Maminka Dorotky Renata se s námi podělila o příběh narození její dcerky. „Jméno Dorotka znamená dar Boží. Ta naše se narodila předčasně, v den, kdy má svátek Bohdan (mužský protějšek Dorotky). Domů z nemocnice jsme si ji odnesli na Štědrý den. Náhoda? Nemyslím si…“
S odstupem času by se asi mohlo říct, že je příběh Dorotky docela obyčejný. Narodila se předčasně a byla malinká. Po narození ale neměla žádné velké komplikace, byla šikovná a dnes je z ní krásná 1,5letá holčička. Věřím ale, že i takové příběhy na stránky Nedoklubka patří a povzbudí maminky, kterým třeba právě teď předčasný porod hrozí. Je potřeba věřit, že všechno dobře dopadne. A i když je to cesta náročná a těžká, přesto je plná krásných a nezapomenutelných momentů, které za to stojí.
Komplikované těhotenství od začátku
Žijeme v Belgii. Moje druhé těhotenství bylo komplikované. Zažila jsem dvě velká krvácení v 11. a 13. týdnu. Dodnes si pamatuju to napětí při pohledu na utz, jestli se potvrdí, že jí nadále tluče srdíčko. Od té doby jsem musela hodně ležet, pořád jsem něco četla a hematom se zmenšoval. Ve 26+4 jsem se najednou v noci vzbudila a odteklo ze mne trochu narůžovělé vody. Tušila jsem, že je to plodová voda, ale zároveň jsem doufala, že není. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Z nemocnice mě poslali domů, test na odtok plodové vody se neprokázal.
Další den to samé a tak zůstávám v nemocnici. Po 4 dnech mě odvážejí do větší nemocnice, protože hrozí předčasný porod a v nemocnici kde dosud ležím, se o tak malá miminka neumějí postarat. Největší riziko je prý infekce. Vybavím si, kolikrát mě vyšetřovali a kontrolovali čípek a bojím se. Nechci si vůbec připouštět, že by se mi mělo miminko narodit tak brzy. Odhadovaná váha je kolem 850 gramů.
Hospitalizace
Je to jak z filmu. Sestřička na příjmu se na mě soucitně podívá a řekne: „S manželem to neklape?“ Asi si myslela, že půjdu rovnou na porod a budu na všechno sama. Vysvětlím jí, že manžel musí být doma s naší starší holčičkou (1,5 roku) a rozbrečím se. Babičky, které by se na neplánované hlídání moc hodily, máme daleko. Porod si v ten den vůbec nepřipouštím. Odebrali mi vzorek plodové vody a potvrdilo se, že infekce tam není. Plodová voda ale postupně odtéká a mám jí málo. Prý to miminku nevadí, prý se mu tam postupně vytváří nová… A ta bohužel zase odteče. Voda mi odtékala pravidelně v noci. Nesnášela jsem to. Většinou mě to vzbudilo a strašně jsem se bála a přála si, aby to už neteklo.
Dnes jsem ve 28+1 týdnu. Z každého dne navíc, co jsi v bříšku, mám radost. Zároveň bych ale chtěla popohnat čas, aby utíkal rychleji a aby ti už bylo nejméně 32 týdnů. To jsou prý rizika menší. Říkám si, že musím být trpělivá.
Během této „doby 2 v 1“ nám ještě stihli ukázat neonatologické oddělení. Milá sestřička nám vysvětlila, jak to tam chodí a ukázali nám malou holčičku, která vážila asi 1 kg. Byl to silný zážitek, ale byli jsme rádi, že víme, co nám hrozí a na co se připravit. Navíc nám řekli, že tam pracuje jedna paní doktorka z Česka. To nás potěšilo.
Postupně se k mým komplikacím přidalo i krvácení, které bylo nevyzpytatelné. Jeden den bylo a druhý den ne. Poslední dny před porodem jsem měla nepravidelné kontrakce a poslední noc už jsem byla v kontrakcích snad nonstop.
