Vánoce. Nejkrásnější čas v roce. Všichni se na ně těšíme, jak si je užijeme v kruhu rodinném… Když je žena těhotná a miminko se chystá přijít na svět začátkem nového roku, jsou Vánoce obzvlášť očekávané. Ten pocit, že to jsou poslední Vánoce „jen ve dvou“, že už brzy bude přivítán nový človíček. Ještě ani není na světě a už možná dostává na Štědrý den dárky! Jenže, ne vždy se události dějí tak, jak si je člověk naplánuje. Jaké to je trávit Vánoční svátky u inkubátoru na neonatologii, nemoci si je užít a prožívat je ve strachu z budoucnosti? Svůj příběh vypráví Markéta z Nedoklubka, která právě takové Vánoce před léty zažila.
Předčasného porodu se Markéta bála od začátku těhotenství
„Ríša se měl narodit koncem února roku 2011. Od začátku těhotenství jsem se bála předčasného porodu,“ vypráví Markéta Řehořová, koordinátorka Nedoklubka pro porodnici u Apolináře a nemocnici v Hořovicích. Markétina tehdy dvou a půl letá dcera Míša se totiž narodila o celé 3 měsíce dříve, což vysvětluje Markétin velký strach v druhém těhotenství. „Koncem listopadu 2010 už bylo bohužel jasné, že Ríša bude muset na svět taky dřív,“ vzpomíná Markéta. Přála si vydržet těhotná ještě alespoň chvíli, věděla, že každý den se počítá! Chlapec, kterého čekala v bříšku neprospíval a její stav se rapidně horšil. Na konci listopadu musela být se zhoršující se preeklampsií hospitalizována. „Nevydrželi jsme ani do plánovaného, i když pořád dost předčasného, porodu, který měl být 6. 12. ráno,“ popisuje Markéta dramatické chvíle, kdy přišel její syn na svět. Ríša se narodil 5.12. před půlnocí akutním císařským řezem kvůli záchvatu eklampsie, který začal kolem deváté hodiny večer nesnesitelnou bolestí v podžebří. Markéta popisuje děsivé chvíle: „Ještě, že jsem ležela už na rizikovém oddělení u Apolináře a pomoc tak byla na blízku. Kdybychom v tu chvíli byli kdekoliv jinde než pár metrů od sálu a rukou nejlepších odborníků, nejspíš bychom tu ani jeden už nebyli.“
Domů šla Markéta pár dní před Vánoci. Bez miminka…
Markéta už věděla, do čeho jde a co ji čeká. Prostředí neonatologie pro ní bylo po prvním předčasném porodu známé. „Něco bylo díky tomu jednodušší a něco naopak o to těžší. Báli jsme se konkrétních věcí a situací, které by se mohly stát,“ vypráví. Ríša prospíval první týdny celkem dobře, na to jak měl těžký vstup do život. Markétu domů propustili po dvou týdnech, do Vánoc tedy zbývalo pár dnů. Doma jí velmi pomáhali její rodiče: „Bez jejich pomoci a pomoci celé naší rodiny bychom to dlouhé a těžké období neměli šanci zvládnout.“ Za Ríšou jezdili jeho rodiče každý den do porodnice, Markétě nebylo dobře, na Vánoce neměli ani pomyšlení. Markéta dodává, že ale přesto měli tehdy krásné svátky: „Hlavně kvůli Míše a díky rodině se ale podařilo nachystat krásné Vánoce, které se povedly, můj druhý svět byl ale u Apolináře a tam to právě v době Vánoc radostné vůbec nebylo.“
Smutný Štědrý den
Ríšovi bylo 24. 12. 2010 19 dní, pár dní už nedostával mlíčko, měl infekci ve střevech a čekalo se, až zaberou antibiotika, aby znovu mohl jíst. „Ten den jsem do nemocnice jela s nepříjemným pocitem, který jsem sváděla i na Vánoce, které jsme nemohli jako rodina prožít v klidu a pohromadě. Necítila jsem se vůbec dobře,“ vzpomínky jsou i po letech neveselé a bolestivé. Ríša byl neklidný, maminka ho pohladila a šla odsávat mateřské mléko, nervozity se nemohla zbavit, ale uklidňovalo ji, že u inkubátoru je její muž. „Když jsem ale po čtvrt hodině přišla zpátky k inkubátoru, viděla jsem hned, že není něco v pořádku,“ vzpomíná Markéta. Ríša byl velmi nespokojený, neklidný, měl nízkou teplotu. Markétin manžel si všiml, že ohřívač vzduchu, který vede do cpapu nefunguje a je něm teplota 19 stupňů. Sestřička hned situaci prověřila a zasáhla, ale bylo jasné, že Ríša chvíli dýchal do plic studený vzduch, a že mu při tom nebylo dobře. „Brzy přišel doktor, aby nám situaci vysvětlil, šlo prý o přístroj, který na teplotu neměl alarm a proto se na to hned nepřišlo,“ smutně vypráví Markéta. Maličkého Ríšu zahřála během klokánkování na svém hrudníku… „Když jsme odcházeli domů, bylo mi moc těžko, kvůli všemu… Věděla jsem ale, že musím teď prostě věřit, že to bude dobré a vydržet to.“
Rodiče si i přes nehezké odpoledne užili pěkný Štědrý večer s prvorozenou Míšou. „Byly to dva různé světy, pomáhalo mi to, abych se nezbláznila,“ popisuje tehdejší večer Markéta.
