Očekávání miminka by mělo být pro rodiče radostným obdobím, ne vždy však toto očekávání trvá celých devět měsíců. Zkuste si představit situaci, ve které se někteří z nich ocitají… někdy přijdou komplikace, které maminku nečekaně přivedou až na oddělení rizikového těhotenství. V tu chvíli se rodiče začínají obávat reálné hrozby předčasného porodu. Zkouší si to představit, často hledají informace, smiřují se se situací, která už je sama o sobě náročná.
Právě jste se od lékaře dozvěděli, že se vaše miminko bude muset narodit předčasně…
Úvod
Vaše děťátko bude muset přijít na svět předčasně, po narození od vás bude odděleno, aby mu mohla být zajištěna ta nejlepší lékařská péče na speciálně vybavených odděleních. Asi jste touto situací zaskočeni a nejste na ni většinou předem připraveni. Místo radosti z narození miminka se musíte vyrovnávat se směsí nepříjemných pocitů a stavů, z nichž některé budou dlouho přetrvávat. V takové situaci často rodiče trápí otázka: „Proč se to stalo právě nám?“ Člověk však není schopen na ni odpovědět, což ještě více zesiluje jeho pocity nespravedlnosti, bolesti nebo obviňování sebe či okolí. Jak píše H. S. Kushner ve své knize Když se zlé věci stávají dobrým lidem, je to otázka pochopitelná, ale pro další cestu životem je nutné se přes ni přenést a upnout své myšlenky a veškeré síly do současnosti a položit si otázku: „Teď, když se mi to stalo, co s tím mám dělat?“
Nyní už jste se svým děťátkem v kontaktu nebo už o ně samostatně pečujete a tvoříte s ním nedílný celek – novou rodinu. Je proto důležité se plně zaměřit právě na současnost a snažit se, aby vaše maličké prospívalo a vyvíjelo se co nejlépe. A na této cestě bych vám ráda byla nyní alespoň trochu nápomocná.
Aby nová rodina dobře fungovala, musí být maminka i tatínek psychicky vyrovnaní a zdraví. Jen tak budete mít pro své miminko dostatek sil a energie. Často je vysilující si myslet, že všechno musíte zvládnout sami a uzavírat se se svými problémy před okolím. Naopak je potřebné své pocity a potřeby sdílet s ostatními, přijmout nabízenou pomoc nebo o ni požádat, jak se o tom zmiňuji ještě dále.
Rodič plný úzkosti, obav a smutku či zloby má změněné chování, aniž si to často uvědomuje. Také své okolí vnímá jinak, což mu ztěžuje správně pozorovat chování děťátka, porozumět řeči jeho tělíčka a na tyto dětské signály optimálně reagovat. Přitom je to ale velice důležité pro vytváření nejranější vazby mezi rodičem a děťátkem, která má velký význam pro jeho další život.
Do procesu vzájemného porozumění rodičů a děťátka vstupuje však často další nepříznivá okolnost ze strany dítěte. Nedonošená miminka jsou vlivem větší nezralosti svého nervového systému méně bdělá, jejich signály, které k rodičům vysílají, jsou často nejasné, případně rozporuplné a rodičům se dostává od nich méně odměňujících reakcí, což péči o miminko jen dále ztěžuje.
Nevěšte však hlavu, vždyť „učený z nebe nespadl“. Při opakujícím se kontaktu se svým maličkým bude postupně docházet k vzájemnému vylaďování vašeho chování s chováním děťátka. Aby však mohl tento proces dobře probíhat, měly by být ze strany rodičů splněny dvě důležité podmínky:
- Rodiče by měli být psychicky vyrovnaní a odolní – zkrátka pokud možno v dobré pohodě a kondici.
- Měli by dobře znát a umět pozorovat chování svého děťátka a vědět, kdy a jak k němu optimálně přistupovat, aby jejich péče zdárně přispívala k vývoji jejich potomka.
Ve svém příspěvku se proto snažím zaměřit pozornost rodičů právě na tyto dvě podmínky. Přeji vám hodně sil při překonávání vaší životní zkoušky, která se vám postavila do cesty. Věřím, že vás nakonec osobně obohatí a posílí a jako vyzrálí rodiče vychováte svého potomka v rodinném kruhu plném pohody a lásky.
Jak si můžete sami pomoci v těžkých chvílích?
Na tuto otázku není samozřejmě jednoznačná odpověď. Každý člověk je jedinečnou bytostí. Přichází na svět s jedinečnou genetickou výbavou, v průběhu života vyrůstá v určitém prostředí a přijde do styku s různými událostmi. To vše formuje jeho osobnost a způsob, jak se nejlépe vypořádat s náročnými životními událostmi a stresovými situacemi.
Z tohoto pohledu je jasné, že každému budou vyhovovat jiné postupy a techniky, jak se zklidnit, případně některé více a jiné méně. Někdo si najde příjemné klidné místo, kde mu bývá dobře a nikdo ho neruší, pěstuje jógu či nějaký způsob meditace nebo se soustředí na nějakou tvorbu, např. malování, hraní na hudební nástroj. Jiný jde na procházku do přírody, která ho nabíjí energií, nebo si jde zaběhat. A dalšímu je dobře ve společnosti někoho jiného, např. při provozování kolektivního sportu nebo si jen zatančí s partnerem při poslechu hudby. Repertoár činností je opravdu velký a záleží na vás, čemu dáváte přednost.