Porod císařským řezem
Byl pátek ráno, byla jsem ve 29+2 týdnu těhotenství. Dvě doktorky mi zároveň dělají utz a jedna ukazuje druhé: „Co to je? To jsem v životě neviděla.“ Rozhodlo se, že půjdu na císařský řez a až po porodu mi vysvětlili, že se mi začala oddělovat i placenta a Dorotka měla kolem sebe hodně velkých sraženin krve.
Dorotko, za chvíli se narodíš. Hodně krvácím a ty máš prý kolem sebe hodně krve a bude ti líp venku. Moc doufám, že to všechno spolu zvládneme. Budu tě moc podporovat. Jsi moje holčička. ;-*
Oproti prvnímu nádhernému přirozenému porodu jsem zažila císařský řez. Pamatuju si ten pocit, když Dorotku vyndali. Neslyšela jsem žádný křik, nic, ticho. Už dopředu nám řekli, že to je u předčasně narozených dětí normální. Naštěstí za několik minut přišla sestřička a řekla nám, že Dorotka váží 1 300 gramů a že je v pořádku. 1 300 gramů!!! Měli jsme z té váhy obrovskou radost, protože poslední utz odhadoval 1 100 gramů.
Tady se každý gram počítá.
První Dorotčiny dny
Poprvé jsem Dorotku viděla na fotce, kterou vyfotil manžel. Říkal, že je krásná a měl slzy v očích. Na fotce byla celá od krve a zabalená v igelitu. Nebyla to hezká fotka. Za několik hodin po porodu jsem se za ní šla poprvé podívat. Byla úplně maličká a moc ji přes ty všechny hadičky nebylo vidět. Byl to zvláštní pocit. Vlastně, bylo to dost na nic. Stáli jsme tam a Dorotka ležela uvnitř inkubátoru. Byli jsme si dost cizí.
Rozumem jsem chápala, že to tak musí být, ale uvnitř jsem cítila, že tohle ještě není ‘ono’.
Tuším, že jsem si Dorotku poprvé pochovala den po porodu. Naprosto přesně si pamatuju ten krásný pocit, když mi ji položili na hrudník. Pořádně jsme ji zachumlali do deky a já jsem si to moc užívala. Hlavně to, že ji na sobě můžu zase cítit a konečně ji líp vidět. Měla uši tenké jak papír a úplné mini prstíčky. Hubené a dlouhé. Bylo to, jako vidět malý zázrak. Koukala na mě svýma malýma očima a přišla mi moc krásná. Malinká, ale naše.
Věřila jsem, že to všechno zvládneme.
První dny po porodu jsem cítila velikou úlevu, že jsme obě v pořádku a že ta nejistota, kdy Dorotka přijde na svět a zda bude v pořádku, je částečně pryč. Dorotce se po porodu dařilo dobře a bylo skvělé, že ji nemuseli zaintubovat. Doktorka nám řekla, že ji po narození dali surfaktant a byla chvíli na 100% kyslíku. Prý ale potřebovala hlavně pomoct ‘nastartovat’, ale poté už všechno zvládala skvěle. Zvládala mít pouze dýchací podporu cpap, kterou ji ve 3 týdnech sundali. První dny také dostávala výživu do žíly. Ta skončila po 9 dnech a protože od začátku dobře trávila mateřské mléko, hned jak to šlo, dostávala to moje.
Jsi 3 dny po porodu. Nabrala jsi prvních 5 gramů a můžeš dostávat moje mléko. Dostáváš 3 ml každé 2 hodiny. Vážíš 1 165 gramů.
