Petra Kašparová má v Nedoklubku na starosti zejména časopis Nejste v tom sami, ale znáte ji možná také jako správce facebookové skupiny Nedoklubko – Nejste v tom sami. V každém čísle Nejste v tom sami najdete alespoň jeden rozhovor, který vždy vede Petra. Protože ale sama se sebou rozhovor dělat nemůže, poprosila o to svou kolegyni – kamarádku redaktorku Martinu Richterovou. Martina se ptala na to, co jí zajímalo. Nejen na předčasný porod, který má naše redaktorka za sebou, ale také na péči o předčasně narozené děti a na Nedoklubko.
Jaký byl průběh tvého těhotenství? Měla jsi před otěhotněním nějaké problémy?
Jsem taková „speciální kategorie“. Od mala jsem chronicky nemocná s ledvinami – tedy těhotenství nebylo samozřejmé a musela se nejprve s lékaři nastavit léčba. Mé první těhotenství skončilo kolem 10. týdne. Otěhotněla jsem znovu za dalších sedm měsíců. Během prvního trimestru mne moje gynekoložka odeslala do rizikové poradny do porodnice. Dostala jsem se ke skvělému panu doktorovi Kouckému k Apolináři. Ten byl od začátku optimistický, čímž mne velmi povzbuzoval. Zároveň byl ale skutečně pečlivý a spolu s mým nefrologem mě bedlivě sledovali. Vše se zdálo překvapivě v pořádku až do zhruba 26. týdne těhotenství, kdy jsem se přestala cítit dobře. Ve 27+5 tt, přesně týden od poslední kontroly, jsem si večer naměřila tak vysokou hodnotu krevního tlaku, že jsem se rozhodla vydat se na pohotovost. Tam už to šlo „ráz na ráz“, jak se říká. Změřili mi nulové průtoky placentou, podali mi první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka a přijali mne na oddělení rizikového těhotenství.
Jaký byl postup? Porodila jsi brzy po přijetí do porodnice?
Lékaři mi doporučili dát miminku ještě pár dní „na uzrání“ v bříšku, i když malá už nerostla a nedostávala žádné živiny a riziko, že to nepřežije nebylo malé…. Na oddělení jsem tedy zůstala ještě dva, VELMI psychicky náročné týdny, než bylo těhotenství ukončeno sekcí. Dcera se nakonec narodila ve 29+6 týdnu jako hypotrofický kilový novorozenec.
Co se dělo po porodu?
Rodila jsem ve spinální anestezii těsně po 11. hodině. Ještě během odpoledne toho dne mi přišla na oddělení JIP říct paní doktorka neonatoložka, že dcerka žije a že je v pořádku. Muž mi přinesl ukázat fotky na mobilu a řekl mi, kolik naše Marie Apolena, jak jsme ji pojmenovali, měří a váží. Bylo to velmi náročné. Kdo porodil císařským řezem ví, jak to bolí fyzicky. K tomu se samozřejmě po porodu předčasném přidává bolest duševní.
Myslela jsem si tehdy, že takto malé děti prostě umírají, že nemají moc šancí na život, natož na život plnohodnotný, bez následků…. Situaci mi zhoršoval fakt, že bylo jasné, že další dítě už neporodím, protože se ukázalo, že mé onemocnění se s pozdějším těhotenstvím vylučuje. K tomu jsem už nebyla nejmladší, a navíc jsem byla po císařském řezu. Byly to skutečně chvilky totálního zoufalství, beznaděje a hrůzy z budoucnosti. Měla jsem dva dreny, cévku, ale i tak jsem si druhý den vyloženě vydupala návštěvu u dcery. Muž mě tam odvezl na kolečkovém křesle. Byla to neuvěřitelná chvíle. Stojíte u inkubátoru a koukáte na strašně malé, a vlastně ošklivé :-), miminko a nemůžete uvěřit tomu, že je to vaše dítě! Přemlouváte se k pochopení toho, že to je skutečnost, nikoliv jen zlý sen. První dny jsem u inkubátoru prostě jen brečela, nedalo se to zastavit. Když mi jí poprvé dali do náruče, běželo mi v panice hlavou pořád dokola jen: „Jestli se jí něco stane a ona to nezvládne, nepřežiju to“…
Já jsem sice máma, ale můj syn se narodil donošený – popiš mi, jako někomu, kdo to nezažil, jak probíhá péče o nedonošené miminko?
