Ondřej Šalanský pomáhá miminkům hned po jejich příchodu na svět – je součástí týmu apolinářské JIRP, ARO. Jaká byla jeho cesta na neonatologii? Jak se cítí v ženském kolektivu? A jaký je z jeho pohledu rozdíl mezi přístupem otce a matky předčasně narozeného dítěte? Začtěte se do rozhovoru s ním, poznejte nejen práci na neonatologii, ale nahlédněte i do duše zdravotního bratra pečujícího o ta nejmenší miminka… Rozhovor vznikal před dvěma lety do čísla Nejste v tom sami, které bylo věnováno mužům (přečíst si jej můžete v archivu).
Profese zdravotní sestry (respektive bratra) – to obvykle nebývá volba chlapců, kteří se na konci základní školy rozhodují, kterým směrem se v profesním životě vydají…. Co vás vedlo k výběru tohoto povolání? Byla cesta tímto směrem jasná a přímá?
Spíše, než k dálnici amerického středozápadu bych svou cestu přirovnal k proplétání se křivolakými jednosměrkami na pražském Starém Městě. Začalo to střední elektrotechnickou průmyslovkou, oborem Automatizovaná konstrukce ve strojírenství. Už tehdy mě to táhlo k horské službě, školu jsem však dokončil. Pak jsem se zastavil v koktejlovém baru a strávil téměř rok jako barman. Zajímavá zkušenost, ale přišel čas vydat se dále. Studovat zdravotnického záchranáře.
Během studia jsme měli dlouhodobou praxi na záchrance. Tenkrát ještě platilo, že se jezdilo hlavně ke skutečným případům. Záchranáři nebyli tolik vytíženi nesmysly, jako je tomu dnes. A tam jsem si všiml zajímavého jevu. Záchranáři jsou obvykle tvrdí, sebejistí, máloco je rozhodí. Ať se děje cokoliv, srší humorem. Tedy téměř cokoliv. Stačil obyčejný výjezd k převozu rodičky do porodnice a chlapi znervózněli. Podobné to bylo při výjezdech k velmi malým dětem. Bylo to až komické, jak tihle tvrďáci náhle změkli.
Studium jsem končil za doznívající finanční krize. Volná místa se rychle obsadila novými absolventy. Já mezi nimi nebyl, jelikož mě čekala velká cesta do Spojených států. Po návratu jsem místo na záchrance nesehnal. Než se nějaké uvolní, rozhodl jsem získat zkušenosti s těmi nejmenšími a tím snížit případnou nervozitu při výjezdech. Zamýšlel jsem zůstat jen několik měsíců.
Na neonatologii jsem však zjistil, že obor je náročnější, než jsem si představoval. Bylo toho mnoho, co se naučit. A díky mé touze učit se, mé myšlenky na záchranku ustoupily stranou.
Jak dlouho už pracujete s nedonošenými miminky? Proč jste se rozhodl právě pro tuto nelehkou specializaci a rozhodl jste se pracovat na neonatologickém oddělení?
Na neonatologii pracuji devátým rokem. Proč zrovna Apolinář? Byli jsme zde na krátké exkurzi během praxe v porodnici. Zatímco na porodním sále jsme se o rodičky i novorozeňata starali, na neonatologickém ARO se jednalo pouze o pasivní prohlídku. Byl jsem ohromen, jak malá stvoření dnes dostávají šanci na život. A dokáží ji chytit. Obdivovali jsme sestřičky, jak precizně s těmi tvorečky pracují. Fascinoval mě i miniaturizovaný zdravotnický materiál. Že při výkonech nejde o práci rukou, ale o přesnou a jemnou práci prstů. Do péče o malé pacienty jsme se zapojit nesměli, ale samotný poutavý výklad staniční sestry Šárky Harvánkové na mě zapůsobil. Po roce jsem si vzpomněl přesně v ten správný okamžik.
Jak se cítíte ve vesměs ryze ženském prostředí zdravotních sester?
Dnes už dobře, většinou. Zvykl jsem si, už mi to nepřijde.
Je ale pravda, že určitou dobu jsem uvažoval o odchodu. Nějakou dobu jsem to kompenzoval „mužskými“ pracemi, např. brigádou na stavbě podií. Měl jsem silnou potřebu tvrdé chlapské práce. Z žen jsem jednak bláznil, navíc jsem cítil, že zvolna zženšťuji. Přestával jsem se cítit jako chlap. Nakonec jsem zkrátil úvazek a začal jezdit na záchrance. Tím se to vyřešilo, problém v mé hlavě vymizel.
Jak na vás rodiče miminek reagují? Bývají překvapeni, že místo ženy vidí muže…? Vadí vám, když je někdo překvapen nebo jste naopak rád onou zvláštností a výjimkou ze zvyklostí (kdy na pozicích zdravotních sester pracují hlavně ženy)?
