Klid na lůžku

Autor: Zuzana Hořejšková

„Ležte, odpočívejte a nic nedělejte…“

Tohle doporučení by se v období mimo těhotenství mohlo zdát moc fajn. Odpočívat a nic chvíli nemuset. Pokud je však spjato s rizikovým těhotenstvím a rizikem předčasného porodu, pak se může stát pro většinu z nás dost stresující a děsivé, obzvlášť pokud vás potká již na začátku. 

Pokud jste v situaci, kdy vám oznámí pan doktor nebo paní doktorka, že vaše těhotenství je rizikové a měla byste dodržovat klid na lůžku, nebo jste hospitalizována v nemocnici na rizikovém oddělení, může se vám honit spousta a spousta myšlenek, otázek, strašidelných scénářů a emocí, které vás můžou pohltit. Proč já? Co se bude dít? Donosím? Já nemůžu jen ležet a nic nedělat. Nechci do nemocnice, zblázním se tam. Kdy mě pustí domů? Kdybych nedělala to a to… Jiní mají tak pohodové těhotenství… A mnoho dalšího.

Je důležité na začátku říct, že všechno to, co se vám honí hlavou, nebo to, jak se cítíte, je normální a úplně přirozené. Jste v šoku, máte strach, cítíte úzkost, pocit nejistoty, vzteku, možná máte pocit viny, že jste něco měla udělat jinak, a máte obavu o to malinké a o sebe, jak to zvládnete. Zkrátka to neběží podle vašich představ, chtěla jste si těhotenství užívat a ono je to všechno trochu jinak.

Tyto pocity a myšlenky jsou opravdu normální a měl by je ve vaší situaci skoro každý. Po přečtení příběhů z Nedoklubka zjistíte, že v tom rozhodně nejste sama. Je ale třeba, aby tyto pocity nepřesáhly únosnou mez, abyste se s nimi uměla vypořádat a toto období zvládla co nejlépe. A vy ho zvládnete. Bude asi náročnější, ale věřte, že za pár týdnů nebo měsíců o něm budete vyprávět. Hlavně si nic nevyčítejte, to nejlepší, co můžete pro sebe i malé udělat, je: Dívat se dopředu.

Co může pomoci?

Mluvte o všem. Hrdinství nechte pro jiné. Sdílejte to, co prožíváte, najděte si někoho, komu se můžete se vším svěřit. Přestože třeba nemůžete nikam chodit, zkuste se neizolovat. Zavolejte každý den kamarádce, mamince, komukoli chcete. Domluvte si návštěvu, zkuste najít např. na facebookových stránkách maminky, které si něčím podobným již prošly nebo zrovna také procházejí. Věřte, že v takových chvílích vznikají opravdová přátelství. Maminky se stejným osudem vás pochopí jako málokdo a vám se uleví. Pokud se stydíte a nechcete o tom, co se ve vás odehrává, mluvit, zapisujte si každý den do deníku, vypište se ze svých pocitů, dostaňte je ze sebe na papír. Dusit v sobě negativní emoce není dobré. Potřebujete se vyplakat? Plačte. Uleví se Vám. 

Negooglete moc. Asi každá z nás načítá spoustu informací na internetu, ale nepřehánějte to a nevěřte všemu, co se tam píše. Udržujte si od všech možných rad a informací trošku odstup. Čtěte a věnujte čas spíše tomu, co vám zlepšuje náladu, pomáhá vám a uklidňuje vás, než co vás děsí. Strašáků si každá ve své hlavě umíme vytvořit až dost, není třeba přidávat zbytečně další.

Pište si své dotazy. Máte spoustu otázek ohledně svého zdravotního stavu a stavu miminka? Napište si je dopředu na papírek a zeptejte se svého lékaře. Často se stává, že se vám na kontrole vše, na co jste se chtěla zeptat, nevybaví, a doma vás to pak hlodá. Klidně si i pište, co jste se dozvěděla. Ať to nezapomenete.

Mějte režim. Ať už jste na lůžku doma nebo v nemocnici, udržujte si režim dne uzpůsobený svému zdravotnímu stavu. Naplánujte si program. Hygiena, jídlo, čtení, relaxace. Někomu také pomáhá se hezky obléknout. Nemusíte být v pyžamu, vezměte si něco, v čem se budete cítit dobře. Nebudete se pak cítit jako nemocná. 

