Výkonná ředitelka Lucie Žáčková porodila svou dceru o celých 15 týdnů dříve. Je to právě Lucka, kdo již dlouhé roky stojí za Nedoklubkem, je jeho tváří, vede silný tým celé organizace. Přečtěte si o jejím předčasném porodu, cestě k Nedoklubku i tajném přání pro něj.
Autorka rozhovoru: Mgr. Petra Kašparová, šéfredaktorka časopisu Nedoklubka Nejste v tom sami. Rozhovor vyšel v listopadu 2020 v 11. vydání časopisu s podtitulem „Ženská energie“
Lucie se těšila na své miminko. Bylo před létem roku 2010, koupila si těhotenské šaty a radovala se z toho, že jí konečně začíná růst bříško a jiný stav je na ní poznat.
„Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem listovala nějakým časopisem pro ženy. Byl tam článek o paní, která porodila předčasně. Ačkoliv jsem byla těhotná, bezmyšlenkovitě jsem článek přeskočila – vůbec jsem jej nečetla. To téma mi přišlo TAK vzdálené.“ Usměvavá blondýnka nemohla tehdy tušit, jak moc se jí právě toto téma týkat bude…
Boj o život: Ellinka se narodila o 15 týdnů dříve
Lucie přiznává, že vzpomínky jsou již trochu vybledlé, ale vzhledem k práci pro Nedoklubko je často musí oživovat. Pár dní před tím, než se jí dcera narodila, byla u svého lékaře – trápily ji křeče v lýtkách – ale vše bylo v pořádku. „Když mi paní doktorka podávala recept na magnezium, popřála mi ještě hezký třetí trimestr,“ usmívá se smutně Lucie. Druhý den ráno Lucku začalo bolet břicho, ona se ještě rozhodla jet na důležité pracovní jednání, které ji čekalo. Hned po jeho skončení se ale vydala k doktorovi. Už po cestě jí docházelo, že nejspíš cítí kontrakce. Lékař během prohlídky poprvé vyslovil slova: předčasný porod. „Já jsem pořád opakovala, že mám termín až v říjnu a na porod jsem zaregistrovaná v Podolí.“ Tam zrovna malovali, sanitka tedy Lucku odvezla k Apolináři. Lucka pokračuje ve vyprávění:„Jedna ze sestřiček mi řekla, že tam zůstanu až do porodu. Nechápala jsem, co mi to říká. Vždyť mám přeci termín až za tři a půl měsíce!“ Pak to šlo ráz na ráz – Lucka byla odvezena na sál a když se probudila z narkózy, těhotenské bříško bylo pryč. „Moje vysněná holčička! Nevěděla jsem, jestli je vůbec možné, aby to přežila,“ vypráví Lucka dál svůj příběh a i dnes má při vzpomínce na jedny z nejtěžších chvil ve svém životě slzy v očích. Po nějaké době přišla lékařka z neonatologie, která Lucce řekla, že holčička žije, je moc šikovná a umí dýchat. „Když jsem Ellinku poprvé viděla, měla 580 gramů. Byla bezmocná, bezbranná, odkázaná na péči druhých, závislá na přístrojích,“ popisuje Lucie a dodává: „Nikdy jsem se necítila tak bezmocná a zoufalá.“ Jak říká, udělala by tehdy cokoliv, aby byla její dcerka zase u ní v bříšku, kde měla ještě dlouhé týdny být. Ze začátku to bylo velmi náročné. Neustále si kladla otázky, proč se to stalo zrovna jí. Po tak bezproblémovém těhotenství. Obviňovala se a přemítala nad tím, co udělala špatně a co měla udělat jinak.
První setkání s Nedoklubkem
Během jedné z návštěv neonatologie dostala Lucie od sestřičky brožurky Nedoklubka. „Hltala jsem je. Pomáhalo mi to. Tím, že jsem získávala informace a četla příběhy rodičů, kterým se stalo to, co mně, a jejich miminko to přežilo, a je dokonce zdravé, jsem získávala sílu. Byla jsem klidnější, živila jsem v sobě velkou naději.“ vybavuje si Lucie chvíle, kdy se s Nedoklubkem seznámila a dodává: „Pochopila jsem také, že je důležité, abych byla v co největší psychické pohodě a soustředila se na mou Ellinku a neřešila, co se již nedalo změnit.“ Lucie dobře tušila, že dceři nejvíc pomůže klidná a vyrovnaná máma, která se nevzdává naděje.
Materiály organizace Nedoklubko musela vrátit. Protože jich na oddělení bylo málo, pouze se půjčovaly. „Myslím, že už tam jsem byla rozhodnutá udělat něco pro to, aby byly informace dostupnější a materiálů ‚od rodičů pro rodiče‘ bylo pro všechny dostatek.“ Již tehdy se v porodnici u Apolináře nenápadně zrodila společná cesta Nedoklubka a Lucie Žáčkové.
