MUDr. Tomáš Juren je zástupcem primáře a vedoucím lékařem největší novorozenecké JIP na jihu Moravy. Proč si vybral neonatologii? V čem podle něj tkví kouzlo tohoto oboru? Jak zpětně vnímá svou zahraniční zkušenost a co vzkazuje rodičům, kterým se miminko narodilo předčasně? Nejen o tom jsme si s ním povídali v našem rozhovoru…
Obligátní otázka: Jaká byla vaše cesta k neonatologii, pane doktore? Proč zrovna tento obor? Čím vás okouzlil?
Já jsem si říkal jako maturant, že jestli jít na medicínu, tak potom na pediatrii. Věděl jsem v tom největší smysl, pokud mám studovat náročnou vysokou školu. Ale pro medicínu jsem se rozhodl až v maturitním ročníku a nechybělo mnoho a mohl jsem být technikem, meteorologem nebo kartografem. Když jsem se pak po skončení medicíny, to bylo v roce 1992, hlásil o místo, bylo obtížné získat pracovní smlouvu pro lékaře čerstvě po promoci.
A jak se tedy stalo, že se vám to povedlo, pane doktore?
Pomohla šťastná náhoda, že se zrovna uvolnilo místo v porodnici a já nastoupil na neonatologii. Ale vztah post-socialistické společnosti ke mně byl velmi nehezký. Musel jsem se hlásit na úřad práce, kde mi dali dočasnou finanční podporu, kterou mi můj zaměstnavatel, což byla Fakultní dětská nemocnice Brno, dával jako mzdu. Smlouvu mi prodlužovali každý půlrok.
Přesto jste to nevzdal…
Začal jsem pracovat na neonatologii a práce se mi líbila.
Jaké byly vaše tehdejší začátky? Zavzpomínáte na tu dobu?
Nemohu říct, že vše šlo hladce. Byla to náročná doba, spousta služeb a nekonečné učení nových věci. Postupně jsem ale získal k oboru pevný vztah a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.
V čem je pro vás to kouzlo neonatologie? Čím si vás získala – zřejmě – na celý život?
Neonatologie je akutní obor, kde úspěch znamená záchranu života, který je teprve na začátku. Co více by mohlo člověku přinést naplnění? V neonatologické intenzivní péči je spousta fyziky a techniky a to se mi líbí. Je tam ale i spousta lidskosti, etiky a psychologie, což brání tomu, aby člověk byl jen pracující robot.
Vy pracujete na neonatologickém oddělení ve FN Brno. To je jedno z největších perinatologických center u nás v republice, bezesporu největší na Moravě. O kolik předčasně narozených dětí se u vás v nemocnici ročně staráte?
Ročně se ve FN Brno narodí asi 6 000 dětí. Z nich jich zhruba 300, většinou kvůli nezralosti, skončí na jednotce intenzivní péče. A z nich je asi 120-150 s porodní hmotností pod 1 500 gramů.
Pečujete i o ta nejmenší miminka, která jsou narozena na hranici životaschopnosti. Ta je u nás dána na 24. týden nebo porodní hmotnost 500 gramů. Kolik miminek narozených v pásmu extrémní nezralosti ročně „vypipláte“?
Za extrémní nezralost je považována hmotnost pod 1000 gramů, nebo délka těhotenství pod 28. týden těhotenství. Těchto dětí bývá u nás kolem 50-60 do roka.
Nebylo by fér, kdybych nezmínil, že čím blíže k 24. týdnu, tím větší riziko jak úmrtí, tak i trvalých následků. Naším cílem i snahou je zdravé dítě, což se bohužel vždy nepodaří.
Musíme ale říci, že ani děti narozené ve 24. týdnu nejsou bez šance na zdravý život bez zdravotních komplikací. Neonatologie je u nás na špičkové úrovni… Je to tak?
Kdyby nebyla šance, potom by snaha je zachraňovat ztrácela smysl. Investice a úsilí věnované péči o extrémně nezralé děti se společnosti vyplácí. Zjednodušeně se dá říct, že čtvrtina dětí s hmotností pod 750 gramů zemře, čtvrtina přežívá s těžšími následky a ti ostatní přežívají zdraví. Zdravé děti se stanou zdravými dospělými, kteří jsou pro společnost cenní.