Chtěla bych ale upozornit ještě na jednu důležitou činnost, která vede ke zklidnění a které se můžete věnovat kdekoliv a kdykoliv – je to dýchání.
Dechová cvičení
Dýchání je jediný pochod v těle, který může probíhat buď zcela automaticky (dýcháme, aniž si to uvědomujeme) nebo ho můžeme ovládat naší vůlí. A právě vědomé dýchání nás nyní bude zajímat.
Měli bychom vědět, že velké, hluboké nádechy nebo zrychlené dýchání nás spíše aktivuje, ale nezklidňuje. Takže rady jako „rychle to rozdýchej“, nebo „zhluboka se nadechni“, zde nejsou vhodné. Proti stresu jsou naopak dechová cvičení založená na výdechu a také na jeho pravidelnosti. Pro navození klidu se doporučuje zkombinovat dlouhý výdech a krátkou či delší pauzu po nádechu, případně udělat pauzu i po výdechu. Na uklidnění má tedy vliv pravidelnost dechu, výdech a pauzy se zadrženým dechem, a to hlavně mezi nádechem a výdechem. Existují různé vzorce takovýchto dechových cvičení, které zde uvádím:
Uklidňující dechové vzorce
| nádech | pauza | výdech | nebo | nádech | pauza | výdech | pauza | |||||
| 4 | – | 2 | – | 8 | 4 | – | 4 | – | 4 | – | 4 | |
| 4 | – | 7 | – | 8 | 4 | – | 2 | – | 4 | – | 2 | |
| 4 | – | 4 | – | 6 | 4 | – | 2 | – | 8 | – | 2 |
Uvedená čísla představují rytmy, nejedná se nutně o vteřiny. Každý by si měl najít své vnitřní tempo a podle něj si upravit délku nádechu, výdechu a zádrží. Dýchání by vás nemělo zatěžovat, naopak byste měli cítit postupné uvolnění a pohodu. Pro zvýšení účinku se doporučuje při výdechu vydávat dlouhý táhlý zvuk, např. známou mantru ÓM, ale může to být i různé vibrační mručení, což lépe vede k uvolnění plic a okysličení krve. Zároveň dochází ke stimulaci tzv. bloudivého nervu, jehož aktivace je základem pro uklidnění nervového systému.
Dechová cvičení se provádějí obvykle vsedě, v tureckém, lotosovém sedu nebo na židli, přičemž páteř by měla být narovnaná. Důležité při tom je, abyste dýchali jen nosem. Dýchání nosem lépe okysličuje organismus a vede ke zklidnění. Navíc takové dýchání lépe aktivuje hlavní dýchací sval – bránici, která je propojena s nosem nervem.
Dále je důležité vědět, že je lépe dýchat do břicha než do hrudníku – mluví se o tzv. bráničním dýchání, které spouští v těle mnoho pozitivních reakcí, jako je např. snížení produkce antioxidantů, snížení srdečního tepu apod. Dýchání do břicha není žádná nová speciální technika, ale návrat k přirozeným vzorcům. Dýchají tak nejmenší děti, které nejsou schopny dýchat třeba jen do hrudníku. Můžeme pozorovat, že lidé ve stresu dýchají do horní části hrudníku, jejich dech je zrychlený a probíhá ústy, a právě toho bychom se měli vyvarovat.
Můžete tedy např. večer zkoušet dlouhé výdechy se zvukem a přes den některé z výše uvedených vzorců uklidňujícího dechu. Taková pravidelná dechová cvičení povedou postupně k vašemu zklidnění a vám zbyde více energie na péči o vaše děťátko, o které si něco povíme na dalších stránkách.
Chování děťátka a rodičovská péče
Když se děťátko narodí, většinu času prospí. Objevují se však i kratší chvilky bdění, které se budou postupně s jeho věkem prodlužovat. A pak se u miminka samozřejmě vyskytuje ještě pláč, který rodiče často znepokojuje, ale bez kterého to zkrátka nejde. Spánek, bdění a pláč tvoří základ chování dětí nejranějšího věku. Aby rodiče mohli svému děťátku dobře pomáhat v jeho vývoji, měli by takové chování znát, porozumět mu, aby na ně mohli správně reagovat. Proto věnuji těmto druhům chování dětí nejranějšího věku následující pozornost.
Spánek
Důležité je vědět, že spánek není ve svém průběhu stále stejný, ale že se mění. Když děťátko klidně leží na zádíčkách se zavřenýma očkama, pravidelně dýchá a téměř se nehýbe, říkáme, že je ve stavu klidného spánku. Tento spánkový stav je u miminek krátký, trvá jen 10–20 minut a je následně vystřídán jiným spánkovým stavem.