Miminko musí zůstat v porodnici samo
Čtyři dny po porodu jsem odcházela z porodnice domů. V univerzitní nemocnici St. Luc ani nešlo, že bych mohla zůstat. Domů jsem se moc těšila – hlavně na starší dcerku Marušku (1,5 roku), která mi moc chyběla. Navíc jsme bydleli od nemocnice relativně blízko a věděla jsem, že za Dorotkou mohu kdykoliv přijít. Poslední noc v porodnici ale byla příšerná. Moje statečnost byla pryč a já jsem jen brečela a brečela a neuměla si představit, že odejdu bez miminka. Rozum věděl, že se mnou domů Dorotka jít nemůže, ale nechtěla jsem to přijmout. Ráno za mnou přišla sestřička a povídá: „Jak vám je?“ Říkám ji, že docela dobrý. A ona na to: „Ale no tak, je to strašně těžké, že?“ V tu chvíli jsem zase brečela a byla jsem moc ráda, že to řekla a já si nemusím hrát na hrdinku. Přišlo mi to strašně nefér a vzpomínala jsem na to, jaké to bylo odnést si z porodnice domů 3kilovou Marušku. Brzy ráno naštěstí přišel manžel, obejmul mě a bylo mi líp. Mezitím už za námi přijeli na pár dní moji rodiče a pomáhali nám.
Odchod domů byl hrozný a přišlo mi, jak kdybych v nemocnici nechala kus sebe.
Neonatologie
První dny na neonatologii mi splývají. Jezdili jsme za Dorotkou každý den. Hned první den po porodu jsme začali malinko klokánkovat. Pamatuju si, že jsme Dorotku ze začátku každý den vážili a to byly hrozné nervy. Z každého gramu navíc jsem měla obrovskou radost. Ale stejně tak jsem vždycky brečela, když Dorotka shodila nebo nic nepřibrala. Naučila jsem se Dorotku přebalovat, měřit ji teplotu a omývat. Sestřičky i doktoři byli obecně moc milí, ale stejně jsem měla nejradši, když se o Dorotku starala česká paní doktorka, která nám vždy vše hezky vysvětlila a povzbudila nás. Navíc Dorotku moc chválila, z čehož jsem měla velkou radost. Paní doktorka nám také doporučila, ať se spojíme s Nedoklubkem. Sice jsem znala jejich stránky a hltala jednotlivé příběhy na jejich webu, ale paní doktorka nám dala impulz, abychom je kontaktovali a dali jim o sobě vědět. Brzy jsme si tak zavolali s ředitelkou Nedoklubka paní Žáčkovou, která nás mile podpořila a vyslechla. Poslala nám také časopisy, chobotničku a knížku, které nám pomohly. Život v cizině je fajn, ale když se nám předčasně narodila Dorotka, pocítili jsme hodně, jaké to je, být na ty velké věci sami. Já jsem například po telefonu na dálku s nikým moc komunikovat nechtěla. Neuměla jsem a nechtěla vyprávět, jaké to je se každý den bát, ale zároveň doufat a věřit, že všechno dobře dopadne. A tak zprávy rodině předával hlavně manžel.
Na neonatologii jsem Dorotce často četla. Nakonec jsme přečetli celého Čaroděje ze země Oz, kde je Dorotka hlavní hrdinka, a další knížky. Četla jsem ji také dětské básničky a říkadla a jednu jsem si úplně spontánně upravila a zasadila do naší situace. Dodnes si ji pamatuju:
Dorotečka očka koulí,
Já se tady sama bojím.
Zůstanu tu jediná,
nikdo si mě nevšímá.
Ležím tady jako pecka.
A proč, vždyť jsem hrozně hezká?
Tak mi řekni maminko,
když jsem tvoje miminko,
proč mě domů nevezmeš?
Koukáš na mě z povzdálí, copak se ti nelíbím?
Dorotečko moje zlatá, jsi moc krásná, musím říct,
jenomže jsi malinkatá, proto si tě nesmím vzít.
Některé dny byly ale náročnější a někdy jsem se nevyhnula pocitu, že jsem vlastně zbytečná a moc toho pro Dorotku udělat nemůžu. A stresující byla také všechna vyšetření. Obavy, jestli nemá krvácení do mozku, jestli má v pořádku oči… U každého vyšetření jsem byla. A byla jsem moc šťastná, že to všechno dobře dopadlo.
