Po odtoku plodové vody v 16. týdnu to vypadalo beznadějně. Přesto má příběh šťastný konec!

S přítelem jsme již měli krásnou, zdravou dceru, kterou jsem ještě dva týdny přenášela. Hned po jejích prvních narozeninách jsme se začali snažit o druhé miminko. Dlouho se nám nedařilo. Vytoužené dvě čárky na testu jsem objevila až po dvou letech. Byli jsme oba šťastní, že Štěpánka, které tehdy byly tři roky, se dočká sourozence a bude nás o jednoho víc.

Vše bylo super prvních 16 týdnů těhotenství. Screening ve 12. týdnu vyšel ukázkově, bříško už začalo růst. Moc jsme se těšili 😍

V červenci jsem měla volno, udělaly jsme si s malou krásný den, jely jsme spolu na bazén, užívaly si společné letní radovánky na koupališti… Večer jsem šla do sprchy a po ní ze mě hodně tekla voda. Říkala jsem si, že to bude ještě buď ten bazén, nebo možná sprcha… Ale neustupovalo to, tekla čím dál víc, začala jsem se i cítit jinak. Bolel mě podbřišek… Rozhodla jsem se, že raději zajedeme na kontrolu. Připomínalo mi to odtok plodovky, který už jsem zažila u dcery. Cesta do nejbližší nemocnice byla dlouhá, nekonečná, plná slz, strachu…

Přijali mě, udělali utz a bohužel jsem slyšela, co jsem slyšet nechtěla: „Odtekla vám plodová voda, miminko má minimální množství u hlavičky, tohle nemá šanci přežít. Musíte tu zůstat, jste v takovém týdnu, že budeme volit potrat, abychom neohrozili váš život…“ Ptala jsem se, jak se daří miminku v bříšku. „Ten se mrská, je v pořádku, ale dlouho nebude,“ byla strašná slova doktora, kterého jsem očividně vzbudila. Tento lékař neuměl uklidnit budoucí matku, která nedokázala zastavit pláč. Přítel na mě čekal na chodbě. Vše jsem mu popsala a řekl na to: „Tak to ne, tady nebudeš, jdi si pro všechny tvoje zprávy a jedeme dál…“

Jeli jsme do nemocnice Obilní trh v Brně, byly tři hodiny ráno, byla jsem hotová, unavená, vystrašená. Přijali mě na ambulanci, udělali testy crp, zjistili stav plodové vody. Řekli, že tomu dáme čas. „Nic není ztraceno! Pane Bože, díky!“ děkovala jsem za tak krásnou povzbuzující zprávu… Byla jsem ponaučena, obeznámena s riziky, které byly obrovské, jak pro mě, tak pro Matyáška. Já ale zavřela oči nad vším špatným a stála jsem si za tím, že to prostě dáme, že tomu věřím. A slovo POTRAT jsem nechtěla ani slyšet!

V nemocnici se mě ujal MUDr. Janků, který mě pak po celou dobu sledoval ambulantně. Uklidňoval mě, že i když nemá vodu, je to hrozný frajer, protože se mu prostě daří, jak má. Ale i on mě musel samozřejmě poučit, jak velká rizika tu jsou. Já se ale cítila fajn. Malý byl zatím v pořádku. Byla jsem rozhodnutá, že budu bojovat do samého konce, ať to dopadne, jak to dopadne! Pan doktor se rozhodl se mnou teda spolupracovat, hlídat mě, i když kroutil hlavou taky 🤗…

Dlouhé týdny to syn zvládal bez plodové vody. Žádné komplikace nebyly až do 26. týdne, kdy jsem vylezla ze sprchy a začala krvácet. Okamžitě jsem šla vzbudit přítele a jeli jsme do nemocnice… Nic se nedělo, utz byl v pohodě, ozvy miminka v pořádku přibližná váha byla 600 g. To znamenalo, že byl o dva týdny menší. „Necháme si vás už tady až do porodu, nedá se nic dělat,“ znělo rozhodnutí lékařů. Moje odpověď: „Dělejte, jak uznáte za vhodné.“  Syn vydržel 13 týdnů bez plodové vody a já bych nezvládla, kdyby se mu něco stalo…

V nemocnici jsem byla tři týdny, pořád jsem docela hodně krvácela, odtékala i  plodová voda. Už mi nebylo dobře, byla jsem bledá a slabá…  29. 10. mi lékař řekl: „My nevíme co s váma, ultrazvuk je hezký, miminko, ač je menší, tak je v pořádku. Podstoupíte císařský řez zítra… Někde je chyba a byla by škoda váš boj skončit prohrou.“  Díky Bohu jsem konečně slyšela po třech týdnech hospitalizace něco jiného, souhlasila jsem. Neváhala sama jsem, měla o malého veliký strach, nechtěla jsem si připustit, že bych o něho přišla…

Pamatuju si že doktor na sále říkal: „Tak tohle bylo za pět minut dvanáct pro oba…“ Pak jsem slyšela sestru, jak říká: „Pláče! Slyšíte?“ Plakala jsem štěstím, nádhera, zvládl to…

Nastaly další krušné dny na Jipu, neměli jsme vyhráno. Byl maličký, byl to prostě boj. Měl infekci, dlouhodobou léčbu, ale rychle se zbavil podpory na dýchání a zvládal to sám!😍

Každý den jsem stála u inkubátoru se slzama v očích. Ten pohled! Ta bezmoc… I když mě úžasné sestřičky z JIPu uklidňovaly, že je stabilizovaný, přesto člověk pláč nezastavil při pohledu na miminko do dlaně…

Za 14 dní nás poslali na intermediální pokoj, kde jsem mohla být s ním. Úžasný! Konečně spolu. Hodně ještě skákal s kyslíkem, ale vše zvládl. Leželi jsme měsíc a půl na intermediálu, kde se o nás krásně starali. Matyášek vše krásně dohnal, naučil se papat a den před Vánoci jsme si dovezli domů ten nejkrásnější dáreček.

Jsem ráda ,že jsem se rozhodla nevzdat to a dát mu šanci, ať to dopadne, jak to dopadne. Štěpánka se dočkala bráchy, je šťastná…