Druhý spánkový stav je delší, trvá kolem 30–40 minut. Chování děťátka za tohoto spánku je jiné. Má také většinou zavřené oči, ale může je mít i přivřené a jeho dech je nepravidelný. Typické je, že se objevují rychlé pohyby očních bulbů, které jsou dobře patrné nejen u přivřených očí, ale i za zavřenými víčky. Právě tyto pohyby očí jsou nejcharakterističtějším znakem tohoto spánkového stavu. Proto se tento spánkový stav nazývá spánkem s rychlými očními pohyby, což je v angličtině označováno termínem „Rapid Eye Movement“, odtud vznikla zkratka REM spánek. Vedle očních pohybů mohou rodiče u děťátka pozorovat také pohyby tělíčka a končetin. Typické jsou rovněž pohyby obličejových svalů. Jde o různé grimasy, které připomínají často úsměv. Tento spánkový stav bývá také nazýván paradoxní či aktivní, protože v některých charakteristikách (např. pohybové aktivitě, aktivitě nervových buněk mozku) připomíná spíše bdění. Někteří se o něm zmiňují jako o lehkém spánku, což je však chybné. V tomto spánkovém stavu se obvykle zdají sny a pro vývoj mozku je velmi důležitý. Děťátko by proto nemělo být ani v tomto spánkovém stavu rušeno.
Protože nervový systém dětí není po narození ještě zdaleka úplně vyvinutý, což platí zejména u nedonošených dětí, nejsou schopny setrvat v klidném nebo REM spánku delší dobu bez přerušení. Tyto spánkové stavy jsou totiž podmíněny zralostí centrální nervové soustavy (CNS), která zabezpečuje souhru mezi různými procesy probíhajícími v organismu. Proto je u nejmenších dětí spánek často přerušovaný bděním, pláčem nebo spánkem, který bývá označován jako spánek nediferencovaný. Během nediferencovaného spánku se obvykle vyskytují pohyby tělíčka, oči dětí mohou být zavřené, přivřené i otevřené, ale nepohybují se jako při REM spánku. A právě v této fázi spánku se nejmenší děti často budí.
Jeden úsek klidného spánku následovaný jedním úsekem REM spánku tvoří jeden spánkový cyklus. U malých dětí trvá celý cyklus zhruba 60 minut a započítávají se do něho i úseky nediferencovaného spánku. Tyto cykly se v průběhu spánku dítěte stále opakují.
Jak podpořit u děťátka zdravý vývoj spánku?
Nyní už víme, že je nevhodné zasahovat do spánkových cyklů našich nejmenších. Rodiče by měli vědět, že mohou narušit spánek dítěte i tím, že v době REM spánku, kdy se hýbe, ho přikrývají či mění jeho polohu, mohou ho tím probudit. Dítě však mohou vzbudit i jeho vlastní prudší pohyby. Proto se doporučuje u neklidných dětí v době usínání a spánku omezit jejich pohyby např. zabalením do dečky či zavinovačky (včetně ruček) a v pozdějším věku je ukládat do postýlky např. ve spacím pytli.
Pokud musíme z nějakého důvodu děťátko probudit, měli bychom počkat, až stav klidného spánku nebo REM spánku odezní a probudit ho v nediferencovaném spánku, kdy neleží zcela klidně (nejedná se tedy o klidný spánek) a zároveň u něho nepozorujeme žádné oční pohyby jako při REM spánku.
Řekli jsme si, že nejmenší děti většinu doby prospí, a to bez rozdílu, zda je den, nebo noc. Postupně by se však spánek měl soustřeďovat do nočních hodin. Můžeme tomu napomoci tím, že od počátku budeme vytvářet odlišné prostředí za noci a za dne. Např. když v noci rodiče děťátko krmí nebo ho přebalují, měli by svítit jen malou lampičkou, aby místnost nebyla osvětlena jako za dne. Dítě by se také mělo naučit, že v noci, když je tma, si s ním nebude nikdo povídat a hrát jako během dne.
Odborníci na spánek také upozorňují, že by děťátko nemělo usínat při krmení v náručí. Zpočátku se tomu asi nevyhnete, protože příjem potravy pro novorozené děti, a zejména ty nezralé, je velmi unavující. Jakmile ale začnou nabírat více síly, pak po nakrmení hned neusínají a není vhodné chovat je dále v náručí, dokud neusnou. Vytvořil by se tím nezdravý rituál pro usínání a postupně by váš potomek neuměl usnout jinak, než když bude např. kojený a bude se chovat. Je tu pak nebezpečí, že bude vyžadovat takový postup po každém probuzení a usínání, protože jinak usnout neumí.
Rituály
Abyste neměli se spánkem svého potomka výhledově problémy, je vhodné u něho pěstovat od nejranějšího věku správné návyky spojené s ukládáním ke spánku a usínáním, tzv. rituály. Rituálem rozumíme sled událostí a stálost podmínek a prostředí, které se opakují den co den. Tím pomáháte svému maličkému vytvářet zautomatizovaný vzorec chování, který probíhá mnohem snadněji než chování, které zautomatizováno není. Umožňuje dítěti také poznat, co bude vždy v dalším kroku následovat, čímž odpadne napětí, které vzniká, když se situace mění, dítě jí nerozumí a není na ni připraveno.
