnice. Ale jistě nejsem jediný, kdo takto žil a žije.

Od doby vašich začátků se posunula hranice životaschopnosti. V současnosti je dána na 24. týden těhotenství, v některých částech světa je dána dokonce na 22. gestační týden…

Myslím, že otázka přežívání dětí extrémně nezralých je nejen otázkou medicínskou, ale i etickou. Máme data o tom, že kvalita života dětí předčasně narozených se z dlouhodobého pohledu výrazně zlepšuje, na druhou stranu přicházejí problémy, o kterých jsme před lety příliš nevěděli. Jsou to například kognitivní poruchy, poruchy učení a další.

Dnes je ve vyspělých zemích poskytována péče dětem narozeným ve 22. týdnu a i tyto děti jsou schopny přežít a dále se vyvíjet bez velkých handicapů, ale jedná se o relativně malé procento dětí.

Vy jste znám tím, že propagujete co největší spolupráci mezi zdravotníky na neonatologiích a rodiči předčasně narozeného miminka… Proč je to tolik důležité, aby byl rodič do péče o nedonošené miminko co nejvíce zapojen?

Zapojení rodičů do péče o nezralé dítě je potřebné a nutné především proto, že dítě se po předčasném porodu ocitá v nepřirozeném prostředí intenzivní péče, obklopeno prostředím a vjemy, které jsou zcela odlišné od prostředí matčiny dělohy…

Přítomnost rodičů, těsný kontakt, společný pobyt, doteky, všechny smyslové vjemy pomáhají pozitivně dalšímu vývoji dítěte. Víme, že v tomto ohledu rodiče dokáží přirozeně mnohem více než personál.

Jakou péči mohou po boku zdravotníků – nebo samostatně – zastávat? K čemu všemu jsou rodiče na Vašem oddělení přizváni?

Na našem oddělení se snažíme v zásadě aktivity rodičů neomezovat vůbec. Vše, o čem si myslíme, že rodič je schopen zvládnout, se snažíme mu jako aktivitu nabídnout. A snažíme se rodiče přesvědčit, že maximem toho, co dítěti mohou dát, je jejich přítomnost a společný pobyt s dítětem. Nepostradatelné je také mateřské mléko a těsný fyzický kontakt rodiče s nezralým novorozencem. Je to vklad do budoucího života, který nikdo a nic nenahradí.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že rodiče se často bojí na miminko byť jen sáhnout, natož o něj pečovat. Já sama jsem se strašně bála dceru (porodní váha 1010 gramů) přebalit. Naučit se otočit ji z bříška na záda mi trvalo snad několik týdnů… Jak rodiče povzbudíte, aby se nebáli o své maličké miminko pečovat?

Ano, předčasně narozené dítě je křehké, malinké, zranitelné. Na druhou stranu, tyto děti toho obrovsky moc dokáží, často nás překvapí tím, co už zvládnou. A vždy se snažím, ať všichni o dětech hovoříme pozitivně, ať nezdůrazňujeme „co ještě neumí“, ale právě to, že už jsou v mnohém šikovné. Působí to velmi dobře i na rodiče, i jim zdůrazňujeme, ať si všímají pokroků, které dítě dělá. Na našem oddělení udělujeme diplom dětem, které dosáhnou nějakého milníku, třeba hmotnosti 1 kg, pokud se narodily s nižší hmotností, a dalších důležitých momentů…

Vy máte na oddělení „rodinné pokoje“. Jak to funguje?

Jsou to pokoje zařízené spíše na způsob obývacího pokoje, nepřipomínají příliš nemocniční prostředí. Alespoň se o to snažíme. Současně je možné na těchto pokojích poskytovat i intenzivní péči. K dispozici je vždy dětská sestra. Značná část péče je ale poskytována rodiči samotnými.

Stane se právě tohle i u nás standardem? Víme, že jsou země, kde to již funguje (např. Švédsko)…

Nejsme jediným pracovištěm v Čechách, které zvolilo tento přístup, myslím, že postupem doby se skutečně tento typ péče stane u nás standardem. Z takové péče profitují totiž děti i rodiče.

Existuje ve Vaší mysli nějaké přání, co se týče Vašeho povolání? 

Samozřejmě jsem rád za každé dítě, které je propouštěno v dobrém stavu. Všechny nás těší ještě více, když se po čase, často po několika letech, přijdou rodiče se svým potomkem ukázat a my vidíme zdravé, šikovné dítě bez handicapu. A přál bych si, abychom se setkávali jen s takovými případy…

Ráda bych Vás na závěr poprosila o vzkaz pro rodiče předčasně narozených miminek…

Věřte svým předčasně narozeným dětem, jsou to úžasné bytosti!

V roce 2013 úspěšně obhájil disertační práci v rámci postgraduálního doktorského studijního programu na UP v Olomouci.

Je autorem přibližně 50 odborných publikací a spoluautorem několika učebnic a přednášel na téměř 150 odborných akcích a seminářích či kongresech v ČR i v zahraničí. Věnuje se především oblasti neonatální algeziologie. Po 4 volební období je členem Výboru České neonatologické společnosti, po jedno období byl jeho vědeckým sekretářem. Je držitelem Purpurového srdce, mezinárodního ocenění za přínos v péči o novorozence a je současně autorem doporučených odborných postupů v neonatologii.

Vyučuje jako vedoucí studijního programu pediatrie a neonatologie na Fakultě humanitních studií Univerzity T. Bati ve Zlíně a to od jejího vzniku. Od roku 2007 je soudním znalcem se specializací v neonatologii a autorem několika desítek soudně znaleckých posudků. Byl hlavním zkoušejícím v řadě mezinárodních klinických studií a spoluautorem grantových projektů v neonatologii. Je lektorem Evropské resuscitační rady, podílí se na výukovém programu resuscitace novorozence v ČR.

Individualizovaná péče o předčasně narozené dítě