„Tehdy jsem poznala sílu Nedoklubka, sílu útěchy a porozumění,“ vzpomíná statečná maminka na setkání s Nedoklubkem

„Dobrý den, moc ráda bych se s Vámi podělila o svůj životní příběh a cestu za vytouženým miminkem,“ napsala nám Martina. Začtěte se i vy do příběhu, na jehož začátku stála neuvěřitelná náhoda, který přinesl nejedno trápení i boj o život a který končí štěstím usměvavé rodiny! 

Je to dlouhý příběh a začíná před mnoha lety, kdy se potkali dva lidé, Martin a Martina, kteří zjistili, že jsou si souzeni a osud tomu chtěl, aby se naše rodiny daly dohromady. Naše rodiny se znaly daleko dříve, než jsme se my dva vůbec narodili, naše maminky vyrůstaly spolu od dětství, seděly spolu v lavici základní školy a jejich životy se rozdělily až maturitní zkouškou.

Po x letech jsme se našli… Láska… Svatba… A měly přijít děti. Po mnoha neúspěších, všech vyšetřeních ( genetika, imunologie, atd.), návštěvách na pár klinikách, jsme navštívili FN Olomouc a najednou to šlo, po inseminaci, pak i přirozeně a nakonec i po umělém oplodnění, vždy jsem otěhotněla, ALE neúspěšně. Bohužel vždy s výsledkem zamlklý potrat, dokonce mimoděložní těhotenství a po IU z jednoho vajíčka i jednovaječná dvojčátka, také zamlklá. V Olomouci mi řekli: „Neumíme vám pomoci, jelikož otěhotnět umíte.“

Vzdala jsem to. Ale přišlo překvapení!

Hodně rádi cestujeme, tak jsme si dali pauzu a řekli si, že začneme znova a hledali jsme kliniku, kde to půjde. Vybrali jsme Iscare Praha, je to dálka, ale stojí to přece za to. Už jsem se tam chystala, ale nevyšlo to, první termín zrušen kvůli mé nemoci… Asi znamení osudu… A přišlo to…  Jeden den vynechání menzes a já to věděla: “Jsem zase těhotná!” Panika, stres a úzkost… „Co teď budu dělat,” brečím a ihned opět volám svou sestřenici, která pracuje na porodním oddělení frýdecké nemocnice. “Přijď k nám na sály, domluvím ti prohlídku.“ Šla jsem. A i když mi doktorka řekla, že je brzy, aby tam něco bylo, byl tam malý shluk bublinek, který se formoval do dutinky…

Moje srdíčko 🙂

A byla jsem opět těhotná. Tentokrát jsem si řekla, že budu dělat jakoby nic, ale u mě to moc nejde, potřebuji inzulin a léky na ředění krve a všude už mě znají, to je „ta maminka s genetickou Mody cukrovkou a trombofílií“. No nic. Prvních sedm týdnu jsem chodila k sestřenici do nemocnice a vždy super, vše bylo tak, jak být má. Do práce jsem chodila celou dobu a od 12. týdne mě paní primářka z hematologie doporučila do FN Ostrava a měla jsem se rozhodnout, zda i do poradny budu chodit tam a já řekla ANO, mé osudové rozhodnutí, i když mi má gynekoložka řekla, že by se o mě postarali, poradna pro riziková těhotenství mi přišla lepší. A vše bylo super, těhotenství na pohodu, žádné problémy.

Zkazilo se to, když jsem šla na mateřskou, což bylo šest týdnů před porodem…

Začalo to vysokým tlakem, musela jsem se měřit a hlídat a brát léky, první hospitalizace, lehké podezření na preeklampsii, ale dobrý. Pak jsem jela znova, celou noc jsem nespala šílené podivné bolesti břicha a v zádech, špatné jaterní testy, další hospitalizace a následovalo další domácí hlídání tlaku. Pak přišla kontrola v poradně ve 36. týdnu. Malá stále nebyla otočená a pro jistotu mi brali krev na kontrolu jaterních tesů. Výsledky nic moc. „Necháme si vás tady,“ slyšela jsem verdikt. A následovala třetí hospitalizace, ráno další krevní testy a výsledek: začínající HELLP syndrom, miminko musí ven. Toho dne 12. 10. 2016 se nám císařským řezem narodila maličká Klárka s 2 240 gramy a 44 cm. Miminko bylo naprosto v pořádku, bez nutnosti jakéhokoliv doléčování. Maximální štěstí.