Pro přehlednost uvádíme některé další zásady rituálů pro zdravý spánek v bodech:
- Ukládání ke spánku by mělo probíhat ve stejnou dobu.
- Ukládáme děťátko ke spánku pokud možno na stejném místě, stejným způsobem, do stejné postýlky.
- Doba by měla být zvolena tak, aby bylo dítě utahané, ale ne přetažené, protože pak je dráždivější a hůře se mu usíná.
- Před uložením ke spánku volíme činnosti zklidňující, pomalé, tišší.
- Při usínání a spaní by měl být v noci klid, a když se dítě vzbudí, zbytečně k němu okamžitě nevstávat, ani když začne mírně fňukat – je vhodné počkat, jestli si pomůže samo a po chvilce opět usne.
- Když k němu musíme vstát (např. na krmení u nejmenších dětí), zbytečně na ně nemluvíme, nebo jen minimálně a velmi tiše. Vše bychom měli s děťátkem provádět sice velmi šetrně a něžně, ale rychle a za minimálního osvětlení, aby se naučilo rozeznávat, že je naše chování a prostředí odlišné během noci a během dne, což snáze vede k vytvoření správného cirkadiánního rytmu.
- Mezi večerní rituály můžeme zařadit i tiché zpívání či krátké povídání po uložení do postýlky. Nové výzkumy ukazují, že tento návyk má blahodárný vliv nejen na spánek dítěte, ale i na jeho duševní vývoj a zdravotní stav.
Asi není třeba zdůrazňovat, že rituály se samozřejmě mění s vývojem dítěte, a je na rodičích, aby je kreativně a vhodně upravovali podle věku a vývojových možností dítěte. Jakmile děťátko trochu povyroste, můžeme mu zpříjemnit uléhání do postýlky a usínání jeho oblíbenou hračkou, polštářkem či malou dečkou, kterou má v postýlce jako tzv. zástupný či přechodný objekt, k němuž se přitulí a nachází v něm potřebnou jistotu v době nepřítomnosti rodiče.
Rodina by si měla vytvořit vždy takový rituál, který vyhovuje dítěti a umožňuje mu, aby bylo při ukládání ke spánku spokojené, ale i rodičům, aby doma panovala klidná a uvolněná atmosféra. I nejmenší děti jsou schopny se naučit dodržovat pravidla, když je oba rodiče klidně a důsledně dodržují. Mnoho studií poukazuje na fakt, že děti s pravidelným režimem nemívají problémy při usínání a jejich noční spánek je kvalitnější.
Bdění
Na jistou pravidelnost v péči o vaše maličké byste měli dbát i v průběhu dne. Důležité je vědět, že kvalita denního bdění má vliv i na kvalitu spánku. Je to právě pravidelnost v celkové péči o děťátko, která přispívá k jeho dobré pohodě a pomáhá mu vytvořit jeho biopsychosociální rytmus důležitý pro další vývoj.
Podobně jako spánek ani bdění není jednotný stav. U nejmenších dětí se rozlišuje klidné bdění, během kterého má dítě očka široce otevřená, leží téměř bez pohybů a pravidelně dýchá. Dalo by se říct, že děťátko je plně soustředěné. Toto bdění se u nejmenších dětí vyskytuje jen krátce. Lze ho často pozorovat po začátku krmení.
Vedle klidného bdění se popisuje další stav bdění, během kterého jsou očka otevřená, ale pohled děťátka není tak soustředěný a je živé, hýbe se. Proto se tento stav nazývá bdění s pohyby. Také toto bdění je v prvních týdnech života velmi krátké.
Krátké chvilky bdění našich nejmenších bychom neměli promarnit a měli bychom se děťátku plně věnovat, zejména když se nachází ve stavu klidného bdění. Měli bychom s ním navázat zrakový kontakt a zkusit si s ním „povídat“. Jsou to velice důležité chvilky časného vzájemného poznávání.
„Povídání“ s miminkem je nejdůležitější.
Děťátko je od samého začátku lépe vybaveno vnímat sociální podněty vycházející od osob než neživé předměty, proto jste nyní vy, rodiče, pro vaše maličké tím nejdůležitějším zdrojem pozorování a poznávání. A protože kontakt s maminkou nebo s tatínkem dělá děťátku moc dobře, měli bychom se mu zpočátku věnovat v každé jeho krátké chvilce bdění.
A jak při tom postupovat?