Ani po propuštění domů nebylo vyhráno
Lucie se svou dcerkou strávila u Apolináře dlouhých 77 dní. Ella opouštěla se svými rodiči zdi porodnice s několikastránkovou propouštěcí zprávou. Nevyhnulo se jí krvácení do mozku, infekce, transfuze, několik lumbálních punkcí a mnoho dalších komplikací souvisejících s extrémní nezralostí miminka. I po propuštění bylo třeba docházet k různým specialistům na kontroly. „V Centru komplexní péče u paní doktorky Markové v Praze na Karlově se o nás skvěle starali.“ Právě lékaři v CKP odhalili odchylku v růstu hlavičky a pozdější ultrazvuk ukázal, že se Ellince následkem poporodního krvácení do mozku městná mozkomíšní mok v komorách, a bude proto potřeba voperovat V-P shunt (hadička, která mozkomíšní mok odvádí z mozkových komor do dutiny břišní – pozn. redakce). „To byla další rána. Do poslední chvíle jsem věřila, že je to prostě jen tím, že má přirozeně trochu větší hlavičku,“ říká Lucie o nečekané zdravotní komplikaci. Na neurochirurgii v Motole strávily Lucka s Ellinkou další dlouhé tři týdny.
A jak se má Ella dnes?
„Je to chytrá, veselá holka. Na otázku, co bude dělat, až bude velká, odpovídá různě. Poslední dobou bude prý buď herečkou, nebo chce péct dorty. Vždycky ale dodá, že kdyby to nevyšlo, bude pracovat v Nedoklubku.“ 🙂
Cesta k Nedoklubku
V listopadu 2010, tedy čtyři měsíce po narození Ellinky, se v České republice poprvé slavil Světový den předčasně narozených dětí. Tou dobou byla Lucka už v kontaktu s tehdejší předsedkyní Nedoklubka a nabídla jí svou pomoc při organizaci oslav. Takto probíhala její spolupráce i následující tři roky. „Na podzim roku 2013 jsem byla pozvána na valnou hromadu Nedoklubka. Měla jsem z toho radost, tak trochu jsem totiž záviděla holkám z Nedoklubka jejich partičku, tohle dělání dobra a pomáhání maminkám. A tak jsem se těšila, že se potkáme jinak než jen na oslavách Světového dne.“ Lucka měla tehdy pocit, že svůj dluh Nedoklubku splatila, Ellinka byla zdravá holčička, chystala se do školky, Lucka se zamýšlela vrátit naplno ke své práci. Na valné hromadě se ale probíral odstup tehdejší předsedkyně spolku a otevírala se otázka, kdo bude její následovnicí. „Jedna z koordinátorek překvapivě navrhla mě, ostatní souhlasily, odhlasovaly si to a přede mnou v tu chvíli stál úkol rozhodnout se, jak se k tomu postavit,“ usmívá se Lucie při vzpomínce na nečekanou událost. „Moc mě to potěšilo, to přiznávám, na druhou stranu se můj záměr odejít přetočil naruby.“ Po silném argumentu členek, že nebude-li Lucka souhlasit, Nedoklubko zanikne, na nabídku kývla. „Zánik Nedoklubka jsem si na triko přeci vzít nemohla,“ směje se Lucka. „Ale moc po mně nechtějte, nebudu mít teď moc času, musím už pracovat,“ komentovala tehdy své zvolení do čela organizace. Kdyby tak tehdy tušila, kolik práce a energie do Nedoklubka nakonec vloží…
Lucka plní poslání Nedoklubka
Nová paní ředitelka se s cílem a posláním Nedoklubka snadno ztotožnila. Říká k tomu: „Dát rodičům vědět, že v tom nejsou sami, dodat jim dostatek informací, povzbuzení a víry v lepší zítřky, to je to nejdůležitější,“ a přiznává, že ji dodnes příběhy předčasně narozených dětí nepřestávají dojímat. S každou maminkou soucítí a upřímně se jí snaží dodat odvahu a sílu v situaci, kterou prožívá. Maminkám, které právě pláčou u inkubátoru, Lucka vzkazuje: „Buďte se svým miminkem. Buďte mu oporou. Ve dne i v noci, alespoň v myšlenkách. Ale fyzicky se snažte být co nejvíce u něj. Odsávejte pro něj mlíčko, pečujte o něj, klokánkujte, mluvte s ním. Otisknete mu do jeho vyvíjejícího se mozku a srdce nesmazatelnou stopu, která ho bude provázet už navždy. Nenechte si tento čas proklouznout mezi prsty. Utíká rychle a nedá se vrátit!“
Společná cesta trvá již 10 let
„Jsem hrdá na to, že jsem pořád součástí Nedoklubka – už dlouhých 10 let,“ říká Lucka a dodává, že ne vždy je jednoduché skloubit práci „civilní“ s prací pro Nedoklubko a s rodinou. Nelehká je podle Lucky také finanční stránka věci. Nedoklubko funguje díky partnerům, sponzorům a dárcům. „Tým Nedoklubka, který tvoří ženy z celé republiky, vnímám jako rodinu. O všech holkách mohu říct, že jsou mé kamarádky, máme kolem sebe stejnou energii, sdílíme podobné názory, máme totožný pohled na různé věci.“ Když Lucie vypráví o Nedoklubku, nadšení z ní přímo srší, mluví o společném cíli, vzájemné úctě, radosti z projektů, sdílených slzách.