Vzpomenete si, jak velké, resp. malé, bylo nejmenší miminko, které bylo vaším pacientem (a svůj boj vyhrálo)? Víte, jak se mu dnes daří…?
Přesně si, abych pravdu řekl, nevzpomenu…. Vím o tom, že to bylo dítě s hmotností pod 500 gramů, ale už ani nevím, jestli to byl chlapeček nebo holčička. A to je jeho štěstí, protože si lépe pamatuji děti, které nedopadly dobře…
A je třeba nějaký příběh, který vás obzvlášť zasáhl?
Mám relativně čerstvou a mimořádně dojemnou a šťastnou zkušenost. Vloni v létě se u nás narodil chlapeček ve 23. týdnu, kterého se matka vzdala. Chlapeček je dnes zcela zdráv a žije v adoptivní rodině. To si pak člověk říká, že zázraky se dějí.
Obecně: je z vašeho pohledu lékaře velký rozdíl mezi dítětem, které se narodí ve 24. týdnu a tím, které na svět přijde v týdnu 30. a pak třeba ještě proti tomu, které se narodí ve 34. týdnu? Mají stejné šance, ohrožují je v zásadě stejné komplikace, nebo se „každý týden počítá“, jak se říká, a zvyšuje šanci děťátka na lepší poporodní adaptaci a život bez následků předčasného porodu?
To je moc zajímavá otázka. Zdůrazňuji vždy mladším kolegům, že musíme léčit každého stejně, jak si zaslouží a nedívat se na naše pacienty tak, že si řekneme, že ten větší to zvládne s menší pomocí. Například nezralé plíce v léčbě vyžadují svoje bez ohledu na gestační stáří. Ovšem máte pravdu v tom, že v průměru se počítá každý týden, dokonce den, kdy dítě dozrává. To se pak odráží i na typu a množství komplikací.
Trochu z jiného soudku: Vy jste strávil nějaký čas tzv. „na zkušené“ v zahraničí… Kam jste se tehdy vydal? A proč zrovna tam?
Ano, pracoval jsem 4 roky v Irsku, Dublinu, v soukromé nemocnici s porodnicí. Práce mi byla nabídnuta, neusiloval jsem o ni. Pracovala tam kolegyně, která mě znala ze studií a potřeba obměny lékařů ji vedla k tomu, že si vzpomněla na mě. Pracoval jsem tam na částečný úvazek v tak zvané pozici „locum“ což se dá v češtině vyjádřit jako zástup.
Naučil jste se tam něco – nebo jste třeba naopak zjistil, že můžete učit vy tamější zdravotníky? Moje otázka směřuje k tomu, zda tehdy (jsme někde kolem roku 2010, nepletu-li se) byla úroveň české neonatologie s tou tamní srovnatelná…
Ano bylo to v letech 2010 až 2014. Nebyla to univerzitní nemocnice, neměli intenzivní péči, ale měli pacienty, kteří občas intenzivní péči vyžadovali. Spektrum pacientů ale bylo zjednodušeně řečeno mnohem snazší než v naší brněnské porodnici. Na oddělení také nepracovali „čistokrevní“ neonatologové jako jsem já, takže jsem jim jistě měl co nabídnout. Vážím si štěstí, že za celou dobu mi tam při službách nezemřelo ani jedno dítě a jsem pyšný na to, že jsem dostal přezdívku „safe hands“ tedy „bezpečné ruce“.
Tato vaše zahraniční zkušenost: můžete říci něco zásadního, co vám to do vašeho profesního života přineslo?
Zahraniční zkušenost je pro lékaře nenahraditelná. Práce mě naučila občas improvizovat, protože jsem neměl vždy vybavení, na které jsem zvyklý. Používají jiné techniky, jiné pracovní postupy a prostředí. Ale nejen v práci, i v mnoha jiných životních oblastech jsem se poučil. Naučil jsem se především obrovské kázni a zodpovědnosti. Musíte se rozhodovat sám, umět dobře zvážit priority. Také lépe poznáte sám sebe, ale i lidi kolem. A především jsem získal jistotu v angličtině. Ne sice takovou, jako bych si představoval, ale třeba jsem chtěl příliš mnoho.
