Rozhovor s prof. MUDr. Milošem Velemínským, CSc. – jedním ze zakladatelů české neonatologie

Nestor a jeden ze zakladatelů české neonatologie, jehož zásluhou byla v Českých Budějovicích v 70. letech 20. století založena první jednotka intenzivní péče o patologické novorozence v Československu – jihočeská neonatologická legenda, pan profesor Velemínský. Byl to právě on, kdo v roce 1984 založil první samostatné novorozenecké oddělení v republice. Povídali jsme si o jeho cestě k neonatologii i začátcích tohoto oboru v Čechách, ale i o věcech soukromých…

Pane profesore, proč zrovna neonatologie? Proč jste se rozhodl právě pro tuto oblast pediatrie?

Cítil jsem, že naše republika v tomto oboru zaostává za světem. V péči o předčasně narozené děti jsme tehdy nedosahovali takových výsledků jako vyspělé státy. Původně jsem se věnoval dětské nefrologii (medicínské odvětví zabývající se nemocemi ledvin – pozn. redakce). Když se objevila možnost zahájit práci s novorozenci, postupně jsem nefrologii opustil a začal jsem se naplno věnovat intenzivní péči o novorozence.

Vybudoval jste první jednotku intenzivní péče o novorozence…

Tehdy, na začátku sedmdesátých let minulého století, se o nedonošené a nemocné novorozence nikdo moc nezajímal. Děti, které se narodily s váhou pod jeden kilogram, se v podstatě odepisovaly a umíraly. Já měl v té době už dost nastudováno, některé publikace mi posílali kolegové z emigrace. Věděl jsem tedy, že existuje cesta, jak je zachránit. A také jak zmenšit rizika následného postižení. Proto jsem v nemocnici založil komplexní intenzivní péči o patologické novorozence.

Jaké byly začátky české neonatologie, u jejíhož zrodu jste stál? Jak velké, resp. malé děti měly tehdy, když jste začínal, šanci přežít? Dnes je v Čechách dána hranice životaschopnosti na 24. týden těhotenství, někdy se lékařům podaří zachránit miminko narozené pod touto hranicí. Přežít mohou miminka, která neváží ani 500 gramů… To bylo tehdy asi nepředstavitelné, že?

Tehdy se jednalo opravdu o výjimku, když přežilo takto malé miminko – na rozdíl od současnosti. Toto zlepšení souvisí s definicí viabiliaty (životaschopnost, schopnost přežít – pozn. redakce). Prokázalo se totiž, že se dítě může plnohodnotně vyvinout již od 24. týdne těhotenství. Kolegové porodníci začali aktivně léčit matky již od tohoto období. Oproti tomu dříve byl přístup k ženám pod 24. týdnem těhotenství spíše konzervativní…

A od jakého týdne těhotenství se tedy děti běžně zachraňovaly?

Děti se většinou zachraňovaly od 27. týdne těhotenství.

Je něco, na co jste zvláště hrdý – co se vám během lékařské praxe skutečně podařilo?

Podařilo se mi založit v Českých Budějovicích první intenzivní péči pro patologické novorozence v republice. S odstupem času vnímám ale jako svůj nejtěžší úkol zlikvidování infekce na novorozeneckém oddělení.

Jak to tehdy s onou nákazou novorozenců v Českých Budějovicích bylo, pane profesore?

Přišel jsem na to, proč se na novorozeneckém oddělení českobudějovické nemocnice rozšířily nákazy dětí. Byla to dost dramatická situace. Tehdy jsme žili v Československu v izolaci, internet nebyl. Já si nechával dovážet odborné časopisy ze zahraničí, vyslýchala mne kvůli tomu i tajná policie. Novorozenci nám umírali, nikdo nevěděl, proč a já se už na to nemohl dívat. Nakonec se mi povedlo získat devizový příslib a vyjet do Mnichova, což se mnohým kolegům nelíbilo. V Německu jsem probral ta naše úmrtí s tamními lékaři. Ukázalo se, že problém tkvěl v ampicilinu, který naši porodníci podle tehdejší metodiky podávali těhotným ženám třeba při infekci močových cest. Tento medikament není toxický pro matky, ale u dětí vyvolává rezistenci na antibiotika. V Německu mi doporučili, abychom medikament změnili. Když jsme ampicilin vysadili, děti přestaly mít infekce. Měl jsem obrovskou radost, přestože v Praze tuto teorii nepřijali. Dívali se na mě skrze prsty jako na venkovského felčara. Já ale dodnes pokládám za svůj životní úspěch, že se tímto způsobem povedlo během tří měsíců smrtelné nákazy vymýtit.

