„Lily s námi byla krátce. O to větší strach jsem měla, když jsem čekala Tobiáška,“ říká maminka Veronika

V červnu roku 2017 jsem byla půl roku po porodu naší prvorozené dcery Lily, která se narodila příliš brzy a statečně se potýkala s okolnostmi, které jí byly připraveny životem. Bohužel komplikace byly velké a Lily odešla stejně brzy, jako přišla. Její život byl krátký, ale naučil mě vnímat svět jinak a za to mojí dcerušce patří veliké díky.

Nebyla jsem si jistá, kdy bude správný čas, ale věděla jsem, že další miminko určitě přijde. A přišlo brzy. Začátkem června jsme byli s lékařem probrat výsledky pitvy a já byla na kontrole u gynekologa. Protože výsledky nic neprokázaly, já jsem byla zdravá, dostala od doktora zelenou pro další těhotenství a věřili jsme, že předčasný porod byla náhoda, že někdy prostě infekce udělá své, nechali jsme věcem volný průběh.

Na konci června už jsem mávala manželovi před nosem těhotenským testem se dvěma čárkami. Pocity to byly velmi smíšené. Hned jako první se objevila panika, jak to bude tentokrát, jestli dokážu dojít až do konce, nebo alespoň překonat hranici 30. týdne. Následovala radost, že přeci jen možná jednoho dne budu máma. Tu vystřídal strach, co když bude miminko holčička a já nedokážu dostatečně rozdělit minulost a přítomnost. Pak přišlo zase štěstí, že miminko na sebe nedalo dlouho čekat.

Tyto i nejrůznější další pocity mne prováděly celým těhotenstvím. Střídaly se dny krásné a dny náročné. V polovině listopadu jsem překročila pro mne stěžejní hranici 24+6 a začala si těhotenství konečně užívat, i když nějaké obavy samozřejmě zůstaly. Já jsem ale věděla, že od teď, už bude startovní pozice miminka vždycky lepší, než jakou měla Lily. To mě velmi uklidňovalo.

29. 11. přišel další zlom, na ultrazvuku jsem jasně viděla, že naším miminkem bude chlapeček. Moje radost byla nezměrná, další dobré znamení. Ovšem štěstí a nově nabitá síla mi nevydržely dlouho. Pouhé dva dny. V pátek 1. 12. jsem začala krvácet. Volala jsem na gyndu, kde mi doktor řekl, že mám jet rovnou do nemocnice. Uprosila jsem ho, aby se na mě podíval, že třeba bude vše v pořádku a návštěva porodnice nebude nutná. Nutná byla nejen návštěva, ale i následná hospitalizace. Nález byl stejný jako v minulém těhotenství. Pozitivní byl jen jeho pozdější probíhající týden. Naštěstí se nade mnou slitovali neonatologové a neposlali mě do jiné porodnice. I za to jsem byla ráda. Alespoň jsem se mohla držet něčeho známého.

Lékařka, která mne vyšetřovala, mě chtěla nechat převézt k Apolináři s tím, že kdybych teď porodila, nemají pro miminko místo. S pláčem jsem jí slibovala, že rodit ještě určitě nebudu. Nakonec zavolala na RES a tam ji ujistili, že můžu zůstat, že problém vyřeší. Ulevilo se mi. Alespoň trošku. Nastaly dlouhé dny mé hospitalizace, všechny víceméně stejné. Když jsem se trošku uklidnila, začalo moje vyptávání se všech doktorů, se kterými jsem přišla do kontaktu na možnosti porodu. Předchozí porod byla akutní sekce v nízké fázi těhotenství, což jak jsem zjistila, není příliš příznivé (na rozdíl od porodu sekcí v termínu nebo ve třetím trimestru).

Ovšem závěr byl, že pokud nebudou žádné další komplikace, kromě dřívějšího rozběhnutí porodu a odhad váhy miminka do 3 kg, vaginálnímu porodu nic nebrání. Tak jsem se upínala k tomu, že i když bych porodila dřív, budu mít alespoň šanci na „normální“ porod.