11 dní po porodu. Odcházela jsem od tebe celá ubrečená. Přibrala jsi malinko a mně to přijde celý nekonečný. Navíc je těžký od tebe vždycky odjíždět. Vlastně se někdy cítím úplně zbytečná. Jediný, co pro tebe můžu udělat, je přinést ti mléko a pochovat si tě v klokánku, přebalit a změřit ti teplotu. Klokánkování je ale krásný, ty jsi taková klidňoučká, občas na mě mrkneš nebo mě poškrábeš ručičkou.
14 dní po porodu. Vážíš 1 355 gramů. Velké koupání jsem dnes dělala sama. Někdy je to stresující, protože každá sestřička to dělá jinak. Já bych tě nejradši mýdlem nepatlala a ani bych tě tak často nemyla, protože špinavá přece nejsi… ale nedá se nic dělat, podle nás si všechno budeme dělat až doma. To ještě pár týdnů potrvá… Jsi taková maličká, ale krásná. Často už pokukuješ očičkama na svět.
Kojení
Nemohla jsem se dočkat, až si budu moct dcerku přiložit k prsu. Nejdřív na to byla podle sestřiček moc malinká. Ve 32. týdnu byla poprvé přiložena k prsu a to byla od té doby moje další mise. Když byla odpočatá a hladová, zkusili jsme jí dát k prsu. Byla úplná šampionka. Šlo jí to moc dobře a za pár dní udělala veliký pokrok.
Byla to úžasná radost, že nám to spolu tak krásně jde!
Vážila jsi 1 885 gramů. Sestřička mi ráno řekla, že po koupání asi budeš unavená a moc z prsa pít nebudeš. Navíc jsi prý na to ještě moc mladá. Tebe ale vana pěkně probrala. Úplně jsi koukala a vůbec nebrečela. Do prsa ses hned zakousla a vypila 55 ml. Sestřička valila oči, říkala, že to za 28 let ještě neviděla. Prý tak malé miminko a tak šikovné. 😉 Já jsem měla moc radost a byla jsem na tebe pyšná.
Odchod domů
Nakonec Dorotku z nemocnice pustili ve 35+5 týdnu. Tedy skoro na den přesně měsíc před plánovaným termínem porodu. Vzhledem k tomu, že všichni ostatní příbuzní trávili Vánoce doma v Česku a můj manžel hlídal v našem bytě Marušku, která byla tehdy nemocná, musela jsem z nemocnice jet s Dorotkou Uberem – trochu paradox, že po takovém emočním maratonu v nemocnici nás domů veze chlapík, kterého si zavoláme přes aplikaci. Každopádně pan řidič byl moc milý, div se nám neklaněl a jel velmi opatrně. Byl upřímně poctěný a dojatý, že u toho našeho odjezdu mohl být a já jsem mu pak dala velké spropitné.
Dorotka při odchodu domů vážila 2 100 gramů a musela mít nonstop monitor dechu s elektrodama. Definitivně Dorotce monitor dechu odebrali až za další 4 měsíce.
Jsme doma. Mám obrovskou radost, ale trošku se i bojím. Jsi ještě malinká a zranitelná. Ale zároveň nám stále ukazuješ, že jsi strašně moc šikovná.
A tak jsme zažili ten nekrásnější Štědrý den. Dorotka byla s námi doma.
Jak šel čas
Dnes je Dorotce 19 měsíců, váží 12 kg a měří skoro 90 cm. Zvládne sama první krůčky, opakuje slova a každý den nám ukazuje, jak je úžasná. Zbožňuje svoji starší ségru a ta zase jí. Nakonec je mezi nima jen 1,5 roku rozdíl a je krásné je vidět spolu vyrůstat. Dorotku jen tak něco nerozhodí. Když se bouchne do hlavy, oklepe se a jde dál. Často se směje a její úsměv je ten nejupřímnější na světě. A já už mám zase v očích slzy dojetí z toho, jakou máme skvělou holčičku a jak jsme to všechno všichni krásně zvládli.
Stálo to za to.
Redakčně upraveno
 |
|
Napsat komentář