Prý jste také z ciziny dovezl některé přístroje. A dokonce na vlastní náklady…

To je pravda, ale jinak to tehdy nešlo. Chtěl jsem mít novorozenecké oddělení vybavené na patřičné úrovni. U nás se všechno dělalo na koleně. Nejlepší vybavení šlo pochopitelně v omezené míře do Prahy. V Německu jsem například sehnal váhu na měření bilance tekutin u novorozenců a za svoje peníze ji tam koupil. Ani v tuzemsku se nepořizovalo vybavení hladce, naštěstí jsem našel způsob, jak to urychlit. Potřebovali jsme například nerezový plech na umyvadla pro děti, abychom mohli tyto nádoby řádně desinfikovat. Lhůty dodání byly nekonečné, ale pomohli zdejší rybáři, moji vděční bývalí pacienti. Dávali mi ryby a já jimi dodavatele uplácel. A najednou to šlo. Však jsme měli v té době na oddělení nejlepší inkubátory a vybavení nám záviděli v celé republice.

Vzpomenete si na nějaký případ předčasného porodu, který vám obzvlášť utkvěl v hlavě?

Na oddělení byl přijata holčička o hmotnosti pouze 750 gramů. Rodiče se jí zřekli a miminko se rozhodli dát k adopci. My jsme ji důkladně vyšetřili a zjistili jsme, že by dítě mohlo mít dobrou prognózu. První oslovení zájemci o adopci však o holčičku neměli zájem. Naštěstí se objevili zájemci jiní, kteří na adopci čekali již dlouho. Po opakovaných rozhovorech se rozhodli dítě přijmout a holčička tak našla svou rodinu. Po 22 letech jsem jako děkan Jihočeské fakulty tuto dnes již slečnu promoval jako magistru.

Rodiče předčasně narozeného miminka „včera a dnes“. Jak se v průběhu času změnilo postavení rodičů na odděleních českých neonatologií?

V dřívějších dobách byl osobní kontakt rodičů s novorozencem na JIP značně omezen. Vyplývalo to především ze strachu z nebezpečí zanesení infekce. Tento systém se však ukázal jako nevhodný. Takže tzv. klokánkování se postupně rozšiřovalo spolu s dalšími způsoby kontaktu rodičů s nedonošeným miminkem, což plně podporuji a vítám.

Protože toto číslo našeho časopisu je věnováno mužům – musím se zeptat: myslíte si, že by měli klokánkovat i tatínci?

Tatínci by měli nejen klokánkovat, ale měli by se účastnit, společně se ženami, všech aktivit, a to i v době před porodem. Zastávám teorii „těhotných rodičů“.

Změnil se svět a s ním se mění i podoba rodičovství. Dnes je samozřejmostí, že aktivní úloha muže začíná ještě před narozením dítěte. Tady právě to nejlépe vyjadřuje pojem „těhotní rodiče“, nikoliv pouze těhotná žena. Přesto bych zejména u malých dětí zdůraznil nenahraditelnou roli matky. Vždy záleží na dohodě mezi partnery, žádný by si neměl dělat násilí. Nic není povinné, ani účast otce u porodu.

Jak si podle vás stojí naše dětské lékařství ve srovnání s vyspělou cizinou?

Česká medicína má svá specifika, a to především v oblasti prevence. Ta možná ještě lépe fungovala za socialismu. Současné dětské lékařství je na vysoké úrovni, tak jako veškerá medicína. Vedle prevence dbá na dokonalost terapie. Nikoliv náhodou patří Česká republika mezi země s nejnižší novorozeneckou a kojeneckou úmrtností na světe, tvoří ji jen dvě promile. Na to můžeme být pyšní.

Vy sám máte dvě děti. Když byla vaše paní těhotná, bál jste se, aby neporodila předčasně? Bojí se přední český neonatolog toho, že bude koukat na své dítě do inkubátoru? Napadala vás se strachem tato možnost…?

V době těhotenství mé ženy jsem neměl tak velký strach z toho, zda bude dítě nedonošené… Více jsem se obával eventuálního poškození dítěte během porodu. V tu dobu byla prenatální diagnostika ještě na nízké úrovni. I já mám ale v blízké rodině případ předčasně narozeného miminka. Moje setra porodila holčičku o hmotnosti pouhých 800 gramů, to bylo na tehdejší dobu skutečně velmi málo. Moje neteř však zabojovala a dnes je z ní absolventka magisterského studia.

Obě vaše děti si sice zvolily zdravotní profesi, ale ve vašich šlépějích nejdou, ani jeden z nich si nezvolil obor pediatrie…. Mrzí vás to?