Záleží, v jakém týdnu a v jaké kondici miminko na svět přichází. Je to velmi různorodé. O nejmenší miminka v nejvážnějším stavu se starají oddělení JIRP/ARO, miminka větší se dostávají rovnou na oddělení tzv. intermediární – IMP. Na JIRP/ARO jsou zvyklí na miminka klidně i pod 500 gramů a na velmi vážné stavy na hranici mezi životem a smrtí, na IMP to je „veselejší“ – byť i pro maminky těchto větších (přesto však stále malých) miminek je situace náročná. Obecně je u nás snaha zapojit rodiče co nejvíc do péče o miminko. Rodič se rozhodně od miminka neseparuje. Dá se říci, že na neonatologiích jsou rodiče vítáni kdykoliv. U Apolináře to tak rozhodně je! 🙂
Chodila jsem od první chvíle odsávat mléko, klokánkovala jsem již třetí den po porodu. Krmili jsme malou stříkačkou přes sondičku. Stejně tak jsme s mužem přebalovali. Velice záhy jsme ji dokonce i koupali 🙂 Časem, jak miminko roste, se přidávají pokusy o kojení. Váš život se prostě přesune do nemocnice. Když se blíží propuštění domů, což zpravidla bývá kolem termínu porodu, je maminka přijata na tzv. rooming-in, aby se s miminkem sžila i v noci a zvykla si na jeho potřeby během celého dne. Já za sebe musím říct, že toto období, kdy jsem s dalšími dvěma maminkami žila v nemocničním pokoji, pro mne bylo skutečně hodně náročné…
Zajímá mě, jak jsi se později dostala k práci pro Nedoklubko?
To byla – tak jak to u velkých věcí v životě bývá – náhoda 😊. Nedoklubko jsem samozřejmě postřehla už v porodnici, dostala jsem letáčky, časopis, během odsávání jsem slzela nad knihou Vítej, kulíšku. Když bylo jasné, že Maruška přežije a blížil se náš odchod domů, troufla jsem si přidat se do facebookové skupiny. Když bylo dceři zhruba jeden měsíc korigovaně, dala Lucka Žáčková, ředitelka organizace, na facebook výzvu, jestli tam není maminka, která by mohla pomoci s časopisem. Napsala jsem, že bych mohla. Týden na to jsme se setkaly a od té doby jsem součástí party skvělých žen, které organizaci Nedoklubko tvoří.
Jak moc ti Nedoklubko po předčasném porodu pomohlo?
Jak jsem již řekla – pomohlo mi už v porodnici. Koukala jsem na fotky usměvavých žen u fotek v časopisu, četla jsem jejich příběhy a říkala jsem si „Taková krásná, spokojená, usměvavá paní s krásným chlapečkem a taky se jí to stalo.“ Přišlo mi neuvěřitelné, že by pro mne tahle situace mohla jednou být také minulostí, a že bych se mohla smát jako ty maminky na fotkách u příběhů…. Vlastně to bylo právě Nedoklubko, kdo mi tehdy vyvrátil mé neodbytné myšlenky, že „tyhle děti přece umírají“. Najednou jsem v těch příbězích viděla ještě dříve narozené děti, které nejen, že přežily, ale jsou dokonce zdravé! Myslím, že hodně terapeuticky působí právě ta komunita rodičů, to sdílení příběhů a zkušeností… A vlastně mohu říci, že mi to pomáhá dodnes. Předčasně narozené děti mají svá specifika (ať již jde o jejich vývoj, zdravotní stav, růst nebo třeba příjem potravy) a člověk si o tom dokáže popovídat pouze s někým, kdo žije stejný nebo hodně podobný příběh.
Snaží se Nedoklubko pomáhat maminkám i po psychické stránce? Protože právě na psychiku to musí být asi velký nápor, když se narodí miminko předčasně a následuje dlouhý pobyt v nemocnici.
Ano, je to neuvěřitelně psychicky náročná situace. Je to náročné i fyzicky – odsávání mateřského mléka po třech hodinách, i v noci, dojíždění do nemocnice za miminkem, zároveň zvládání běžných provozních věcí života, někdy jsou třeba v rodině i starší děti… Zdravotní stav miminek v inkubátoru je jak na houpačce – jeden den se radujete nad pokrokem a druhý den vaše dítě bojuje o život. Opět říkám: „Kdo nezažil – těžko pochopí“.
Nedoklubko je zde především proto, aby rodiče psychicky podpořilo, ukázalo jim, že v tom nejsou sami. Sdílíme příběhy. Vydaly jsme terapeutickou knížku Vítej, kulíšku. Dvakrát ročně vydáváme časopis. Spolupracujeme s odborníky – lékaři, neonatology, s psycholožkou… Maminka, která porodí předčasně dostává hned na začátku své cesty od nás balíček s ručně vyrobeným srdíčkem, osobním povzbuzujícím vzkazem a letáčkem s informacemi. S rodiči se také osobně setkáváme, moc dojemná bývají např. tradiční vánoční setkávání v porodnicích. Organizujeme i setkávání rodin s odrostlejšími „kulíšky“. Doufám, že to funguje, že dodáváme naději v těžkých chvílích…
A já si vlastně terapií po předčasném porodu procházím dodnes, při psaní našeho časopisu. Stále mi soudružnost komunity rodičů moc pomáhá…
Já toho o nedonošených dětech moc nevím, četla jsem, že hranice životaschopnosti je 24. týden těhotenství. Vážně se takto malá miminka rodí? A co obnáší narození a péče o takto silně nezralé děti?