Mám kolem sebe spoustu kamarádek, kterým se narodilo miminko do dlaně 29. týden, kolem 900 gramů, takže jsem Nedoklubko znala a doporučovala jej dál. V tu chvíli by mě však nikdy nenapadlo, co vše nás ještě čeká, a že se stanu součástí toho všeho.

Tři roky na to jsem byla opět těhotná

Další bezproblémové těhotenství. Až do 28. týdne, kdy kontrola ukázala dilataci střev našeho chlapečka, kardio ukazuje vysoké tepové frekvence a miminko prožívá dle pana primáře nějaký stres, vývojově je srdíčko v pořádku, ale je zde podezření na anémii. Po asi dvou hospitalizacích kvůli tlaku a špatným ozvám, které šly v tak brzké době špatně načíst a dalších kontrolách, sceeningu a konziliu lékařů, přišel odběr pupečníkové krve. Výsledek měl ukázat, zda je miminko dost okysličené a rovnou se udělají genetické testy.

Chlapeček musel na svět předčasně

Výsledek je hraniční, zrychlená genetika v pořádku, odcházíme domů a o týden později máme přijít na kontrolu. Bohužel opět zasáhl osud a v době, kdy měla být kontrola, útočník střílel ve FNO. Voláme s dotazem, co dál a sestřička, ač nerada, nás objedná na následující den. Proběhne kontrola, točí se ozvy a lékaři nařizují okamžitou hospitalizaci s tím, že do dvou dnů porodím. Ještě téhož dne během hodiny přichází pan doktor s tím, že ozvy nejsou dobré a miminko musí ven. Jelikož jsem měla léky na ředění krve, zvolili lékaři celkovou narkózu. To můj strach prohlubovalo. Na sále bylo asi 30 lidí, atmosféra napjatá, ale všichni byli milí a uklidňovali mě. Druhý císařský řez. 11. 12. 2019 se nám narodil chlapeček Ondřej s 1 840 gramy a 42 cm. Omotaná pupeční šňůra, 5 vdechů, abgar skóre 6-8-9.

Komplikace v podobě infekce střev

Za tu krátkou dobu, kdy jsem ležela na JIP se toho mnoho událo, moje fyzická bolest byla oproti mé bolesti v srdci nic. Náš chlapeček Ondřej bojoval o život, jeho bříško se nafukovalo a byla nutná operace. Operované střevo odebrali v délce asi 30 cm, bez nutnosti stomie, ale s velkou břišní infekcí. Miminko bylo na novorozenecké JIP a bojovalo o přežití. Já si kladla tisíce otázek. Bude vše fungovat? Zvládne malé tělíčko tak silnou infekci? …a mnoho dalších…

Nastalo nejtěžší období našeho života

Když jsem konečně za ním druhý den mohla přijít a viděla ho, drobečka v inkubátoru, podlomily se mi nohy, slzy se mi vervaly do očí a nemohla jsem se nadechnout. „Teď jsem jednou z nich, maminka u inkubátoru.“ Od toho dne jsem si řekla, že musím být silná, chodit za ním s úsměvem a láskou a věřit mu. Bylo to nejtěžší období našeho života. Malý bojovníček den ode dne prospíval líp a líp, léky zabíraly a vše po malých krůčcích zvládal.

Děkuji Nedoklubku! 

Když za námi přišly koordinátorky Nedoklubka a ptaly se, zda se mohou za námi stavit s dárky, byla jsem v pohodě a řekla, že ano. Jakmile však přišly a zeptaly se, co se nám stalo, neubránila jsem se opět slzám, emoce mě opět přemohly a tehdy jsem poznala jejich sílu, sílu útěchy a porozumění. Za to velmi děkuji! 

…a pak jsme si konečně chlapečka odnesli domů!

Závěr roku, Vánoce a Silvestr byly těžké, ale 17. 1. 2020 jsme si konečně chlapečka přinesli domů. Je to anděl, klidný a usměvavý, po tom, co si prožil, je z něj šťastné děťátko.

Děkuji Všem mocnostem světa a skvělým lékařům za obě své krásné a zdravé děti. Budu vděčná do konce svých dní.

Co bych vzkázala všem rodičům u inkubátoru? Věřte svým dětem, andělům a lékařům! 

Moje rodina je moje všechno

Sedíte u inkubátoru a modlíte se. Vidíte kolem sebe spoustu tváří a srdcí, které prožívají něco podobného. Zaslechnete ale i rozhovor lékaře s rodiči, který vás opravdu zasáhne, příběh, který nemá šťastný konec. A v tu chvíli si uvědomíte, jaké máte štěstí, štěstí, že to nejste vy, kdo přijde o dítě. Tito rodiče jsou pro mě hrdinové.