Nemrzí. Můj syn měl nastoupit na pediatrii. V poslední chvíli se ale rozhodl pro porodnictví. Chybělo tedy málo a téměř se v mých stopách vydal, ale on si chtěl vyšlapat svoji cestu. (MUDr. Miloš Velemínský, Ph.D. se v červnu roku 2018 stal primářem Gynekologicko-porodnického oddělení Nemocnice České Budějovice, kde posledních 13 let působil jako zástupce předchozího primáře – pozn. redakce). Dcera pracuje jako fyzioterapeutka a je to člověk s velkou empatií. Jak říkám „člověk člověčí“.

….vím, že se již těšíte také ze čtyř vnoučat a pěti pravnoučat. Přál byste si, aby dynastie lékařů v rodině pokračovala a medicínu si zvolilo i některé z nich?

Ano, moc bych si přál, aby i některý z potomků mých potomků pokračoval v lékařském povolání, ale to se teprve ukáže.

Pane profesore, dokázal jste si při svém pracovním vytížení najít ještě čas na nějaké koníčky?

Ale ano. Věnoval jsem se chovatelství a myslivecké kynologii. Založil jsem v Třeboni společnost Hafík, která se zabývala canisterapií čili léčbou, při které se využívají psi. Tato organizace dosud existuje. Vztah ke zvířatům mně nejspíš předal tatínek. Choval jsem králíky a holuby. Míval jsem na chov kokršpaněly a také perské kočky. Zvířátka to byla nádherná, dokonce jsem s nimi jezdil i po výstavách. Komunita chovatelů mi ale časem přišla trochu zvláštní….

Teď už mám jen jednoho jezevčíka.

Pane profesore, je něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům – tedy čerstvým rodičům předčasně narozeného miminka?

Dle dosavadních výsledků lze konstatovat, že i děti s nejnižší hmotností mají velkou šanci být plnohodnotnými členy dětské i dospělé populace. Dá to více práce a přináší to více starostí, ale stojí to za to.

---

Kdo je Prof. MUDr. Miloš Velemínský, Csc.?

Studium

Narodil se v roce 1936 v Českých Budějovicích do rodiny zvěrolékaře. Po studiu na třeboňském gymnáziu vedly jeho kroky do Prahy, kde vystudoval medicínu – obor pediatrie. Zajímavé je, že chybělo málo a pan profesor by se stal zvěrolékařem po vzoru svého otce. Zabránil tomu rozhovor s přítelem zvěrolékařem, který mu jeho rozhodnutí studovat veterinární medicínu rozmluvil….

Nelehké začátky

Po studiích zamířil zpět do rodných jižních Čech, kde vystřídal několik nemocnic, než v roce 1969 nastoupil do českobudějovické nemocnice. Začátky nebyly vůbec snadné – čeští lékaři měli velmi omezený přístup k informacím. Když se pan doktor Velemínský snažil získávat informace ze zahraničí, například dostával odborné časopisy od emigrantů žijících na západě, byl následně vyslýchán a sledován tajnou policií. V polovině 80. let, kdy se v porodnici, kde pracoval, zvedla úmrtnost novorozenců, se vydal do Německa, odkud přivezl řešení tohoto problému. O jeho zanícení pro obor a odhodlání zachraňovat malá miminka svědčí i to, že na vlastní náklady tehdy kupoval potřebné nemocniční vybavení. I na tyto události z jeho profesního života jsme se ptali během našeho rozhovoru… V českobudějovické nemocnici působil pan profesor až do roku 1997–v posledních letech jako primář neonatologického oddělení.

Habilitace, profesura a pedagogická činnost

Protože byl MUDr. Velemínský jako nestraník v nelibosti soudruhů, titul docent získal až v roce 1992, po dalších osmi letech byl jmenován profesorem. V roce 1998 se stal proděkanem pro vědu a výzkum na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity, kde působil od začátku 90. let a od roku 2004 zde zastával funkci děkana.

Současnost

V současnosti žije pan profesor v Třeboni, kde stále provozuje pediatrickou ordinaci. Rodiče se svými dětmi, pacienty pana doktora, za ním často dojíždějí z daleka – pan doktor je znám tím, že klade velký důraz na vztah mezi pacientem a lékařem, a to je na jeho práci znát.

Stále publikuje v tuzemských i zahraničních odborných časopisech a vydává monografie.

Ocenění

Pan doktor Velemínský je držitelem mnoha ocenění. Mimo jiné byl oceněn i cenou Purpurové srdce (tu uděluje právě Nedoklubko ve spolupráci s Českou neonatologickou společností) a v roce 2018 obdržel státní vyznamenaní Medaile Za zásluhy.

---

Autentický rozhovor, který jsme s panem profesorem vedly, je doplněn texty z knihy „…takový je život“ autorky Ivany Karáskové (vydané v nakladatelství TRITON v Praze roku 2018).