Nejlépe se vám podaří navázat s vaším maličkým sociální kontakt, když spokojeně leží, má očka široce rozevřená, je klidný a pozorný – tedy ve stavu klidného bdění. Pokuste se v takovém případě zachytit jeho pohled a upoutat na sebe jeho pozornost. Nejlépe se to daří, když děťátko neleží zcela ve vodorovné poloze, ale je mírně zvednuté do šikmé polohy, což zvyšuje jeho bdělost a vnímavost. Proto je vhodné podsunout mu své ruce pod zádíčka a hlavičku a pozvednout ho na svém předloktí do šikmé polohy obličejem k sobě. Pomáháme mu tím zároveň držet jeho hlavičku ve střední poloze, aby nás mohlo dobře pozorovat a neklesala mu k jedné nebo druhé straně. Nejmenší děti vidí nejlépe ve vzdálenosti asi 25 cm od jejich očí, proto je dobré k miminku sklonit hlavu do této vzdálenosti. Jeho pozornost lépe upoutáme, když na ně současně něžně mluvíme a hlavou při tom pomalu pohybujeme. Naše pohyby však nesmí být rychlé a prudké a řeč příliš hlasitá a náhlá, aby se miminko neleklo a nerozplakalo se. Vhodná poloha pro povídání a hraní si s nejmenšími dětmi je také, když se pohodlně posadíme na zem či pohovku a děťátko si položíme na své pokrčené nohy v kolenou tak, že jeho zadeček máme ve svém klíně a tělíčko s hlavičkou leží na našich stehnech.
Když se maličké na nás zadívá, pozdravíme ho pokyvováním hlavy a zvýrazněním svých mimických pohybů – širokým úsměvem, zdvihnutým obočím a širokým rozevřením očí. Tím se zvýrazní důležité prvky obličeje dospělého, kterých si děťátko nejvíce všímá, a pomůžeme mu to, aby nám věnovalo pozornost. Rodiče si toto své chování často ani neuvědomují, dělají ho intuitivně – odtud pojem intuitivní rodičovství.
Když se na vás miminko zadívá, můžete zkusit pohybovat pomalu svou hlavou na jednu a na druhou stranu a uvidíte, že vás bude děťátko sledovat a otáčet za vámi nejen očka, ale i hlavičku. Je však důležité dávat pozor, aby se děťátko příliš neunavilo a nezačalo plakat. Je proto nezbytné stále pozorovat reakce a chování miminka, a když vidíme, že začíná uhýbat pohledem, je méně pozorné a více se hýbe nebo se i mračí, raději si s ním přestaneme povídat, aby si mohlo odpočinout a nabrat novou sílu.
Jak se vyvíjí chování děťátka při „povídání“ si s rodiči?
Při takové sociální komunikaci s miminkem se musíme zpočátku spokojit s tím, že nás bude jen chvíli pozorně sledovat. Neumí dát ještě jinak najevo, že se mu taková „hra“ s mámou či tátou líbí. Vidíme pouze, že je pozorné a spokojené. Vývoj však jde velmi rychlým tempem, a tak se rodiče záhy dočkají při radostné komunikaci se svým miminkem jeho prvního úmyslného úsměvu. A nebude trvat dlouho a tento úsměv bude doprovázen i vydáváním radostných zvuků. Broukavé a houkavé zvuky vydávají nejmenší děti zpočátku bezděčně, bez sociálního kontextu, a jsou výrazem jejich spokojenosti. Postupně se začnou objevovat i samohláskové zvuky a svou „řeč“ budou naši nejmenší stále častěji užívat i ve spojení se svým sociálním úsměvem při „povídání“ si se svými rodiči.
Je to pro obě strany velký vývojový předěl, neboť tím začíná první sociální dialog. Děťátko svým úsměvem dává najevo radost, že vidí rodiče, a snaží se upoutat jejich zájem. I pro rodiče je dětský úsměv velice významným podnětem – také se usmějí a začnou na dítě ještě více mluvit. Zároveň je potřebné, aby rodič nebyl v komunikaci se svým potomkem příliš dominantní a nezahrnoval ho jen přívalem podnětů ze své strany. Rodič musí zpočátku komunikaci začít, a když je navázána, měl by dát děťátku vždy trochu času, aby ono samo mohlo na tyto podněty zareagovat. Citlivý rodič pak takovou reakci děťátka zaznamen, měl by ji radostně „komentovat“ a dialog v tomto smyslu dále rozvíjet. Při takovém „povídání“ zažívá jak rodič, tak miminko velmi pozitivní citové rozpoložení. Věnují se při tom jen sobě navzájem – jsou na sebe plně soustředěni a vyladěni. Výzkumné studie dokládají, že v organismu děťátka a maminky, která v těchto raných fázích vývoje s ním bývá v nejčastějším kontaktu, dochází při takové synchronní komunikaci k velmi podobným procesům i na úrovní CNS či hormonálního systému. To vše svědčí o velkém významu citlivé a radostné komunikace při utváření vzájemného vztahu rodičů a dítěte od samého začátku. A že kvalitní vztah mezi děťátkem a rodiči je pro celkový vývoj dítěte velmi důležitý, o tom už dnes nikdo nepochybuje.