Tým se samozřejmě do jisté míry obměňuje, někdo odchází, jiný zas přichází. „Všechny nás ale spojuje přesvědčení o tom, že Nedoklubko má velkou sílu. Chceme pro maminky předčasně narozených dětí opravdu to nejlepší. Víme, že péče o ně i o jejich dětičky je skvělá, lékaři a sestry jsou svým přístupem a kvalitou péče, kterou poskytují, na velmi vysoké úrovni ve světovém měřítku.“ Tým Nedoklubka ale tvoří hlavně matky předčasně narozených dětí – tedy ty, které si předčasným porodem prošly a znají prostředí neonatologie z té druhé strany. „Víme, co nám pomáhalo, co fungovalo, o co jsme moc stály, i co jsme nechtěly a nepotřebovaly. S tímto vědomím a zkušenostmi vytváříme naše tiskoviny, naše stránky, kampaně a akce. Aby rodiče předčasně narozených dětí věděli, že se to dá dobře zvládnout, že je tato životní cesta může posunout ve vnímání jejich života už napořád. Najednou se člověk za pochodu učí vnímat okolní svět jinak. Nelpí na maličkostech, neřeší malichernosti. Uvědomí si hodnoty a ty už pak jeho život neopustí. Alespoň tak to cítím já.“
I dárci mají své příběhy
Lucka vypráví, že prožívají velmi silné chvíle, a vzpomíná na jednu z nich: „Nedávno se stalo, že se na nás po smrti manžela obrátila 90letá paní, že se s mužem rozhodli, že část svých úspor věnují neziskové organizaci, a vybrali si nás. Já na ten okamžik nikdy nezapomenu, tak silný pro mě byl. Nešlo ani o tu částku, ale o to rozhodnutí, o příběh, o ten impuls. Darovanou částku použijeme na realizaci naší nové připravované knihy pro těhotné s rizikem předčasného porodu.“
Nedoklubko se stalo pevnou součástí Lucčina života
„Dneska je Nedoklubko vlastně můj život,“ říká Lucka. Ovlivňuje její profesní život stejně jako soukromý. Co na to její manžel? „Manželovi jsem řekla, že je to můj koníček a že každý má právo na svou zálibu,“ směje se Lucka. Lucčin manžel se nakonec smířil nejen s půdou plnou věcí Nedoklubka, ale dokonce často pomáhá na akcích či s logistikou materiálů a vloni se stal aktivním členem klubu Nedoklubka. „Pomáhal mi balit naše léčivé balíčky – dárky pro maminky po předčasném porodu na neonatologii v ÚPMD. Začetl se do letáku a najednou ho slyším říkat, že je to vlastně fakt dobrá věc, co pro rodiče děláme, že to musí opravdu hodně pomáhat, že škoda, že jsme to tenkrát neměli… Oficiálně se tehdy stal i členem klubu Nedoklubka. Musím ale uznat, že bez jeho tolerance, pochopení a pomoci by Nedoklubko nikdy nebylo tam, kde dneska je.“ Nakonec, i on je táta předčasně narozené holčičky. „Byl to on, kdo za Elli běhal každý den do Apolináře, alespoň ji jen vidět a pozdravit. On mi kupoval odsávačku mléka, deníček a knížky. Stál vždycky při nás. A stojí dodnes.“
Přání pro Nedoklubko? Není tajné…
Všechno, co jsem si pro Nedoklubko přála, už dneska má. Úžasný tým lidí, stejně tak pár skvělých partnerů, mnoho členů, má tvořilky, podporovatele, dárce a vděčné mámy a táty, kteří dávají vědět, že jsou rádi, že Nedoklubko existuje, a děkují za pomoc, kterou jim poskytlo. „Stále mám ale jedno velké přání. Ráda bych našla fond nebo nadaci, kterým by činnost, vize a cíle Nedoklubka byly blízké, a dokázala bych zařídit, aby Nedoklubko mohlo mít řádně placené zaměstnance. Protože to dosud tak nemáme, mně osobně by se moc ulevilo a mohli bychom ještě více a efektivněji pomáhat rodičům v celé republice,“ vyslovuje na závěr povídání Lucka přání, které již nyní není tajné. I tak se jí ale, doufejme, jednou splní…
Napsat komentář