„Ráda si čtu na facebookových stránkách příběhy maminek, kterým se narodily dětičky předčasně. Mně samotné se stalo něco podobného… Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli vám mám svůj příběh poslat, ale při příležitosti Světového dne předčasně narozených dětí jsem se rozhodla náš příběh sdílet,“ napsala nám maminka Lucie a připsala: „Pokud by pomohl nějaké mamince a dodal jí sílu, budu ráda. Je dobré vědět, že člověk není sám.“
Když jsme loni v září zjistili, že budeme mít miminko, měli jsme s manželem velikou radost. Moc jsme se těšili, těhotenství jsem si ze začátku užívala, jak jen to šlo. V jeho druhé polovině ale přišly problémy, zhoršené jaterní testy a zpočátku jen občasné, později téměř nepřetržité, svědění kůže. Došlo to tak daleko, že jsem v noci nespala a místo toho ve 4 ráno napouštěla vlažnou vanu, kde úporné svědění aspoň trošku přešlo.
Praskla mi voda. Cesta do porodnice byla nutná
Bylo 30. 3. 2020 podvečer a byli jsme s manželem doma. Zrovna jsem něco dělala v kuchyni a praskla mi voda. Dost mě to vyděsilo, protože bylo brzy na to, aby se náš chlapeček narodil. Ani trochu jsem to nečekala, takže jsem neměla připravenou ani tašku do porodnice. Zavolala jsem do FNKV, kde jsem byla registrovaná k porodu, sestřička řekla, ať raději přijedu. Tak jsme s manželem rychle pobalili nějaké věci s tím, že to třeba nic nebude a brzy budu zase doma. Před pavilonem jsme se rozloučili, protože v tu dobu zrovna tatínkové neměli přístup do porodnice.Po převozu do jiné porodnice se syn narodil
Po několika vyšetřeních nakonec bylo rozhodnuto, že mě převezou do Thomayerovy nemocnice, kde je JIPN, protože jsem měla do termínu ještě víc než 5 týdnů. V Krči jsem nakonec ležela ještě den a noc a 2. 4. ráno se narodil Filípek. Na svět přišel ve 34+4 t.t., se 48 cm a 2 490 gramy. Po narození mi ho na chvíli ukázali a odnesli do inkubátoru s tím, že po obědě za ním budu moct přijít. To dopoledne bylo nekonečné a hlavně jsem neměla žádné informace, jak na tom náš mrňousek je. Když jsem se za ním konečně dostala a viděla ho v inkubátoru, začala jsem se trochu obávat, co nás všechno čeká. Do té doby jsem o předčasných porodech vůbec nic nevěděla a ani jsem si vlastně nepřipouštěla, že by mohl být nějaký problém.
Filípek byl moc šikovný!
Druhý den už jsem si ho mohla pochovat a zkusila ho přiložit. Moc mu to šlo a hned se přisál, tak jsem měla velkou radost. Po čtyřech dnech na JIPu Filípka pustili na IMP, kde jsme mohli být už konečně spolu a já jsem se o něj mohla začít pořádně starat a trénovat kojení. Na IMP jsme strávili týden, nejdřív jsem z toho byla špatná, protože byl zákaz návštěv a manžel malého mohl vidět jedině přes videohovor. Nakonec jsem byla ráda, protože mi tam sestřičky neskutečně pomohly hlavně se začátky kojení a celkově jak pečovat o takhle malinkého chlapečka. Po týdnu jsme odcházeli s Filípkem jako s plně kojeným miminkem a i když jsme pak doma ještě museli trochu bojovat s kojením, nakonec jsme všechno zvládli. Dnes je mu 7,5 měsíce a kromě zeleninových a ovocných příkrmů stále jen kojím.Tím bych chtěla povzbudit všechny maminky, které se naprosto nečekaně ocitnou ve stejné situace, jako my na jaře. Vím, že Filípek se narodil na hranici nedonošenosti a miminka se rodí mnohem dříve. V nemocnici maminky s miminky tráví mnohem víc času než my. Naštěstí jsme nezažili žádné sondy apod.
Poděkování:
Zároveň touto cestou děkuji lékařům a sestřičkám z Krče z JIPN a IMP – jste skvělí.
Nedoklubku moc děkuji za to, že jste, že pomáháte rodičům hlavně šířením vědomí, že na to nejsou sami. Kdo si to neprožije, tak si to podle mě neumí představit. Moc díky, pokračujte v tom i nadále!
Napsat komentář