Několikrát se můj stav zhoršil, ale vždy se podařilo porod oddálit. Nakonec mi bylo i umožněno strávit Štědrý den doma. Bylo příjemné změnit prostředí. Ovšem na Silvestra mi začalo být opravdu divně, neumím vysvětlit, co to bylo, ale tušila jsem, že mé těhotenství se blíží ke konci. Vydržela jsem ještě dva dny.

2. 1. 2018 mě chtěl primář oddělení rizikového těhotenství znovu vyšetřit, ačkoli jiná lékařka mne dva dny předtím vyšetřovala. Měla jsem nepříjemný pocit, že mi něco zatajila. Ráno mi také sestra přišla říci, ať pro jistotu nesnídám. Celá ta situace byla podivná. Po vyšetření mi primář řekl, že by rád naplánoval sekci. Oddychla jsem si, představila jsem si pod pojmem naplánoval, že mě nechá třeba ještě týden nebo dva. Spletla jsem se, naplánoval by ji tak za dvě hodiny. Byla jsem v šoku. Přesto jsem se začala informovat, jaký je nález, co se zhoršilo, z jakého důvodu by naplánoval sekci, rizika sekce pro případné další těhotenství…

Nedokážu říci, zda to bylo mým rozpoložením, dlouhodobým stresem, okolnostmi, či špatným dnem, ale měla jsem pocit, že jsem se nedozvěděla odpovědi na všechny mé otázky. Ovšem vím, co mě dorazilo. Věta: ,,Samozřejmě záleží na vás, ale ve vašem případě bych doporučil sekci, aby byla jistota, že si tentokrát odnesete živé miminko,“ mě úplně ochromila. Zpětně vím, že to pan doktor myslel dobře a rozumím tomu, že v porodnici, kde dělají denně i desítky císařských řezů, je pro ně tato varianta předvídatelnější a bezpečnější než porod vaginální. Já jsem ale získala pocit, že nemám jinou volbu, že jsem neschopná, že si nedokážu stát za svým rozhodnutím a že mě tlačí do něčeho, co nechci. Několikrát mi zopakoval, abych podepsala papíry, opravňující k operaci. Papíry, kde rizika, která jsou samozřejmě při jakémkoli porodu, jsou černé na bílém. Chtěla jsem počkat na manžela a poradit se s ním. Mezitím ale přišel neonatolog, který už měl informaci, že podstoupím císaře.

Bylo to celé velmi nekomfortní a rozpačité. Jak asi tušíte, papíry jsem podepsala a na sál jela s depresí a pocitem, že jsem měla být silnější, vydržet tlak a stát si za svým. Někde v malém koutku mé mysli jsem tušila, že bych vaginální porod zvládla a v rámci možností si ho užila. Věděla jsem, že další šanci už nedostanu. 2.1.2018 v 11:28 se narodil Tobiáš s porodní váhou 2 180 gramů. Byl krásný, velký a šikovný. Nepotřeboval žádné větší zásahy. V podstatě jsme jen čekali, až doroste a naučí se sám přijímat mléko. Bylo těžké propuštění z nemocnice, kdy jsem nemohla docházet za Tobíkem i v noci. Měla jsem pocit, že mám málo času, že potřebuji využít každou minutu se synkem. Co když by najednou také odešel a já si neužila všechen čas, který mám k dispozici. Tento pocit přetrvával ještě mnoho měsíců po porodu. Nakonec se mi ale podařilo, díky jedné moc hodné a milé sestřičce Zuzce, dostat i na pokoj matek, přestože jsem pražská a mohla jsem tak být blíže svému chlapečkovi. 1. 2.  jsme si začali užívat neomezeného společného kontaktu, když jsme konečně byli spolu v pokoji a 5.2. nás propustili domů.

Za necelé dva měsíce Tobík oslaví své 3. narozeniny a za další dva se stane velkým bráškou. Je naprosto zdravý a veselý kluk. Jsem velmi vděčná a moc děkuji všem, kteří se o mě i našeho syna starali. Předčasný porod je náročný pro všechny zúčastněné strany a komunikace je složitá věc, zvláště ve vypjatých životních momentech.