Využijte čas, který najednou máte, a věnujte ho něčemu, co jste už dávno chtěla dělat, ale neměla jste na to čas, dělejte něco, co vás baví. Můžete koukat na seriály, na divadelní představení na YouTube, stáhnout si aplikaci na učení se jazyka (např. Duolingo, Kubova English a další), číst knížky, vyzkoušet různé relaxace např. poslouchat podcasty či hudbu. Zkuste z volného času něco vytěžit. Kdy jindy budete mít tolik času jako teď. 

Vytvořte si příjemné prostředí. Pokud jste v nemocnici, poproste někoho blízkého, ať vám přinese věci, které potřebujete, hodí se Vám (dlouhá nabíječka, která dosáhne až na stoleček k lůžku atd.), ale i něco, co vám pomůže cítit se tam lépe. Třeba vlastní polštář. Lůžka jsou často nepohodlná a těhotenský polštář umí zázraky. Pokud jste doma, nechte si dát vše poblíž, nechte si zapálit svíčku, obklopte se hezkými věcmi. 

Za chvíli se z toho všeho stane jen vzpomínka. Představujte si, jak za pár týdnů či měsíců budete na toto období už jen vzpomínat, stres bude pryč. Bude vše za vámi. Budete vědět, že jste to zvládla, protože vy to zvládnete. 

Odměňujte se za to, jak to všechno zvládáte. Vymyslete si, co by vám udělalo radost a dopřejte si to. Zasloužíte si to. 

Zkuste se usmát. 

A pokud vás potká předčasný porod jako mě, tak věřte, že se vám narodí ten největší bojovník, co si bude umět jednou se životem poradit. Uvnitř před svými dětmi smekám a obdivuju je každý den. Narodili se sice malincí, ale uvnitř byli vždycky moc silní. Kolikrát víc než já sama. 

Příběh Zuzany Hořejškové

A jak to celé probíhalo u mě?

Na první kontrole u svého gynekologa jsem zjistila, že čekám jednovaječná dvojčata. Byl to pro mne obrovský šok, protože žádná dvojčata v rodině nemáme, a tak jsem se bála, jak to vůbec zvládnu. Hned na začátku mne pan doktor citlivě, ale poměrně realisticky informoval, že těhotenství s jednovaječnými dvojčaty je poměrně hodně rizikové a že může přijít celá řada komplikací včetně předčasného porodu. Byla jsem ze všeho celá vyjukaná… 

Problémy nastaly od 22. t. t., kdy jsem byla hospitalizována s rizikem potratu v nemocnici. Po pár dnech jsem odešla domů a jen ležela a ležela. Vážila jsem každý krok do koupelny, do kuchyně, všude… Chodila jsem každý týden nebo dva na kontroly – měření čípku, průtoků u obou chlapců (aby jeden nezačal brát vše druhému). Od půlky těhotenství jsem také bojovala s vysokým tlakem a byla jsem kontrolována pro riziko preeklampsie. Z každé kontroly jsem měla obavy, jak to dopadne, co se dozvím. 

Nakonec jsem do nemocnice nastoupila ve 31. týdnu, kdy jsem se již hodně otevírala, dostala jsem kapačky, kortikoidy na dozrání plic a ve 31 + 1 t. t. mi praskla voda. Vzhledem k tomu, že byli kluci jednovaječní a měli jednu placentu, k tomu ještě měli kolizní polohu, porod probíhal akutním císařem. V 16:10 se mi narodil syn Tadeáš a o minutu později syn Tobiáš s váhami 1 375 g a 1 400 g. 

Okamžitě se o ně postaral tým odborníků z oddělení neonatologické JIP a RES, kterým patří neskutečný dík. Byla jsem šťastná, že porod proběhl v pořádku a že ho chlapečci zvládli. Viděla jsem je v inkubátoru druhý den. Následující týdny byly náročné, chlapečci byli mnohem menší, než jsem si kdy uměla představit. Byli v inkubátoru, všude plno hadiček. Tobiáš navíc dostal infekci, otravu krve a jeho stav nevypadal pár dní vůbec dobře, antibiotika ze začátku vůbec nezabírala. 

Prošli jsme si náročným obdobím. Kluci ale zvládli nakonec vše skvěle a po cca šesti týdnech jsme šli domů. Aktuálně jim je 10 měsíců a není na nich vůbec nic poznat. Lezou, stojí a jsou čiperní až až. Jak už jsem psala, začátky byly velmi těžké, plné strachu a nových výzev. Tohle období, ale pominulo a zůstalo z něj už jen to hezké. Uvědomění si a obrovská hrdost, jaké bojovníky mám doma a také přátele – maminky s podobným osudem, které jsem díky tomu získala a jsme denně v kontaktu.