Pláč
Pláč je dalším důležitým chováním každého miminka, které neumí své nejbližší přivolat jinak než právě pláčem. Pláč tedy patří mezi dorozumívací prostředky nejmenších dětí. Nejvíce pláče se vyskytuje u dětí v nejranějším věku, kdy je navíc jejich centrální nervový systém ještě nezralý a nemůže dobře řídit a organizovat stavy jejich chování, jako je spánek a bdění, o nichž jsme již mluvili výše. Miminko si zkrátka se svým chováním neumí samo poradit, a je proto častěji nespokojené a pláče, což se s jeho věkem bude postupně zlepšovat a pláče bude ubývat. Pro rodiče je důležité si toto uvědomit a zbytečně se netrápit. Měli byste být proto trpěliví a důvěřovat svým rodičovským schopnostem a neklást si hned za vinu, že když vaše děťátko pláče, že snad děláte něco špatně.
Jak se při pláči miminka nejlépe zachovat?
Pro vaši větší jistotu v péči o plačící miminko vám třeba pomohou následující možné postupy, které se mohou kombinovat:
- a pláč brzo reagovat, protože déle trvající pláč se daří zpravidla hůře uklidnit. Nemusíme však reagovat okamžitě na každé zafňukání – krátce vyčkáme, jestli se děťátko samo uklidní.
- Hledat příčinu pláče podle kontextu dané situace, např. když uplynula dlouhá doba od posledního krmení, pláče nejspíše z hladu a je třeba ho nakrmit. Může mu být také horko nebo zima či potřebuje přebalit. Pláčem se může také dovolávat sociálního kontaktu, nebo naopak je utahané z přemíry podnětů a potřebuje mít klid.
- Bříško mírně nahřát a jemně masírovat, třeba nějakou oblíbenou mastičkou.
- Položit dítě na bříško a hladit či masírovat zádíčka a zadeček. Nesmíme však nechat v této poloze děťátko spát nebo bez dozoru, neboť je to riziková poloha pro syndrom náhlého úmrtí.
- Zkusit nabídnout dudlík (šidítko), protože nenutritivní sání přináší dětem libé pocity, které vedou ke zklidnění. Řada studií ukazuje, že nenutritivní sání nemá nutně negativní dopad na kojení, jak je často zdůrazňováno. Zjistilo se například, že děti, které málo plakaly, si více sály své prsty, což je ze zdravotního pohledu rizikovější než sání šidítka, které nakonec jednoho dne „zmizí“, ale prsty dítěte nikoli.
- Můžete také upoutat pozornost svého děťátka zajímavou hračkou, např. tzv. kolotočem se zavěšenými barevnými hračkami nad postýlkou, který se pomalu točí a hraje jednoduchou, opakující se melodii. Takové stereotypní, jemné podněty vedou rovněž často ke zklidnění. Je také možné dítěti tiše zpívat opakující se melodii, jakou mají např. ukolébavky.
- Je však nutné rozpoznat, zda dítě nepláče z únavy z přílišných podnětů a potřebuje naopak klid. Pak je vhodné tlumit vnější stimulaci a podněty (např. manipulaci s dítětem, zvuky, světlo apod.).
Čemu se raději vyhnout?
Jestliže se rodičům nepodaří najít a odstranit příčinu pláče, dochází obvykle ke konejšení dítěte a chování v náruči. Můžete vyzkoušet různé polohy při chování – např. chování na vašem rameni nebo polohu, kdy je dítě stočené do klubíčka a leží zády na vašem předloktí, takže mu můžete uchopit ručky, a tím zklidnit jeho pohyby. Můžete také zkusit polohu tygříka, kdy děťátko leží na vašem předloktí otočené bříškem dolů apod. Rozhodně se však nedoporučuje měnit tišící strategie a polohy dítěte rychle za sebou. Je vhodné počkat vždy alespoň 5 minut, jestli se nezačne děťátko pomalu uklidňovat.
Když se však dítě nezklidní ani v náruči, rodiče obvykle znervózní, což vede k nepříznivým změnám jejich chování (zrychlí se tep, jejich pohyby jsou prudší, méně plynulé). Miminko při fyzickém kontaktu s rodičem toto rychle vycítí a celá situace se jen dále zhoršuje. V takovém případě je lépe položit maličké na bezpečné místo a něžně mu říct, že už jsme udělali pro ně, co jsme mohli, a nyní se musí zklidnit samo. Můžeme mu však přesto pomoci např. tím, že mu přidržíme ručky a položíme mu naši dlaň na hrudníček. Lze také děťátku vytvořit „hnízdečko“ třeba pomocí polohovacích polštářů, v němž by se cítilo bezpečně.
A ještě jedna důležitá rada – nesnažte se děťátko uklidnit za každou cenu a uchylovat se k takovým praktikám, jako je prudší houpání a natřásání miminka v náručí či drncání s kočárkem, nebo dokonce jezdit s ním výtahem nebo autem. Někteří rodiče jsou schopni si vymyslet různé nezdravé rituály, jen aby miminko přestalo plakat. Již v úvodu jsme si ale řekli, že bez pláče to v raném věku nejde, je to fyziologické chování a některé děti jsou zkrátka více plačtivé než jiné. Bude záležet hlavně na vašem klidném přístupu k děťátku, jak toto období překonáte. Jsem přesvědčena, že pravidelným režimem a pomocí vhodných rituálů vše skvěle zvládnete.