Asi záleží, za jakých okolností se poprvé setkáme. Když je prostor představit se, překvapení většinou nevnímám. Někdy, nezřídka, však za mnou přicházejí rodiče od jiného miminka, než mám na starosti, a začnou oslovením „pane doktore“.
Často se stává, že rodiče neví, jak mě oslovit. A já jim s tím moc nepomohu. Na oslovení „sestřičko“ většinou reaguji s pobaveným úsměvem. „Bratře“ zní jako z Vinettoua nebo kláštera. „Záchranáři“, což by u mě bylo nejpřesnější, jde zase špatně přes pusu. Tak říkám: „Říkejte mi Ondro.“
Rozmanitost reakcí nebo případný moment překvapení mi vůbec nevadí, naopak mě baví. Mám rád pestrost a oživení.
Když to vezmu z opačné pozice, když jsem byl pacientem nebo i praktikantem, muž na pozici sestry byl pro mě vždy příjemným překvapením.
Dokážete říci, co pro vás bylo na začátku výkonu vašeho povolání zdravotníka na neonatologickém oddělení nejtěžší a co je pro vás nejtěžší nyní, když práci a prostředí již dobře znáte?
Ženy, ženy, ženy. A zase ženy. Od střední školy jsem byl v mužských kolektivech. Jednat s holkami jsem moc neuměl. Vlastně jsem se jich bál. Věděl jsem, že na oddělení žádný bratr nebude. A i to pro mě byla výzva. Ukázalo se, že těžší, než jsem si původně představoval.
Jak to myslíte? Doufám, že vás ženský kolektiv příliš nevystrašil (usmívám se)!
Nastoupil jsem do kolektivu čtyřiceti sester. Při přebírání směn jich bylo přítomných kolem dvanácti, různě prostřídaných. Všechny v bílých kalhotách a halenách. Pro mě byl neskutečný problém je vůbec poznat! Teď nemluvím jen o zapamatování jmen, ale rozeznat je od sebe. To oblečení omezovalo individuální charakteristiky. Některé holky podobných postav a barvy vlasů mi prostě splývaly. Tudíž se mi stávalo, že jsem se někomu nepředstavil nebo ho nepozdravil, v domnění, že jsme se již zdravili. Jelikož těch služeb je jen patnáct, s některými kolegyněmi se potkáte poprvé až po více než měsíci. A já si nebyl jistý, jestli se známe. Představit se někomu opakovaně je faux pas. Nepředstavit se někomu vůbec na mě příznivé světlo také nevrhalo.
Čistě ženský kolektiv má svá specifika. Těžce jsem si zvykal. Velmi těžce. Ale mnoho mě to naučilo.
A co se čistě pracovní stránky týče? Jaké byly začátky?
Co se pracovní stránky týče, první rok byl nejtěžší strach. Strach už ze samotné manipulace s těmi úplně nejmenšími dětmi. Jak je bezpečně otočit. Obzvláště, pokud mělo více cévních vstupů a bylo uměle plicně ventilováno. A také strach, že něco zkazím. Že pacientovi ublížím nebo mu nepomohu tím nejlepším možným způsobem.
A jak jste na tom dneska? Co je nejtěžší nyní, po létech praxe?
Co je pro mě nejtěžší dnes? Odejít včas z práce.
Co vás na této profesi naopak nejvíc baví, uspokojuje, motivuje? Co je vaším hnacím motorem v práci?
Práce s těmi nejmenšími, čistými, nevinnými. Práce tam, kde začíná život. Ale nezačíná snadno. Začíná mnohdy „setsakra“ složitě. Je to o síle těch jedinců. Je to o podmínkách, jaké jim vytvoříme, aby tu sílu mohli využít. Je to i o nás, abychom jim pomohli tu sílu najít.
Není zde stereotyp. Střídají se náročná období s pohodovými, celý obor se rychle vyvíjí, upravují se postupy.
Nejvíce mě baví příjmy. Ta chvíle, kdy čekáte na sále a nevíte, co přijde. V jakém stavu vám miminko přinesou.
Zdravotní bratr – stejně jako sestra – na neonatologii musí být také tak trochu psychologem rodičům předčasně narozených dětí. Je to pro vás složitá role?
Jak kdy. Někdy to jde samo, někdy je to složitější. Ale že by mě to někdy nějak skličovalo, to ne.
Skuteční, studovaní psychologové nejsme, můžeme se jen snažit o jistou míru opory. Hodně záleží na konkrétních lidech. K některému člověku to jde samo, k jinému musím hledat správnou cestu a k někomu ji třeba nikdy nenajdu. Když tu cestu nenajdu, třeba ji najde jiná ze sestřiček.
Rodiče jsou často zdrcení… Neprocházejí zrovna lehkou životní situací. Chtějí asi slyšet dobré zprávy, je to tak?