Hranice životaschopnosti je u nás skutečně zákonem dána na 24. gestační týden nebo je dána váhou 500 gramů. Tedy od tohoto týdne, resp. od této porodní hmotnosti, lékaři miminka automaticky zachraňují. Za určitých podmínek mají ale i děti, narozené před 24. týdnem šanci na život. Tehdy se k situaci přihlíží individuálně… Hodně pak záleží na jakési „vůli dítěte žít“. To ale není otázka pro mě, nejsem odborník 🙂
Napadá mne – a musím se zeptat: Co zdravotní stav takto brzy narozených dětí? Jaké máš ty zkušenosti? Znáš spoustu maminek, které předčasně porodily.
Většina předčasně narozených dětí, které já znám, si nenese žádné vážné zdravotní následky brzkého příchodu na svět. Jednou jsem četla rozhovor s předním českým neonatologem, který říkal, že když děti svůj první a největší boj vyhrají, ty následky nebývají tak fatální, jako v dobách dřívějších…. Bohužel se stále ještě potkávám s názory, že „když by samy nepřežily, neměly by se takto malé děti zachraňovat – protože jsou z nich jen postižení a nemocní dospělí“. Tohle dokáže říci jen člověk, který o problému nic neví, a kterého také nikdy taková situace nepotkala.
Tvoje dcera Maruška je už malá slečna. Jak se jí daří dnes a jsou stále nějaká omezení, která plynou z jejího předčasného narození?
Maruška měla obrovské štěstí. Vše perfektně zvládla už v porodnici, dechovou podporu potřebovala pouze pár hodin, byla velmi rychle přeložena na IMP. Nepotkala ji žádná vážnější komplikace. Měla sice nález na očičkách a na srdíčku, obojí se ale již upravilo. Psychomotoricky do dvou let dohnala svůj biologický věk. Trochu nás zlobí její přístup k jídlu, které ji moc nezajímá. Je hodně drobounká, ale to je nakonec to nejmenší. Je to normální, veselá, až příliš živá holčička, do které by nikdo neřekl, že měla kilo, když se narodila. Chodí do školky, ráda tancuje, zpívá. Máme z ní radost! 🙂
Co bys vzkázala budoucím maminkám, které se bojí předčasného porodu?
Bát se předem předčasného porodu je hloupost a upřímně doufám, že se tím budoucí maminky nestresují. Vesměs slýchám od maminek, že tohle vůbec neřešily, že si myslely, že něco takového se jich netýká. A tak je to správně 🙂
A vzkaz pro maminky, které jsou právě teď po předčasném porodu máš?
Kdybych mohla, řeknu každé jedné mamince, která teď pláče nad svým miminkem, že porodila na jednom z nejlepších míst na světě. Česká neonatologie patří ke světovým špičkám! Naši neonatologové jsou jedni z nejlepších. Zní to asi pateticky, ale na českých neonatologiích se skutečně dějí zázraky. Naše děti, děti, které byly miminky do dlaně, jsou toho důkazem! 😉 Věřte miminku – tyhle děti jsou ti největší bojovníci! 😉
A teď bych se ráda zeptala já tebe, Martino – co bys ty chtěla říct rodičům, kteří stojí na začátku boje svého miminka o život?
Už jsem psala několik příběhů předčasně narozených dětí a hodně o tom slýchám i ve svém okolí. Vždycky si říkám, jak je to nespravedlivé, že ti malí bojovníčci mají tak složitý příchod na svět. Na druhou stranu obdivuju dnešní medicínu a možnosti, díky kterým v naprosté většině děti zachrání. Rodičům bych ráda vzkázala hlavně hodně sil, aby zvládli celý ten maratón, protože to musí být opravdu velký zápřah na nervy.
Pár slov o autorce rozhovoru:
Martina Richterová je máma třeťáka Kubíka. Je jí 38 let a žije v Praze. Jak říká, je „čerstvě rozvedená a čerstvě zamilovaná“. Nezažila, jaké to je být maminkou nedonošeňátka, ale ví, jaké to je bojovat o to, aby vůbec dítě měla. Syna má z umělého oplodnění, těhotenství bylo rizikové, v prvním trimestru hodně krvácela a strávila téměř měsíc v nemocnici. Doktoři se báli i předčasného porodu, nakonec se ale její syn narodil ve 37+1 týdnu těhotenství s váhou téměř tři kila. Martina k tomu ještě dodává: „Po týdnu v porodnici a boji s kojením vážil Kuba 2,7 kg a připadal mi neskutečně maličký. Proto si jen těžko dokážu představit, jaké to je chovat například kilové miminko.“
Martina pracuje jako redaktorka ve společnosti Mafra – na webu eMimino. Příležitostně také píše pro další online magazíny – např. ŽENY s.r.o, iprima.cz. Její specializací jsou rozhovory a příběhy ze života.
Napsat komentář