Vím, že většina zdravotníků, kteří na neonatologiích pracují, je ráda, když své původně tak malinké pacienty vidí, když se přijdou ukázat. Jak to máte vy? Vidíte rád své pacienty?
Nejkrásnější a nejcennější odměna za naší práci je vidět zdravé a šťastné dítě a jeho rodiče. Víc si nepřeji. Je to náplast na všechny bolesti a únavu.
Je něco, co byste rád vzkázal rodičům předčasně narozených dětí z pozice lékaře?
Toho je určitě mnoho. Určitě bych jim vzkázal, že jejich víra v uzdravení a duševní podpora jejich dítěte, není pouze fráze, ale opravdová pomoc. Děti ji cítí a my to denně pozorujeme… Všichni se bojíme postižení u dětí. Tady je třeba říct, že není rozumné se dívat na tyto děti z pohledu stoprocentně zdravého člověka. Nejsme všichni ostrozrací, atletičtí, vševědoucí. Každý máme své silnější a slabší stránky. A ty slabší stránky ale umíme vyvážit těmi lepšími. Tak se musíme dívat i na hendikep, který omezuje jen v určitém ohledu jinak pestrého života, který lze naplnit krásou bez hranic.
MUDr. Tomáš Juren je vedoucím lékařem Jednotky intenzivní péče pro novorozence v porodnici na Obilním trhu, která je součástí Fakultní nemocnice Brno. Porodnice je jedním z 12 tzv. perinatologických center, která se specializují na péči o matku a dítě. Současně se podílí na postgraduální výuce lékařů, výuce studentů lékařské fakulty a sester se specializací v intenzivní péči. Pracoval jako předseda komise pro náhradní rodinnou péči při Jihomoravském kraji. Od ledna 2021 je členem Výboru České Neonatologické společnosti ČLS JEP. Má dvě děti, rád sportuje, studuje vše zajímavé a nejraději se pohybuje v přírodě.
Řežábková Blanka says
Dobrý den, v péči pana doktora Tomáše Jureny a staniční sestry Bc. Stejskalové Andrei byl i můj vnouček s dcerou od června do září 2015. Dnes mi tento článek přeposlala moje dcera a zavzpomínala na pana doktora a na jeho smutný výraz ve tváří, že miminko asi nepřežije. Ale díky doktorům, sestřičkám, rodičům, prarodičům a hlavně samotnému našemu bojovníkovi máme krásného a zdravého vnoučka. Robinek se narodil 14. 6. 2015 ve FN Obilní Trh ve 25. týdnu těhotenství. Vážil 490 g a měřil 30 cm. Dodnes nezapomenu na to, když mi dcera zavolala, že jsem babička. Prvotní šok vystřídalo štěstí, protože jsme se spolu s manželem nemohli vnoučete dočkat. Vůbec jsme si neuvědomovali a nepřipouštěli si, jak vážná je situace. Dcera nám sdělila, že do deváté hodiny večerní nemáme nikomu nic říkat. Čekalo se, zda to Robinek zvládne. A on to zvládl. Je to nádherný, zdravý kluk s velkýma očima, kterým prostě neodoláte. Od malička je na nás hodně fixovaný a my na něj. Říká nám: „babičko, já jsem Váš“ . A to je pro nás ta největší odměna, štěstí a láska na světě. Zázraky se dějí a příkladem je i náš Robinek. Proto rodičové, neztrácejte naději. Přeji všem dříve narozeným dětem hodně zdraví, štěstí a žádné komplikace. A pánům doktorům a sestřičkám velké díky za jejich skvěle odvedenou práci a obětavost. Děkuji a jsem s pozdravem. Babička Blani (tak mi Robinek říká)
P.S. I druhý vnouček Tiborek byl ve Vaší péči. Narodil se o dva měsíce dříve a vážil 1 500 g. To už jsme ale byli klidní 🙂