V první fázi rodiče často chtějí slyšet pozitivní zprávy. Je to pochopitelné. Velmi často ale chtějí slyšet také pozitivní předpovědi. Že to bude dobré. A to my nevíme. Když je to špatné, nemůžeme lhát. Dávat falešnou vazbu. A když je to dobré – neznamená to, že to dobré bude i zítra, za týden, za měsíc. Obecně však jako sestry toho příliš říkat nesmíme. Právo informovat o stavu dítěte náleží lékařům. Co však dát můžeme, je klidné a vstřícné jednání nebo pomáhat navozovat pouto mezi rodičem a dítětem.
Je v této roli (v roli psychologa) rozdíl mluvíte-li s ženou – matkou a mužem – otcem? Reagují z vašeho pohledu odlišně?
Určitě, rozdíly mezi mužem a ženou jsou. Matka v sobě děťátko nosila, byla s ním spojená. Pouto existuje. Svou roli sehrávají též hormony. Muž dítě spatří poprvé až u nás. Pouto se musí vytvořit.
Nic neplatí absolutně, ale můj dojem je, že muži jsou zpočátku praktičtí, více věcní a snáze se s nimi domluvíte na technických záležitostech. Setkání s matkou u dítěte je více emotivní, vyžaduje jemnější styl řeči, pomalejší tempo, informace je třeba zopakovat, říci více způsoby. Často se hodně ptá, vyžaduje mnoho informací, ale z důvodu rozrušení si je nepamatuje a příště je vyžaduje znovu.
Obecně je tedy jednání s otcem v první fázi jednodušší. Později se rozdíly mažou a někdy i otočí. Zvláště v případě otců typu „nedůvěřivý hlídač“ 🙂
Uvítáte, když po čase přijdou rodiče ukázat své – původně předčasně narozené – dítko? Vidíte rád své již odrostlejší bývalé pacienty?
Rozhodně. Vidíme je rádi! Mých pacientů byly stovky, z těch prvních jsou již malí školáci. Viděl jsem z nich pár desítek.
Mnohdy je nepoznáme a pak diskutujeme a hledáme, kdo že to za námi přišel. Většinou to rozluštíme, postupně si vzpomeneme. No a někdy taky ne. Když třeba není přítomný nikdo z dotyčných sestřiček nebo se u nás dítě ohřálo jen na skok. Ale to nevadí, každého bývalého pacienta vítáme. Je to motivace do další práce.
Vykonáváte psychicky velmi náročné zaměstnání – jakým způsobem odpočíváte a relaxujete?
Víte, já to mám v životě nastavené trošku jinak. Kromě této práce po letech znovu studuji. Vzdělávám se ve více oborech. Věnuji se podnikání. Práce na neonatologii bývá náročná, ale hlavně mě baví. Často se tak stává i mým relaxem.
A jiný relax? Sluneční paprsky. Stoupání do vysokých hor. Pohyb na skialpech. Vánek s vůní borových lesů. Úsměv chudých domorodců. Šálek kvalitního čaje. Zvuk mořského příboje. Poslech hluboké hudby. Ponoření do vlastních myšlenek…
Martina Jurčová – koordinátorka Nedoklubka pro nemocnici v Mladé Boleslavi potkala Ondřeje na neonatologii, když docházela za svým synem Timotejem, který se narodil ve 24 + 5 týdnu těhotenství. O Ondřejovi řekla:
Keď mal u nášho Timiho službu Ondrej, cítila som po odbornej stránke istotu a kľud. Svoju prácu robieval s rozvahou a prehľadom… V ženskom kolektíve sestričiek svojou osobnosťou a prístupom rozhodne vynikal. Emočne sa k nám rodičom priblížil veľmi málo, působil uzatvorene, nedostupne a mlčanlivo. Doteraz na neho ale s manzelom radi občas spomíname, ako na rozvážneho profesionála a týmto ho zdravíme a tou cestou ďakujeme :).
Ondřej Šalanský studoval automatizovanou konstrukci ve strojírenství, andragogiku a zdravotnické záchranářství. Po ukončení studií dělil své působení na práci u zdravotní záchranné služby a na neonatologii. Časem se ale rozhodl práci v terénu opustit a věnovat se jen péči o ty nejmenší pacienty. Devátým rokem pracuje na neonatologickém aro Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze u Apolináře. Jeho velkým koníčkem je horolezectví. V životě se dle svých slov snaží maximalizovat náhodu, aby co nejlépe využil svůj potenciál. Jak říká, snaží se o prožití co nejlepší verze své subjektivní zkušenosti. Zajímá se o lidskou psyché, zkoumá archetypy a nevědomí a snaží se vystupovat za hranice aktuálního paradigmatu. Rozhovor, který přinášíme vznikl před dvěma lety pro náš časopis Nejste v tom sami, na samém počátku této cesty…
Autorka rozhovoru: Mgr. Petra Kašparová
Fotografie: Archiv Ondřeje Šalanského
Napsat komentář