Dlouhá cesta domů
Další dny byly náročné a dlouhé, žádný další už ale nebyl horší, než onen Štědrý den. Ríša byl stabilizovaný, jeho stav se nehoršil, ale bohužel ani nezlepšoval. Nepřidaly se další komplikace, Ríša postupně začal znovu jíst a Markéta nepřestávala věřit, že vše dobře dopadne. „Po Novém roce to byl najednou jiný kluk,“ usmívá se konečně Markéta. „Trvalo to dlouho, než jsme se přes ARO a JIP znovu dostali na intermediární oddělení. Byly to znovu známé situace, jen to bylo těžší kvůli Míše, se kterou jsem nemohla být tolik, kolik bych si přála a stejně tak mě to táhlo k Ríšovi, se kterým jsem chtěla být taky pořád,“ popisuje Markéta úskalí situace, kdy mají rodiče jedno dítko doma a druhé na neonatologii v inkubátoru. Ríšu domů propustili v den, kdy se měl původně narodit. Pobyt v nemocnici prodloužila operace kýly, kterou musel Ríša absolvovat.
Ríša je bojovník! Vše zvládl
„My jsme na Ríšu moc pyšní, stejně jako na Míšu,“ říká Markéta a dodává: „Andělé strážní mají nejen na neonatologiích hodně práce každý den. Děkujeme všem andělům, kteří se s láskou a péčí starali o obě naše děti. Vánoce 2010 byly pro nás ty nejtěžší. Každé další už pro nás byly šťastné a veselé. Život píše příběhy a příběh letošních Vánoc je následkem pandemie Covid-19 pro všechny lidi na světě tak jiný… O to víc si všichni uvědomujeme, že být spolu ve zdraví je opravdu to největší štěstí. Myslíme na rodiče, kteří tento čas tráví na neonatologiích u inkubátorů nebo postýlek svých dětí, které z nějakého důvodu musely přijít na svět dřív. Myslíme i na zdravotníky, kteří o ně pečují nejen v této nelehké době a vzpomínáme na to, jak se starali o nás a naše děti, když jsme to potřebovali. Děkujeme. Přejeme všem, aby mohli být se svými blízkými a aby byli jejich letošní Vánoce opravdu šťastné!“
Cesta k Nedoklubku
Markéta brzy po tom, co byla celá její rodina zase pohromadě pocítila, že potřebuje svůj příběh sdílet. Cítila, že by mohla pomoci dalším maminkám, které prožívají to, co měla za sebou ona. Měla potřebu předat víru v to, že vše může dobře dopadnout. „Od té doby pomáhám v Nedoklubku, které mě díky tomu, jak neuvěřitelně roste a sílí, čím dál víc naplňuje pocitem jistoty a víry v to, že to má smysl,“ říká k tomu Markéta.
Děkuju ze srdce všem mým milým „nedoklubím“ kolegyním, díky kterým jsou i letošní Vánoce na všech neonatologiích v ČR tak krásné a štědré! Na oddělení nemocnic nosí totiž nejen naše léčivé balíčky a dárky, ale i velké povzbuzení pro rodiče a zdravotníky. Obzvlášť v této době, kdy se celý svět potýká s následky pandemie, je to tolik potřeba… Pro rodiče, kteří letošní Vánoce stráví v nemocnicích se svými dětmi je to doba o to víc náročná.. V Nedoklubku na ně myslíme a přejeme všem, aby jejich strážní andělé nejen letos na Vánoce neměli moc práce.
Dcera Míša (2008, 29+1 t.t., 860 g) & syn Ríša (2010, 28+5 t.t., 660 g)
Napsat komentář