Také Kristýna nám napsala svůj příběh. Její druhá dcerka se narodila ve 32. týdnu s 1 780 gramy. Jak se to vše seběhlo a jak to dopadlo?
Bylo 7. prosince ráno. Odvezla jsem dceru do školky a chystala se na pravidelnou těhotenskou poradnu ve 32. týdnu. Pan doktor se ptal, jak se cítím. Odpověděla jsem, že výborně. Položila jsem se na lehátko a pan doktor dělal ultrazvuk. Pořád přeměřoval miminko, čípek, zase miminko. A nemluvil!!!
Zdálo se mi, že to celé trvá desítky minut, byla jsem nervózní, že nic neříká. A pak se na mě podíval a vysvětloval, že mám zkrácený čípek a ihned mám jet do nemocnice, kam zavolá, aby mě čekali. V tu chvíli jsem se v mysli vrátila o čtyři roky zpět…
Zažila jsem to již u první dcery
Tohle už jsem jednou zažila u první dcery. „Tak si holt poležím tři dny v nemocnici, kde mi budou píchat kortikoidy a pak v klidu půjdu domů a miminko donosím do termínu,“ říkala jsem si. Omyl.
V nemocnici mi zase přeměřili čípek, ten byl 5 mm. Paní doktorka se na mě obrátila se slovy, že 90 % maminek s čípkem pod 15 mm porodí do 2 dnů. Nedošlo mi to. Hodila jsem to za hlavu. Poslali mě na pokoj, kde mi skutečně píchli injekci kortikoidů, jak jsem předpokládala, pro dozrání plic miminka.
Za hodinu nastoupil na službu můj doktor z rána, zase mě zkontroloval a nález byl ještě horší. Okamžitě mi dali kapačku něčeho, co zastaví činnost dělohy. „Jakou činnost? Vždyť já nic necítím,“ říkala jsem si. Žádná bolest, neodtekla mi plodová voda, nic co by naznačovalo, že bych měla porodit.
Porodu se nepodařilo zabránit
Za další hodinu už byl nález tak špatný, že se ihned jelo na sál, malá totiž byla koncem pánevním a přirozený porod nepřicházel v úvahu. Honem jsem volala manželovi, aby přijel. Pak to na mě dopadlo“ Říkala jsem si: „Proč já? Proč my? Vždyť jsem teprve 32+4 a miminko je hrozně malinké“. Měla jsem strach. Neskutečný strach o miminko.
Porod proběhl v pořádku, dcera se narodila s váhou 1 780 gramů. Byla tak maličkatá! Když mě odvezli na JIP a další den na pokoj, pořád jsem brečela. Cítila jsem jenom strach. Dcera Klárka byla v pořádku, neměla ani plicní ventilátor. Musela jsem ji vidět, sotva jsem stála na nohou, ale musela jsem se přesvědčit, že je opravdu v pořádku, jak všichni tvrdí. Manžel mě doprovodil na novorozeneckou JIP, zase jsem brečela.
U inkubátoru jsem jen brečela
Ten pohled do inkubátoru, kde ležel malinký uzlíček, tak bezbranná a sama…! Beze mě, bez mámy, která ji nedokázala donosit. Hlavou se mi honily špatné myšlenky na budoucnost, jak to všechno my jako rodiče zvládneme a jak to zvládne Klárka. Bude v pořádku?
Celý pobyt v nemocnici jsem probrečela. Po čtyřech dnech mě pustili domů. Protože jsem měla doma starší dceru, nemohla jsem zůstat v nemocnici u Klárky. Denně jsme za ni jezdili, na deset minut. Tak krátký čas na to vidět vlastní dítě!
Slzám jsem se neubránila ani po několika dnech
Bylo to strašné, denodenně ten pohled do inkubátoru. Klárka si vedla dobře, za pár dnů už byla jen na vyhřívaném lůžku. Když jsme za ní přijeli na Štědrý den dopoledne, byla už bez sondy. Brečela jsem tentokrát štěstím. Po svátcích jsem za ní nastoupila do nemocnice, kde jsme byly samy na pokoji a já se o ni mohla plně starat.
…a pak nás konečně pustili!
Na Silvestra nás pustili domů. Teď má Klárka šest týdnů a je spokojené miminko.
Celé se to zdálo nekonečně dlouhé, ty tři týdny se zdály jako rok. Zpětně to ale uteklo jako voda.
Maminky, věřte svým dětem, jsou to bojovníci a zvládnou to!
Napsat komentář