Co když se maminka cítí při pláči dítěte unavená a vyčerpaná?
Protože maminka obvykle tráví s děťátkem nejvíce času, může se stát v případě častého pláče dítěte, že se bude cítit na pokraji svých sil. Pokud by k tomu došlo, měl by převzít alespoň na část dne péči o dítě tatínek, což rozhodně tatínkům doporučujeme, i když není maminka úplně vyčerpaná. Rodiče by také neměli váhat přijmout pomoc od svých blízkých a širšího okolí. Odpočinete si a načerpáte nové síly a vše půjde hned lépe. Jak opakovaně zdůrazňuji, rodiče by měli myslet na své zdraví a pohodu, protože jejich dobrý psychický stav a nálada jsou pro jejich děťátko velice důležité.
Nesmí se zapomínat na pomoc a podporu partnerů sobě navzájem, jinak může hrozit, že daná situace negativně ovlivní jejich soužití, rodinnou atmosféru, případně i vztah k dítěti.
Ráda bych zde ještě poukázala na fakt, že často existují rozdíly v chování maminky a tatínka v takovýchto zátěžových situacích. Může se pak stát, že nechápou chování toho druhého a vzájemně se sobě pomalu odcizují. Je dobré vědět, že maminky častěji pláčou, chtějí si povídat o děťátku a chtějí být utěšovány. Tatínkové naopak pláčou méně, nechtějí se bavit o problémech a raději hledají „útěchu“ v práci, u počítače, poslechem hudby apod. Maminka se pak cítí tatínkem nepochopena („Jak si může myslet, že je vše v pořádku.“). Tatínek se cítí zase chováním maminky přetížen („Ona nikdy nepřestane plakat/mluvit/myslet na dítě.“). Je moc důležité si toto uvědomit a snažit se porozumět sobě navzájem.
Výborné je sdílení svých problémů s rodiči s podobným osudem, např. na sociálních sítích. Skvělým pomocníkem vám může být právě spolek rodičů Nedoklubko, který pro vás přichystal tuto knížku. Jak se říká „sdílená starost je poloviční starost“.
Je možné se také obrátit na odborníky – dětského lékaře, psychologa nebo psychoterapeuta –, kteří mají zkušenosti s chováním nejmenších dětí a pomohou situaci řešit. K takovému kroku se rodiče často obtížně odhodlávají, jako by se styděli za to, že nezvládají svou rodičovskou roli. Pravý opak je ale pravdou. Rodiče, kteří požádají odborníky o pomoc, jsou zodpovědní rodiče, kteří chtějí být pro své miminko dobrou mámou a dobrým tátou. Třeba vám pomůže ve vašem rozhodnutí přirovnání, že psycholog či psychoterapeut je jako lékař, který např. při zlomení končetiny ji musí zajistit vhodnou oporou, aby kost dobře srostla a končetina byla zase funkční – psychoterapeut pomůže podpořit „zlomenou duši“ rodičů, aby se zotavila, a oni se tak mohli dobře starat o své děťátko.
Slovo na závěr
Zbývá mi ještě upozornit, že podobně, jako je každý rodič jiný, tak i každé děťátko si přináší na svět určitou výbavu vlastností a dispozic. Každý nový človíček je tedy od samého začátku jedinečnou bytostí.
Odlišnosti v chování dětí
Některé děti jsou například velcí spáči a zbývá jim pak méně času na dobu bdění. Značná rozdílnost je i v plačtivosti dětí. Jsou miminka, která pláčou více než jiná, přičemž jejich plačtivost může být častá, ale trvat krátce, nebo mohou plakat méně často, ale zato v dlouhých úsecích neutišitelného pláče, což trápí rodiče nejvíce.
Protože je každé dítko jiné, liší se i ve svých reakcích na různé podněty, což je třeba brát v úvahu, když o ně pečujeme. Některé děti mohou být velice citlivé na hlasité zvuky nebo i řeč, kdy jsou pak neklidné a mohou se rozplakat, zatímco jiným hlasitost nevadí. Podobně je tomu např. i s odlišnou citlivostí na intenzitu světla a další podněty. Některé se snáze unaví při určitých činnostech, jiné děti mají naopak větší výdrž. Také reakce na sociální kontakt s rodiči mohou být různé – některé děti se ho nemohou nabažit a jiné mají rády spíše klid či se raději věnují hračkám, které mají zavěšené nad hrudníčkem a mohou se jich postupně dotýkat ručkama.
Z toho vyplývá, že to, co je pro jedno děťátko velmi vhodným výchovným postupem, pro druhé může být postupem méně vhodným až necitlivým, což by mohlo nepříznivě působit na jeho vývoj. Proto je tak důležité, abyste dobře pozorovali chování svého miminka a poznávali jeho individuální charakteristiky. Jen tak zjistíte, jaké podněty se mu líbí a za jakých podmínek je spokojené, nebo naopak nespokojené. Na těchto svých znalostech pak můžete při své rodičovské péči budovat a rozvíjet u svého potomka pocity jistoty a bezpečí, které patří k základním potřebám každého dítěte a jsou podmínkou jeho dalšího úspěšného vývoje.
Individuální rychlost vývoje a „korigovaný věk“
Individuální rozdíly se také týkají toho, jakým tempem vývoj pokračuje. Navíc u některých dětí nemusí být vývojové tempo stejné ve všech oblastech – může být např. pomalejší v pohybovém vývoji, zatímco v ostatních oblastech je rychlost vývoje normální. Bývá to časté právě u předčasně narozených dětí, které jsou drobnější a potřebují více času, než zesílí.
Při sledování vývoje děťátka odborníky se rodiče nedonošených dětí setkají s termínem „korigovaný věk“. Korigovaný věk se vypočítá z kalendářního věku tak, že se od něho odečte doba, o kterou se dítko narodilo dříve, než byl předpokládaný termín porodu. Vyšetřuje-li se např. dítko ve stáří 5 měsíců po narození (jeho kalendářní věk), ale přitom přišlo na svět o dva měsíce dříve před očekávaným termínem porodu, je jeho korigovaný věk 3 měsíce, tj. o dva měsíce, o něž se narodilo dříve, nižší. Je tomu tak proto, že centrální nervový systém dítěte, který řídí psychické i motorické procesy, vyzrává určitým tempem, které nemůže být náhle urychleno předčasným příchodem na svět. Kdy vaše děťátko tuto „nezralost“ dohoní, nelze jednoznačně říci, je to opět velice individuální. Obvykle se věková korekce počítá do věku dvou let. U dětí, které se narodily extrémně nezralé a byly více nemocné, to může být i déle.
S postupujícím vývojem, kdy si děti osvojují stále nové dovednosti, rozvíjejí se jejich schopnosti a repertoár jejich chování je stále bohatší, budou individuální rozdíly mezi dětmi větší a větší. Některé dítko začne brzy chodit, jiné začne záhy říkat první slůvka a další vynikne třeba v sociálním chování. Pamatujte, že na každém děťátku lze najít vždy něco pěkného, za co si zaslouží náš obdiv.
Vy, jako rodiče předčasně narozeného miminka, si také zasloužíte velkou pochvalu, jak jste vše dosud zvládli. Vždyť žít často v nejistotě, jaký bude osud vašeho miminka, je velmi náročné a vysilující. Předčasně narozené děti jsou ale velcí bojovníci, zejména pokud mohou čerpat sílu a energii od svých milujících rodičů. Myslete na to a pečujte také o sebe. Věnujte čas svému spánku, zdravé stravě a relaxaci. To ale už bylo řečeno a mně nezbývá než doufat, že si to vezmete k srdci.
Přeji vám, abyste se radovali z každého drobného pokroku vašeho děťátka, společně si takovou radost zasloužíte a vše pak jde lépe. Věřím, že péče o vaše miminko vám přinese plno tvůrčích nápadů při jeho výchově a hodnotné osobní obohacení ve vašem životě.
PhDr. Daniela Sobotková, CSc.
Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Věnuje se dětské psychologii, zejména problematice vývoje dětí raného věku a vztahu rodiče–dítě. Po mnoho let pracovala v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, kde se vedle výzkumné činnosti zaměřila na dlouhodobé sledování perinatálně ohrožených dětí, především na vývoj předčasně narozených dětí. Založila zde Klub rodičů a přátel nedonošených dětí, který pomáhala transformovat na občanské sdružení Nedoklubko. Několik let působila jako vedoucí sekce Raného vývoje dětí při Českomoravské psychologické společnosti. V současné době je v důchodu, ale i nadále pracuje jako lektorka pro výuku metody pro hodnocení psychomotorického vývoje dětí raného věku BSID-II, která byla pod jejím vedením standardizována v České republice. Spolupracuje také na výzkumném projektu FF UK „Perinatální rizikové faktory, mateřské kompetence a psychický vývoj dítěte – prospektivní studie od prenatálního období do předškolního věku“, který je financován Grantovou agenturou ČR. Je autorkou několika knih a mnoha článků jak pro odborníky, tak pro rodiče. Je šťastně vdaná 46 let, matkou dvou synů a pyšnou babičkou čtyř vnoučat. Článek vznikl na základě dřívějších prací autorky: 1. Sobotková D., Dittrichová J. Psychická pohoda matky jako primární preventivní péče o vývoj dítěte. In: Heller D., Kotrlová J. & Sobotková I. (Eds.) XXX. Psychologické dny 2012: Prostor v nás a mezi námi – respekt, vzájemnost, sdílení. Olomouc, UP a ČMPS, 2013, s. 18–30. Dostupné na WWW: http://cmps.ecn.cz/pd/Psychologicke-dny-2012.pdf. 2. Sobotková D., Dittrichová J., Procházková E. Rizikový novorozenec a jeho rodiče. In: Takács L., Sobotková D., Šulová L. (Eds.). Psychologie v perinatální péči. Praktické otázky a náročné situace. Praha, Grada Publishing, 2015, s. 117–139.
Lucie Žáčková o Daniele Sobotkové
Napsat komentář